Alchymista - Kapitola 6

Už víme, co se stalo v Rakké tu noc, kdy Pán Dimitriadis opustil sídlo Stephanidiů hluboko v noci. Ale co se stane, když se opět o slovo přihlásí minulost? Tentokrát skoro zapomenutá část minulosti, která kdyby se nezjevila, nikomu by nechyběla?

Pacient

6. KAPITOLA

1

16. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, půl páté ráno.

Daniil Ioanidis byl sice rodinným lékařem Stephanidiů, ale nežil přímo v jejich sídle. Koneckonců jeho dohledu či pomoci nebylo třeba nijak zvlášť často. Měl svou vilu přímo v Thermosu a docházel pravidelně vypomáhat i do městské nemocnice. A protože byly dny, kdy potřeboval uniknout z městského shonu a Sirki zase načerpat sílu z lesa, vlastnil malý původně lovecký srub přímo v Rakké, kam se uchyloval pozorovat hvězdy a sbírat potřebné byliny.

Nebylo zvykem, aby si do něj bral i pacienty, ale tentokrát učinil výjimku. Uložil mladého Pána Dimitriada, jehož životní funkce držel stále zpomalené nad hranicí smrti, na svou jedinou postel a otřel si zpocené čelo do rukávu. Sirki se zatím vznášela nad stolem v sedu se zkříženýma nohama a měla zavřené oči. Vida, že mu dívenka nepomůže, zakroutil odevzdaně hlavou a vyšel ven postarat se o koně.

Nosítka opřel o stěnu pod střechou a hnědáka zavedl do stání u domu, kde měl již svého koně. Odstrojil jej a vytřel ho do sucha. Teprve když měli oba koně vše, co potřebovali, vrátil se Daniil do srubu a rozdělal oheň v krbu. Byl unavený. Zralý si tak akorát lehnout na předložku k ohni a spát. Sirki nic nenamítala. A tak nakonec lékař skutečně usnul bezesným spánkem spravedlivých…

2

16. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, půl desáté dopoledne.

Theodoros na bratra starostlivě zahlížel. Od chvíle, kdy se Loukas zmínil o návštěvě Jam, se nemohl zbavit špatného pocitu. Ticho mezi nimi pomalu houstlo a Theo nevěděl, jestli ho může, nebo chce přerušit. Od půlnoci si připadal jako by seděl na houpačce. Nejdřív ho vykolejila ta noční příhoda, pak mu ranní setkání s Agathe náladu opět zvedlo, následná snídaně s Loukem ji znovu srazila na samé dno a dopolední projížďka se zdála být balzámem na duši, až do teď…

Zastavili.

Loukas se tvářil vážně. Na čele mu vystoupila tenká vráska.

Theo nechápal co se děje. A když mu bratr ani neodpověděl, cítil se o to stísněněji.

„Luku?“

Mladý hrabě si zkousl ret. Mračil se. Aniž by dal Theodorovi jakkoliv najevo, že jej slyšel, seskočil z koně a podmračeně přešel až k okraji díry.

Theodoros si povzdechl. Následoval bratrova příkladu, sesedl a postavil se mu po bok. Rozhlédl se. Sluneční paprsky prosvítaly mezi korunami stromů jako dlouhé prsty nějakého obra a vzduch byl prosycen vlhkostí, kterou ještě nestačily svým teplem vysát ze zdejšího podrostu. Z jámy v jejich blízkosti vyrůstalo několik vysokých jedlí a borovic. Loukas propaloval pohledem kmen jedné z nich přímo naproti místu, kde stáli. Theo viděl, jak svýma oříškově hnědýma očima sklouzává níž až k padlému smrku, který vypadal, že musel být větrem vyvrácen už dávno. Co se to děje?

Na první pohled nebylo patrné, proč by měly právě tyto dva stromy Louka Stephanidia zajímat. Ale už na ten druhý si Theo povšiml zaschlé krve na větvích, kmeni a zahnědlém jehličí špičky mrtvého smrku tam dole. Zamrkal, ale krev nezmizela. Slunce odhalovalo tmavé skvrny na hnijícím dřevě, které zde zůstaly na důkaz, čeho vlastně? Nehody? Zločinu?

Vítr v korunách zlověstně zaševelil.

Thea se zmocnil zvláštní pocit mravenčení po celém těle. Zrychlil se mu dech. Bylo to tu zas! Předzvěst záchvatu… Jak dlouho už ji nepocítil?

Nemíval je často. Co odešel ze sídla adoptivní rodiny, vlastně vůbec. Ale dobře si pamatoval, stavy, které při záchvatech zakoušel. V takových chvílích míval vždy pocit, že se mu zrak projasňuje. Vnímal zvláštní chvění ve vzduchu kolem nich a některá místa vypadala jasnější než jiná. Výraznější, barevnější… Vše se najednou zdálo tak ostré, že jenom dívat se, mu působilo ostrou bolest v hlavě, jakoby mu do týla někdo vrazil dlouhou jehlici. Oči se mu zalily slzami a žaludek se postavil na odpor. Zavřel třesoucí se víčka a zapřel se o bratrovo rameno v zoufalém boji se závratí, kterou mu bolest a ztráta orientace působily.

 

Loukas jakoby si až s dotekem Theodorovu přítomnost opět uvědomil. Pohlédl na bratra a oči se mu rozšířily překvapením, obavami…

„Co se děje?!“ ptal se s naléhavostí ve svém hlase. Theodorova víčka se však zachvěla a jeho tělo opustila síla.

„Theo!“ V poslední chvíli Loukas zachytil hroutícího se bratra.

 

Theodoros slyšel Loukův hlas jakoby z velké dálky. Rezonoval v ozvěnách odrážejících se od stěn lebky. Chtěl mu odpovědět, ale měl strach, že by vydávil snídani. A pak, zrovna ve chvíli, kdy zaslechl i jiné hlasy, které k němu promlouvaly odněkud z hloubky jeho podvědomí, ho s konečnou platností obestřela naprostá tma a ticho.

 

Loukas se rozhlédl. Pyrakos nepokojně zafrkal a kopytem zaryl v zemi. Flachos stříhal ušima, Theodoros v bezvědomí… To nebyl vůbec dobrý vývoj událostí!

S nečekaně velikým úsilím, si hrabě zachoval chladnou hlavu. Nebyl dobrý v léčitelské magii. Nedokázal zjistit, co se s jeho bratrem děje. Potřeboval pomoc opravdového lékaře.

Sáhl si ke krku a zpod límce vytáhl křišťál zasazený ve zlatém okruží. Přejel prstem po znacích vyrytých po okrajích amuletu a tiše pronesl spouštěcí formuli. Na to se křišťál jasně rozzářil…

3

Stejně jako křišťál mladého hraběte, se rozzářil i ten lékařův. Daniil s námahou rozlepil oči, když ucítil, že je volán. Ještě vleže na předložce u již vyhaslého krbu sáhl po svém amuletu a zamžoural na tvář Antoniova syna.

„Ano? Co potřebujete, pane hrabě?“ tázal se rozespale. Hoří snad?, pomyslel si.

„Theodoros dostal záchvat, je v bezvědomí, jsme v Rakké, potřebuji, abyste se na něj podíval,“ vychrlil na něj Loukas Stephanidis z druhé strany magického spojení.

Daniil zamrkal. Theodoros – záchvat – v Rakké… Ohlédl se za sebe. Sirkilarisa se stále vznášela nad stolem zády k němu a čelem k pacientovi. Takže Antoniův nevlastní syn je zpět? Jak dlouho už? Záchvat v Rakké, to je hezké, ale nemůžu je přeci přivést sem…

Vrátil se pohledem zpět k hraběti.

„Dobrá, podívám se na něj, odvezte jej do svého sídla, já tam za vámi přijdu,“ obeznámil ho.

„Váš dům je blíž,“ oponoval Loukas.

„To by bylo zbytečné, pane hrabě, v současné chvíli je můj dům prázdný. Učiňte prosím, jak jsem vám řekl. Vyrazím okamžitě, slibuji.“

Daniil viděl, jak jeho pán přemýšlí.

„Dobrá, souhlasím.“ S těmi slovy komunikační krystal pohasl.

Daniil se převalil na záda. Agapios Dimitriadis – Alchymista – terčem magického útoku s cílem ho zabít. Theodoros Stephanidis zpět v hraběcím domě. Záchvat v Rakké ráno po útoku na Pána z Thermosu. Náhoda?

Zvedl se, protáhl a začal se spěšně balit.

„Je mi to líto, Sirki, musíme jít.“

Dívenka se po něm ve vzduchu pohoršeně ohlédla.

„Již nyní?“

„Já vím, že potřebuješ víc času, ale tentokrát ti ho nemůžu dát. Hrabě Stephanidis si mě volá.“

„Beztak pro toho chlapce nemůžeš nic udělat. Podáš mu posilující lektvar jako vždy, doporučíš několik dní odpočinku a opět odejdeš. Stejně jako kdykoliv před tím jej ponecháš svému osudu, bez toho abys mu cokoliv vysvětlil, nebo jej zbavil cejchu, který za jeho stavy může,“ oponovala mu věcně.

Daniil si povzdechl. Hleděl do jejích přízračných šedých očí a tváří v tvář pravdě vyřčených slov mu srdce pokleslo.

Odvrátil se od ní, beze slova vyšel ze srubu a nastavil tvář jasnému slunci, pronikajícímu skrz koruny košatých dubů, v jejichž stínu jeho srub stál. Připadal si malý a zbytečný. Nedokázal zachránit svou malou sestřičku, ani Antonia, kterému se rozhodl sloužit, nedokázal pomoci jeho nevlastnímu synovi a teď není schopen vyrvat z magických pout ani duši Agapia Dimitriada. K čemu tedy vlastně ještě prodlužuje svou vlastní agonii?

Dívka bledé pleti s rozevlátými stříbřitými vlasy prolétla dveřmi za jeho zády, postavila se vedle něho a chytila jej za ruku.

Daniil se pousmál, oči zvlhlé od dotírajících slz. Zahnal náhlé pohnutí svých emocí. Možná nezlomí příčinu záchvatů mladého pána, ale dělá to pro jeho vlastní dobro. A kdo ví… Možná se konečně dozví, proč a kam ten hoch před čtyřmi lety odešel. Nebo proč se vrátil právě teď.

4

Loukas se po rozhovoru s lékařem cítil roztrpčen. Přesto neváhal ani vteřinu a magií pomohl bezvládnému Theodorovi do sedla. Držel jej ve vzpřímené poloze, protože ho nechtěl jen přehodit přes sedlo jako nějaký pytel. Navíc pojedou přes skoro celý Thermos, ve městě by takový stav mladšího bratra hraběte budil jen otázky. Sice by teoreticky mohli pro návrat do sídla použít tajnou chodbu, ale to by je jen zdrželo. I když byla navržena na průchod i s koňmi, dostat se k jejímu výstupnímu ústí by byla zajížďka.

Loukas se vyhoupl grošovanému Flachosovi na hřbet a s Pyrakovou uzdou v ruce vyrazil na zpáteční cestu stále si magií hlídaje bratra, aby nespadl.

Vyjeli z lesa, přes luka k cestě vedoucí z Thermosu do Kiata a následně branou do rodného města. Hrabě Loukas nevěnoval pozornost lidem, které potkávali. Jel přímo vpřed a stále nervózněji se ohlížel na druhého „jezdce“.

Projeli branou do sídla, překonali přední nádvoří a zastavili až pod vstupním schodištěm, kde Loukas sesedl a pomohl ze sedla i bratrovi. Přestal magií udržovat jeho vzpřímený sed a bezvládný mladík se mu díky tomu sesul do náruče.

Hrabě Thea zachytil. To už k němu přibíhali stráže.

„Odneste bratra do jeho pokoje. Ať se Aimilius postará o koně. Očekávám příjezd lékaře Ioanida, vpusťte ho a odveďte k bratrovi,“ instruoval své podřízené stroze. Ti mu kývli na srozuměnou.

Déle se tam Loukas už nezdržoval. Spěšně vyšel schodiště, stručně přikázal Zinonu Stavrovi, aby na vše dohlédl a ohlásil mu, až lékař dorazí. Následně se odebral do svého pokoje, kde přecházel po místnosti jako lev v kleci.

Nechápal, jak je možné, že tam Agapia nenašel mrtvého. Byl si tím místem stoprocentně jistý. Poznal ho. A zrovna tak nepochyboval o tom, že rádcova zranění byla neslučitelná se životem. Pocítil přeci bolest, jíž si jeho tělo procházelo na vlastní duši. Agapios nebyl mágem, nemohl by se tedy vyléčit, ani kdyby se jeho vědomí nějak osvobodilo z jeho pout. Nemluvě o tom, kam se vlastně poděl jeho kůň. Smrtelně zraněné tělo bez duše přece nevyskočí do sedla a neodjede někam pryč! Fakt, že na tomtéž místě dostal jeho mladší bratr jeden ze svých záchvatů, celou situaci už jen pomyslně korunoval.

Každopádně ať se stalo, co se stalo, křížilo to jeho plány. Bez těla, nebude možné vyšetřovat smrt. A bez potvrzeného úmrtí Pána z Thermosu, nemůže jen tak, jeho titul někomu předat. Musel by Agapia Dimitriada označit za zrádce – Alchymistu a pak ho soudit v nepřítomnosti. Jenomže, přesto co viděl v rádcových vzpomínkách, neměl pro to žádný důkaz. Navíc by takovým počinem jistě rozhněval jeho otce, který, jak se ukázalo, byl též jedním z Alchymistů. Tak jako dalších 20 Pánů a Paní z celé Aeginy. Jak takhle obrovské spiknutí mohlo vůbec unikat mágským zrakům? Jak to že sám už dávno Agapia neodhalil?!

Přinutil se uklidnit. Nemůže změnit, co už se stalo. Musí najít řešení současné situace. V prvé řadě si tedy položil otázku: „Kde je Agapios?“

Sám se zachránit nemohl. Na místě „činu“ nebyly žádné stopy po řádění divoké zvěře, která by jeho ostatky mohla třeba spořádat, nebo roztahat. Zato tam byly citelné vibrace, po nedávném užití magie. Z toho vyplývá, že jej musel z díry vytáhnout nějaký mág, který pravděpodobně odvedl i rádcova koně. Pokud to byl mág, pravděpodobně mu nebude dlouho trvat a zjistí pravdu o zapečetěném vědomí Pána Dimitriada.

Loukas svým magickým schopnostem a poutům věřil. Nebylo moc těch, kteří by je dokázali prolomit a Agapiovu duši tak osvobodit. Což znamená, že než k tomu dojde, má ještě nějaký čas. Ne však mnoho!

Přešel z pokoje do pracovny, kde vytáhl z poličky mapu nejbližšího okolí Thermosu a tu rozložil na podlaze, neboť stůl měl plný nejrůznějších dokumentů čekajících, až se jim rozhodne věnovat část své pozornosti. Otevřel bar strategicky umístěný mezi policemi s důležitými knihami a z malé vyřezávané krabičky z ebenového dřeva, vyňal své lokační kyvadlo.

Přiklekl k mapě. Soustředil se na bývalého milence celým svým vědomím a kyvadlem započal kroužení nad mapou.

5

Daniil Ioannidis jel k hraběcímu sídlu cvalem. Stejně jako on sám, ani jeho kůň už nepatřil k nejmladším. Navíc Theodorovy záchvaty byly sice nepříjemné, ale neohrožovaly ho přímo na životě. Nemusel se tedy bezhlavě hnát k cíli.

Branou na pozemky thermoského paláce projel lékař ve chvíli, kdy sluhové ukládali Theodora na lůžko. Přesně dle pokynů dal majordomus odvést pana Ioannida do pokoje mladšího z bratří. Sirki se vznášela v jeho těsném závěsu neviditelná pro všechny ostatní lidi, které míjeli. Teprve, když se lékař ocitl s pacientem o samotě, Sirki se opět částečně zhmotnila a dostoupla na své útlé bosé nožky.

„Máš ve zvyku zachraňovat samé ztracené existence,“ poznamenala svým dětským hlasem při pohledu na bledého mládence.

Daniil na to nic neřekl. Pouze přistoupil k ležícímu a započal magickou diagnostiku.

„Proč?“

Lékař si povzdechl. Nebylo to poprvé, kdy Sirkilarisa položila tuto otázku. Jen odpověď na ni nebyla nikdy nijak jednoduchá…

„Ztracené, jsou ty existence jen z tvého úhlu pohledu. Říkal jsem ti přec, že máš pokřivené vnímání, protože nejsi člověk,“ vypověděl přidušeně.

„Co jsme spolu, nikdy jsi mi dobrovolně nepostoupil žádnou duši,“ postěžovala si dívenka a založila drobné ručky na dětskou hruď.

„A ty se i po všech těch letech ptáš stále na to samé…,“ povzdechl si Daniil.

„Tvůj bratr nebyl takový hamoun.“

„A přesto jsi zůstala se mnou a ne s ním.“

Odmlčela se. Sledovala lékaře, jak se po diagnostice přehrabuje v brašně a hledá lahvičku s posilujícím lektvarem. Sáhla mu pro ni přes kůži zavazadla a ampulku mu podala. Pousmál se na ni vděčně. Její výraz však zůstával stále jaksi vzpurně vážný.

„Nemáš vůči tomu mládenci žádný dluh.“

„Ale o tom to přeci není,“ odbil ji.

„Doopravdy jej nezachraňuješ.“

„Když myslíš…“

„Nemyslíš, že nevědomost je pro něho horší, než kdyby znal pravdu?“

Daniil vstal.

„Tak tuto otázku si, Sirki, kladu již od jeho prvních záchvatů…,“ vydechl a usadil se na okraj prostorného lože. „Máš pravdu. Doopravdy jej nedokážu zachránit. Ale to nikdo. Jednou je, kým se narodil a to nikdo nezmění. I když se o to kdosi zjevně kdysi pokusil, jeho řešení v něm jen vše potlačilo. A co dělám já? Já pouze pečlivě střežím tajemství jeho cejchu. Ostatně když jej nedokážu sejmout, v čem by Theodorovi pomohlo znát pravdu? Doopravdy by mu pravda nepřinesla nic dobrého. Takto může žít obyčejný život bez všech sporů mezi mágy a Alchymisty. Měl by mu být vděčný…“

„Jenže ten někdo, rozhodl o jeho životě bez jeho souhlasu.“

„Ale, Sirki… Jakýpak souhlas by mu mohlo dát nemluvně?“

„Dnes již nemluvnětem není. Je dospělým mladým mužem. Nezaslouží si mít právo volby?“

„A z jakého důvodu soudíš, že by pro něj právo volby, bylo lepší? Teď je jeho život bezstarostný.“

„Na svou bezstarostnost ale může přec i doplatit. Ty víš, že zde nezůstaneš navěky. A každý schopný mág s léčitelským zaměřením brzy odhalí původ jeho potíží, až už nebudeš jeho lékařem. Je zázrak z vůle Kruhů, že přežil ta čtyři léta svého života bez tvého dohledu. Ale co s ním bude poté, až splyneš s magií? Pakliže by znal pravý původ svých záchvatů, mohl by si v budoucnu dávat větší pozor. Takto ani netuší, že by měl být opatrný…“ vyslovila nahlas stinnou stránku jeho vlastních úvah.

Daniil si odfrkl. Jakoby si snad sám nekladl podobné argumenty. Jenže zrovna v tomto případě netušil, jaké rozhodnutí je správné. Skrýval pravdu už tak dlouho… Lhal kvůli Theodorově bezpečí i Antoniovi s Efthalií. Jen pomyšlení na to, že by měl být tím, kdo mu odhalí doposud skrývanou skutečnost, ho na hrudi tížilo vahou kovářské kovadliny.

Sirkilarisa k němu přistoupila a položila mu účastně svou dlaň s dlouhými prsty na předloktí pravé ruky, v níž svíral ampulku s lektvarem.

„Jen ho vzbuď. Neuvidí mě.“ Vznesla se a její dotek přestal být cítit. Zůstaly po něm jen vztyčené chloupky na jeho paži.

6

Theodoros přicházel k vědomí jen stěží. Cítil se zesláblý a hlava ho třeštila. Slyšel známý konejšivý hlas, ale nedokázal si vybavit, komu patří.

„Musíte to vypít, mladý pane. Uvidíte, posílí vás to. Přece už to znáte, no tak… Pomozte mi trochu.“

Theodoros si jen matně uvědomoval dotek dlaně pod hlavou. Zatáhl svaly na zádech a krku a nechal se přizvednout. Do světla kolem sebe matně zamžoural, ale skrze slzy bolesti nic neviděl. Na rtech ucítil dotek chladného skla. Hořká tekutina mu stékala do úst a on ji polykal jen s odporem. V jednu chvíli se dokonce rozkašlal, jak se málem zalknul. Nakonec do sebe vše s námahou vpravil a jeho tělem se pomalu začínalo šířit příjemné teplo.

„Doktore?“ hlesl. Oči pro jistotu nechával zavřené.

„Jen odpočívejte, pane Theodore, však už to znáte, ta slabost brzy odezní a až se vyspíte, zmizí i ten střep ve vaší hlavě.“

Theodoros sotva znatelně přikývl.

„Mám žízeň, doktore.“

„Dám vám přinést trochu vody.“

„A doktore?“

„Ano?“

„Je Luk… v pořádku?“ prostě se musel zeptat.

„Ano, pan hrabě se těší pevnému zdraví. Řeknu mu, že jste se po něm ptal.“

„Díky…“ povolil všechny svaly a hlava mu tak klesla hlouběji do polštáře. Co je tohle za divný den?

7

Lékař zazvonil na komornou, a když se černovlasé děvče objevilo ve dveřích, s úsměvem poprosil o džbán čisté vody pro mladého pána. Ještě naposledy se ohlédl na ležícího pacienta a se srdcem až v krku opustil jeho soukromé komnaty.

„Jak je na tom, doktore?“

Daniila zaskočilo, že na něj hrabě čeká na chodbě. Ohlédl se po něm s očima dokořán.

„Lépe,“ vydechl stále ještě překvapeně. „Jako vždy bude potřebovat den dva zůstat v klidu.“

V Loukově obličeji se nepohnul jediný sval. Hnědýma očima zkoumavě pozoroval doktorovu tvář, černé vlasy sepjaté do ohonu. Ani se nepřevlékal z jezdeckého úboru.

„Přijměte, prosím, mé pozvání na sklenku vína,“ vyzval jej neosobním hlasem.

Daniil zaváhal. Ohlédl by se po Sirki, co ona na to, ale to by působilo zvláštně, když je teď jediný, kdo ji může vidět.

„Jistě, milosti, velmi rád,“ pousmál se dvaačtyřicetiletý lékař a následoval Thermoského hraběte do jeho pracovny. Už podle volby místa si byl jist, že nepůjde o jen tak ledajaký rozhovor. Než úplně vešel, zachytila ho Sirki za rukáv, jakoby se mu pokoušela naznačit, aby tam nechodil. Daniil ale svou spojenkyni tentokrát neposlechl…

---