COSI JAKO EXPLIKACE ((5))

Já už snad neumím psát jinak – nežli na 5 částí.

Kdysi, před roky, jako i dnes si stěžující, jak nemám téma, jsem však taková naříkání ze sebe bušil, a proto nebylo divu, že mi karvinští estébáci zcela za mými zády přiřkli označení Umělec, a posléze jen pro ně dostatečně upřesňující Spisovatel.

 

A zhruba v tamté době, v roce 86., si mě do ročníku vybral Ludvík Toman, který musel vědět, že jsem veden jako Nepřátelská osoba, dokonce druhé výkonnostní kategorie protisocialistické nebezpečnosti, což sice nebyla disidentská první liga, ale na druhé straně pode mnou byly ještě dvě žebříkové šprušle opoziční významnosti, stručně vyjádřeno: něco jako krajské a okresní čutálistické soutěže. Následováni už jen naprostými amatéry – kteří ovšem vynikají dnes.

 

Já neměl zdání, co on o mně ví, popřípadě nakolik, nebo si později nasichr zjistil, ovšem jakési zavanutí povědomosti takového čehosi jako mého zařazení jsem v jeho jednání občas zatušil.

Vybral si mě ke studiu famácké dramaturgie Ludvík Toman, kterému se přezdívalo Barrandovský kat za onu ráznost barrandovského ústředního dramaturga, s níž dokázal na samém začátku normalizace za pouhé necelé 3 měsíce rozprášit celou tu tak ceněnou Československou Novou vlnu.

Poněvadž já zase věděl, co se o něm ještě navíc povídalo už za branami dílčích existenčních záhrobí, že totiž je rezidentem KGB, vycházeli jsme spolu naprosto skvěle v takovém podivném stavu čehosi jako pasivní ideologické či ideové rezistence, a nakonec, a aby ne, vždyť přece v Rusku už tehdy začínala přestavba.

Základním problémem v téhleté obapolné symbióze, kterou aspoň já tak prožíval a uvědomoval si ji, bylo ono běžně oslovovací slovo soudruh, které se mi ze sebe ani dávit nechtělo, a tak jsem je různě obcházel, dokonce i za občasného použití vyzvání pane. Dlouho jsem nad touhletou mne svírající okolností rozvažoval, a nakonec, o prázdninách mezi prvním a druhým ročníkem, na řešení přišel.

 

Když jsem ho potom poprvé tituloval úslovím Pane učiteli, vzpomínám si, jak ode mne nalevo v rohu místnosti pojmenované po konfidentovi StB a zároveň klasikovi A. M. Brousilovi sedě v trůnu za katedrou vedle okna s výhledem na Hradčany na několik chvil zhtuhl, aby si ta dvě slova za stavu změněné vnější obličejové mimiky nechal několikrát projít hlavou, a pro jistotu se mě ještě s patřičným pedagogickým důrazem naprosto oprávněně připtal, jak to vlastně s oním slovem učitel vůči němu míním, neboť byl jmenovaným vysokoškolským docentem,

Posléze, jak bylo jeho zvykem, na znamení přijetí téhle změny za škvírou zavřených úst v kulaté tváři zachrochtal.

 

Další příští vztahy mezi námi nabyly poté na ostražité přátelskosti, v níž jsem si uvědomoval, jak vůči mně se záměrem verbování okružuje tenátka kolem mého vzduchu víc a a blíž, což mě ovšem začalo chránit před důstojníky StB z okresní služebny v Karviné.

A když zakrátko potom kvůli červenému saabu původně herečky Janžurové zatkla na pár hodin skupina mužů vydávajících se za kriminalisty spolužáka Honzu, syna herce Menšíka, jako nejstarší z nás tří dálkových studentů ročníku, jsem tento incident panu učiteli Tomanovi ohlásil.

Aniž by se nějak zdržoval úsudkem, oznámil nám stroze, že to celé dopříště vyřídí.

Jak se i stalo, jak nám opravdu příště oznamoval, a měl za vyřízeno, jenomže já mu musel oznámit, že napodruhé se estábáci už netajili a vymákli si mezitím toho z nás tří dálkových studentů věkem prostředního.

Odvezli Pavla Škapíka na karlovarskou estébáckou vyšetřovnu umístěnou v jakémsi dávném hotelu, v níž ho dávili otázkami týkajícími se jeho bratra, který se stýkal s newyorkskými židovkami, vyemigrovavšími ze SSSR, což bylo téma, o němž jsem shodou shod i já něco málo věděl. Ale Pavel, jak byl jménem pouhý škapík, tak chováním byl chlapík, a neohrozil svou jako obvykle zašmodrchanou výpovědí nikoho.

Za co ho i pan učitel pochválil, neboť nám všem čtyřem znatelně odlehlo.

 

Od té doby jsme měli klid, mě si pod zcela průhlednou záminkou pozvali k vysvětlení na karvinskou vyšetřovnu do nejhornějšího patra až někdy potom ve třeťáku.

A já tehdy cestou po jediném jednom schodišti vedoucím stále vzhůru ke dveřím za mříží po svém zvyku jako vždycky zabloudil.

To už ale na nás pan učitel Toman nechrochtával, poněvadž někde v ústraní umíral na rakovinu prostaty.

Přičemž je docela možné, že už tento nezáviděníhodný úděl měl za sebou.

 

Takže až odsud se tě to týká, vyslýchali mě tenkrát dva.

Ten mladší naproti přes stůl se mi představil jako můj řídicí důstojník nadporučík Liberda, kterým obojím kupodivu byl, neskrývaje se tentokrát v prvním kole zas jejich verbovky, jak bývalo jindy jejich obvyklejším zvykem, za žádné inkognito.

Vypadl nakudrnatělý s knírečkem v černé kožené bundičce jako veksláček, a čímsi takovým svou myšlenkovou potentností tak akorát byl.

 

Zatímco ten sedící vedle mne nalevo, o pár roků ode mne starší, s obličejem naběhlým a vylínanými světlými vlasy na první pohled podobný mému tehdejšímu kamarádovi Láďovi Čejkovi, tak ten mohl být úplně klidně tvým tehdejším manželem.

Mluvil tak s zřetelnými zbytky moravského nářečí, že kvůli nim jsem se tenkrát už hned namístě vyjádřil, že tento mně vyslýchající musí pocházet z Buchlovic od Uherského Hradiště. A pokud se snad o tehdejšího tvého životního partnera jednalo, určitě tě potěší a pohřeje na sebevědomí, že sis dobře vybrala, neboť na mne působil jako velmi inteligentní.

Vydával se za kapitána, pokud jsem se nepřeslechl, tak i za zástupce náčelníka, jenom to jeho příjmení mi tenkrát nějak uniklo.

 

Co jsem si však zapamatoval navždycky, byl ten pocit náhlého opocení zad odshora naráz od lopatek až po horní začátek čáry dělící od sebe dvě půlky ánusu, když to na mne zkusil s jednou jejich výslechových etud, tentokrát o tom, že vědí, že ze dvojích druhů hořčic mám radši tu kremžskou.

Bingo, poněvadž odevždycky jo!

 

Možná, že ti po manželovi zbyla fotografie, nějaká související historka, povědomí kde má hrob, já ho totiž nikdy vědomě neviděl, nijak jsem se s ním nesetkal, třebaže mě měl po nadporučíkovi Liberdovi v kompetenci jako řídicí.

Ale byl to přesto on, který si mě málem až doposledka chystal k případné internaci do zajišťovacího lágru v rámci Akce Norbert.

Od čehož mě ještě pár roků po jeho vlastní smrtí uchránil ten ten předchozí typovací zájem náborčího KGB Ludvíka Tomana, poněvadž objektové svazky Krátkého filmu Praha a moje složka karvinské evidence Nepřátelské osoby byly shodou prapodivných shod skartovány víceméně souběžně na dvou zcela různých místech zhruba ve stejnou dobu asi tak 14 dnů před 17. listopadem.

1989.

Kterého já se dožil v naprostém klidu sice při troše každodenního strachu, ale s vědomosti jakési bezpečnosti pod chránícími mě andělskými křídly mého famáckého pana učitele Ludvíka Tomana, nezapomenutelného též jako Barrandovského kata, na jehož takové nanebevstoupení by si nikdo z branže nevsadil ani zlomený cetl.

Zatímco já bych klidně na takovýto účel jakže rád položil, a zvláště pak dneska, na kdejaký hospodský stůl za bránou nebeskou svou váhu vysázenou v dolarech.

Ve dvoudolarových bankovkách tedy, vyskládaných v paklících nad sebou v komínku zhruba tak metr osmdesát vysokém.

Neboť vestoje nějak takhle vysoký vcházívával tenkrát půldruhého roku poránu v pravidelném termínu každého prvního pondělí v měsíci dveřmi famácké učebny ABM můj Pan Učitel, jenž však takovou idylou jako jeho původnější dvojník sepsaný Boženou Němcovou ani v náznaku nebýval.

 

 

.

---