Aplikace

Profesor Brian Taylor vystoupil na pódium, posunul si brýle na nose a rozhlédl se kolem. Dobře věděl, že polovina přítomných kolegů si myslí, že je neškodný blázen, a ta druhá, že je šílený vědec. Dnes však mohl konečně ukázat světu, na čem tak dlouho pracoval. Čemu obětoval mnoho let. Dnes ho konečně začnou uznávat.

Po krátké prezentaci, během které zaslechl občasné uchechtnutí, poprosil asistenta, aby přivedl pacientku.

„Paní Wilsonová utrpěla těžké popáleniny celého těla, a především obličeje, a ačkoliv plastičtí chirurgové pracují na rekonstrukci, všichni víme, jak zdlouhavý je to proces. V tomto období může být nepříjemné vycházet ven a deprimující dívat se na sebe do zrcadla.“

„Kam tohle směřuje?“ ozval se kdosi z davu.

„Hned se k tomu dostanu, doktore Edwardsi,“ upokojil ho profesor Taylor a obrátil se na svého asistenta. „Společně se svým týmem jsem pracoval na nanotechnologii, která výrazně potlačí vizuální hendikep pacientů. Naše výsledky předčily naše očekávání. Pacientce byl odborně aplikován tenký, prakticky neviditelný film nanočástic. Ty jsou propojeny s naším vyspělým programem, který rovněž vyvinul náš tým.“

Asistent něco naťukal do mobilního zařízení a pacientčiny ošklivé jizvy okamžitě zmizely. V sále to zašumělo a na profesora se sesypalo množství otázek.

„Jeden po druhém, prosím, jinak se někam nedostaneme,“ požádal profesor a spokojeně se usmíval.

„Promiňte, já jsem jen zástupkyně laické veřejnosti, opravte mě, jestli se mýlím, ale znamená to, že si na kůži namažu krém s miniaturními displeji, a na ty si pak pomocí telefonu promítnu zdravou kůži?“ zeptala se jedna z přítomných novinářů.

„Velmi zjednodušeně ano,“ připustil profesor. „To poskytne pacientům plnohodnotný život po celou dobu, kdy se léčí.“

„Děláte jen bílou kůži?“ ozval se jízlivý hlas.

„Samozřejmě, že ne. Tón pleti může být naprosto identický s vaším vlastním. Ale zašli jsme ještě dál. Pane asistente, prosím.“

Profesorův asistent si sundal plášť a vyhrnul rukáv bílé košile. Na jeho kůži, která byla bez poskvrnky, se náhle objevilo tetování. Potom na pódium přišla asi sedmnáctiletá dívka. Naprosto tuctová, s obličejem plným pupínků. Profesorův asistent opět něco nacvakal a z dívky se stala kráska, která mohla okamžitě na jakoukoli soutěž a nejspíš by vyhrála.

Otázky nebraly konce.

„Je to připraveno k okamžitému použití?“

„Ano.“

„Jak často se to musí nanášet?“

„Stačí jednou za měsíc. Je to naprosto voděodolné.“

„Máte to patentováno?“

„Ne. Vzdal jsem se patentu. Chci, aby to bylo dostupné všem pacientům. Ne, jen těm bohatým.“

Dokázal to. Po mnoha a mnoha letech to profesor Brian Taylor konečně dokázal.

 

 

 

Po deseti letech

 

Učitelka Brownová si několikrát odkašlala, ale většina třídy ji ignorovala.

„Prosím, vypněte svá mobilní zařízení, hodina už začala. Dnes k nám do třídy přijde nová studentka.“ Její slova přerušilo tiché zaklepání. Učitelka Brownová šla otevřít dveře a téměř přivlekla za rameno do třídy plachou dívku.

V místnosti se ozval tichý smích, který postupně přerostl v hlasitý řehot.

„To je zase jedna z těch alternativních,“ poznamenal kdosi.

„Tak se všichni zase hezky uklidníme. Já také nepoužívám Taylorovy aplikace a žiju.“ Učitelka chtěla nejspíš dívce pomoc, ale spíš to zhoršila. Dívka ještě více zrudla a nahrbila se.

„Tak se běž posadit, Emmo. Místo je třeba támhle vedle Tiffany nebo Lucase.“

Emma se rozhlédla po třídě a její oči spočinuly na dvou prázdných místech. Mohla si vybrat mezi špatnou kopií populární zpěvačky, nebo podivínem, který měl i uvnitř budovy nasazenou kapuci. Vzdychla a zamířila k Lucasovi

 

***

 

Ani přes opakované matčino volání nevylézal Lucas z pokoje. Musel si pospíšit a dokončit svůj projekt dřív, než mu bude osmnáct. Jako mladistvý dostane určitě menší trest. O tom, že by vyvázl zcela bez trestu ani nepřemýšlel. V tomhle kšeftu se točily miliardy. Nebylo těžké vytvořit program, horší bylo smazat po sobě stopy. Ale s počítači to Lucas uměl.

Už se na to chtěl vykašlat, ale pak přišla do třídy Emma. Krásnější dívku snad neviděl. Vypadala jako filmová hvězda z doby, kdy ještě lidé chodili do kina. Z doby dávno před tím, než si díky Taylorovým aplikacím mohl každý nahrát obličej, jaký chtěl. A ona se za svoji přirozenou krásu ještě styděla.

Na celé škole bylo všeho všudy pět studentů, kteří nepoužívali T-apky. S Emmou šest. Jenomže Emma byla jediná dívka a ty ostatní jí to dávaly pěkně sežrat. Bylo přece tak snadné mít bezchybnou pleť, plné rty a dokonalý nos. Pro Lucase však byla dokonalá právě Emma. I s pihami, pupínkem na bradě a pršákem.

Lucas konečně zavřel počítač a šel na večeři.

 

„Proč vlastně nepoužíváš T-apky?“ zeptal se jí, když ji o pár týdnů později doprovázel ze školy. Všichni studenti na prestižní střední škole, kteří je nepoužívali, tam byli díky stipendiu a jejich rodiče si nějaké výstřednosti nemohli dovolit, Emma však nevypadala jako socka.

„Mám nějakou vzácnou alergii. Moje kůže ty nanoboty prostě nesnese. Nejdřív mi to vadilo, ale... teď jsem ráda, že nejsem jako ostatní,“ pokrčila rameny, ale Lucas měl pocit, že jí to stále trochu vadí. Ne snad proto, že nemohla změnit svůj vzhled, ale proto, že se jí ostatní smáli. Naprosto bezdůvodně.

„A proč je nepoužíváš ty?“ zeptala se na oplátku Emma a Lucas se chvíli rozmýšlel, zda říct pravdu. Nakonec se rozhodl svěřit se.

„Mám k tomu své důvody. Můj dědeček byl totiž profesor Brian Taylor.“

Emma vykulila oči a na chvíli zůstala stát s otevřenou pusou. „Ale to je přece jeho vynález!“

„Jo, to vím,“ ušklíbl se Lucas. „Děda se nikdy nevzpamatoval z toho, co se během několika let s jeho vynálezem stalo. Vzdal se patentu, aby umožnil všem pacientům používat jeho vynález. Dělal to pro postižené děti, lidi s popáleninami a vrozenými deformacemi a dneska je to jen módní výstřelek pro rozmazlené fifleny.“

„Rozumím ti,“ řekla Emma tiše a letmo se dotkla jeho ruky.

„Šla bys někam... na pizzu?“ vykoktal ze sebe Lucas a uvědomil si, že tuhle holku by mohl klidně přivést i domů. Jeho matka, stejně jako on, bojkotovala Taylorův vynález, a to i přesto, že její manžel a Lucasův otec odešel za ženou, která takové morální zábrany neměla.

„Jasně, kdykoli,“ usmála se Emma a Lucasovi se odkrvil mozek.

 

Nemusel čekat dlouho. Na pizzu šli spolu hned následující den a v sobotu ji vzal do letního kina. Dokonce jim přálo i počasí.

„Jsem ráda, že jsi měl ten nápad s letním kinem. Baví mě staré filmy,“ usmála se Emma,uvelebila se na dece a natáhla se pro popcorn. Její ruka se střetla s Lucasovou. Normálně ho také bavily staré filmy, ale nemohl se soustředit. Na ten okamžik se chystal týdny a donekonečna si ho přehrával v hlavě. Podíval se na ni a věděl, že by měl něco říct, ale vyschlo mu v krku. Pochyboval, že by ze sebe dostal jediné slovo, a tak raději upřel oči na plátno. Zrovna když už se smířil s tím, že je prostě nemožný a vzdal to, ucítil na tváři rychlou pusu. V duchu Emmě poděkoval. V ten okamžik se totiž rozhodl.

 

***

 

Původní plán byl udělat to večer pěkně z domova, ale kvůli Emmě si vybral jiné místo a čas. Nemohl riskovat, že to někdo opraví dřív, než uvidí jeho dílo.

Páteční shromáždění školy k tomu bylo jako stvořené. Paní učitelka Brownová zrovna pozvala k mikrofonu Tiffany a požádala ji, aby přečetla informace pro příští týden.

„Dívej se,“ pošeptal Emmě do ucha a spustil aplikaci.

Všechny vylepšené rty, nosy a rasy okamžitě zmizely. Pryč byla dokonalá opálená pleť.

„No to me podrž!“ zařval některý ze studentů. „Tiffany je černoška.“

„Co jsi udělal?“ zašeptala Emma Lucasovi do ucha a doufala, že to nezanikne v jekotu dívek, které tam stály se všemi přirozenými nedostatky.

Lucas se jen usmál. „Hacknul jsem program.“

V nastalé panice mu nedělalo žádný problém vytratit se ze školy a zbavit se mobilu. Jeho plán vyšel. Aspoň na chvíli.

 

---