Kouzlo pro Klárku

Osud nelze změnit. Nebo snad ano?

Kouzlo pro Klárku

Sarah Parsley

 

 

Natálie se ptala už potřetí na to samé, ale Klára nereagovala. Dívala se někam do dálky. Natálie se rozhlédla a hned jí bylo jasné, kdo je cílem kamarádčina pohledu.

„Ježíš, Klárko, to tě to ještě nepustilo? Honza má jinou. Smiř se s tím.“

„Nevím proč bych se s tím měla smířit. To, že je teď zadaný nic neznamená. Lidé se přece rozcházejí,“ našpulila umíněně pusu.

„Jenomže Honza je buď zamilovaný, nebo slepý, jinak by si už dávno musel všimnout, jaká Anča slepice. Na poslední praxi ti nalila ocet do omáčky a myslela si, že ji nikdo neviděl.“

„Stejně nám mistrová nevěřila. Copak by Anička mohla udělat něco takového?“ řekla Klára spíš smutně než naštvaně.

„Máš pravdu. Někdo by mu měl otevřít oči,“ přikývla Natálie zamyšleně. „Nemůžu věřit, že to říkám, ale něco mě napadlo. Znáš moji sousedku, tu mladou, nedávno se vdala. No a její manžel trávil víc času v garáži než doma. Kolikrát si stěžovala, že si měl oženit spíš s autem, a ne s ní. Pořád jezdil na ty tunigový srazy…“

„Co to má dělat s Honzou a s Ančou?“

„Vydrž, hned se k tomu dostanu. No, a tak sousedka zašla za kartářkou, zeptat se co má dělat a ta jí dala nějaký talisman nebo co a řekla, ať ho dá manželovi do auta.“

„A pomohlo to?“

„Jo. Hned při první jízdě na další sraz se její manžel vyboural, ale parádně. Auto bylo rozšvihaný, že z něj zbyl jen volant a tažný zařízení. Zajímavý ovšem bylo, že jemu se nic nestalo. Vůbec nic. Neměl ani škrábnutí. Byli tam hasiči, policajti i záchranka a všichni svorně tvrdili, že je to zázrak. Představ si, že měl prý v ruce mobil, a i ten byl napadrť, ale na ruce ani modřinka. Teď sedí doma a sousedka je konečně spokojená.“

„Normálně mám husinu,“ otřásla se Klára, ačkoliv byl květen, a ještě k tomu dost horký.

„Já taky,“ potvrdila Natálka.

„Myslíš, že bys mi mohla sehnat její adresu? Ne, že bych se chtěla pouštět do něčeho šíleného, ale vždycky jsem si chtěla nechat vyložit karty.“

„Jasně, seženu,“ souhlasila Natálie a rozloučila se.

O několik dní později, zrovna, když se učili poctivé české koláče, vytasila se Natálie s adresou. „Už jsem jí volala,“ šeptala, zatímco mašlovala okraje.

„Přestaňte vyrušovat a soustřeďte se na práci,“ okřikla je mistrová a vzápětí se začala rozplývat nad Anniným výtvorem. „Krásné to máš, Aničko. Opět nejlepší z celé třídy. Pozdravuj maminku a řekni jí, že se v sobotu stavím na ten melír.“

„Až půjde na záchod, tak jí ty koláče opepřím,“ zavrčela Klára.

„Klid, to nebude nutné. Přece neklesneme na její úroveň,“ uklidnila ji Natálie.

 

***

 

V sobotu odpoledne vzaly kola a jely ke kartářce, která bydlela o několik vesnic dál. Štěstí, že bylo krásné počasí, takže se nikdo jejich výletu nedivil.

Klára čekala chaloupku na kuřích nožkách a plot s napíchnutými lebkami, nebo aspoň roubenku s bylinkovou zahrádkou, zastavily však před úplně obyčejným rodinným domkem s barevnými luxferami na verandě. Jediné, co vypadalo trošku čarodějnicky byla černá kočka vyhřívající se na zápraží. Ovšem ani to nebyla zvláštnost, Klára taky měla černou kočku.

Kartářka, sympatická důchodkyně, je uvedla dovnitř.

„Kuře na paprice,“ zavětřila Natálie zkušeně. Hotelová škola se nezapřela.

„No jo. Ještě jsem neměla čas se najíst. Od rána se tu netrhnou dveře,“ vzdychla kartářka. „Nedáte si se mnou aspoň čaj a koláč?“

Klára byla nedočkavá a chtěla odmítnout, ale Natálie ji předběhla.

„Ano, ráda.“

Kartářka se omluvila, že koláče jsou včerejší, byly však tak dobré, že by mistrovou s přehledem strčila do kapsy.

„Nemusím být vědma, abych poznala, že sem jdete kvůli problémům s chlapcem.“

„Máte pravdu,“ špitla Klára.

„Má jinou?“

„Ano.“

„Hmm, tady budou karty zbytečný. Minulost znáš, přítomnost nezměníš a k čemu ti bude, když ti prozradím budoucnost? Ovšem můžeš si vytvořit svoji vlastní budoucnost. Stačí na to jednoduché kouzlo. Máš zájem?“

„Ano. A kolik to bude stát?“

„Nic. Teda, stát tě to bude pětistovku, ale teď nic. Zaplatíš mi to, až ti dá první pusu. Souhlasíš?“

„Ano, souhlasím,“ odpověděla Klára pevným hlasem. Obavy z ní docela spadly.

„Tak pojďte se mnou,“ vyzvala kartářka Natálii s Klárou a vedla je do malého zahradního domečku, kterého si dřív nevšimly, protože byl celý porostlý psím vínem.

Uvnitř se konečně naplnily jejich představy. Z krovů visely trsy sušených bylin. Kolem stěn stály regály plné starých knih a různých lahviček. Každé volné místo na stěně bylo pokryto astrologickými mapami.

Posadila je ke starému dubovému stolu a otevřela jednu z mnoha zásuvek, ze které vyndala maličký růžový sáček. Jen o málo větší než nehet na palci. Pak podala Kláře kousíček ručně dělaného papíru a tužku.

„Napiš na to svoje a jeho jméno, pak to slož a zavaž svým vlasem. Dobře, že je máš dlouhé.“ Klára přikývla a kartářka pak postupně do sáčku přidala rozdrcený růženín, sušený okvětní plátek stolisté růže a kousíček levandule. Nakonec to všechno převázala tenkou růžovou stužkou a podala Kláře.

„Teď přijde ta část, kterou budeš muset udělat sama. Nos ten sáček pár dní někde na těle, přímo na kůži. Nejlépe v podprsence, abys ho neztratila. Až bude vhodná příležitost, musíš ho nějak tvému chlapci podstrčit. Třeba nenápadně strčit do kapsy. Jakmile se toho váčku dotkne, kouzlo se naplní, a je jedno, jestli ho třeba pak vyhodí.“

„A co bude potom?“

„Potom musíš být trpělivá. Nedokážu říct, jak dlouho to potrvá.“

Kartářka se s dívkami rozloučila a ty se vydaly na cestu domů.

 

***

 

Uplynulo několik dní a Klárka pořád nevymyslela způsob, jak dát váček Honzovi do kapsy. S řešením nakonec přišla Natálie.

„Dej to mně, já promluvím s Filipem, jako s mým bráchou, ne s tvým psem, ten se baví s Radimem a jelikož je Radim Honzův nejlepší kamarád, mohl by mu to dát do kapsy on.“

„Ale já nechci, aby o tom někdo věděl,“ protestovala Klára.

„Dobře, tak co kdyby je třeba brácha pozval k nám na chatu na grilovačku?“ navrhla Natálie.

„Myslíš, k vám do maringotky?“

„To snad nevadí, hlavně, že se povede to, co máme v úmyslu.“

Nápad to nebyl špatný. Jakmile kluci slyšeli, že bude mejdan na chatě, nemusel je nikdo přemlouvat. Natálie ani Klára nebyly pozvané. Kluci ze čtvrťáku a třeťáku by tam prvačky ani nechtěli. Možná to takhle bylo lepší. Filip dostal instrukce a ony to mohly pustit z hlavy.

 

O několik dní později toho byla plná škola.

„Neuvěříš, co se stalo!“ hlásila Natálie s očima navrch hlavy a strkala Kláře před obličej mobilní telefon. „Anča se muckala s Vojtou ze čtvrťáku a někdo je vyfotil. Už je to úplně všude.“

„No to mě podrž. Myslíš, že to bylo to kouzlo? “ zamyslela se Klára a dívala se fotky, na kterých Anča dusila Vojtu jazykem, zatímco on rejdil rukou pod jejím tričkem.

„Přinejmenším půlka. Ještě ti musí dát pusu,“ smála se kamarádka.

„Hmm, ale za čtyři týdny začínají prázdniny a už ho neuvidím.“

„No a? Bydlí v sousedním městě. Na kole je to deset minut, no možná patnáct. A stejně ho uvidíš denně u vody. Minulý prázdniny tam byl pečenej vařenej.“

To byla pravda. Tam se do něj Klára tehdy zakoukala. A nebylo to jen kvůli jeho perfektnímu  opálení.

„Neodvažuju se doufat,“ vzdychla.

„Klidně doufej.“

 

***

 

Poslední dny školy se už skoro nikdo neučil, a protože bylo horké počasí, chodili se každé odpoledne koupat do nedalekého lomu.

Voda byla prostě báječná, ale Klára se rozhodla, že má pro ten den dost a rozhodla se vylézt na deku. Po několika krocích však vykřikla a zhroutila se na zem. V jejím chodidle vězel střep. Natálii se udělalo špatně a místo aby pomáhala, pobíhala kolem a hledala někoho, kdo by si věděl rady. Aniž by tušila, co dělá, popadla za ruku nejblíže stojícího muže a táhla ho s sebou.

„Ahoj Honzo,“ vykoktala Klára.

„Nejdřív se podívám na tu nohu a pak si třeba popovídáme,“ řekl, sundal si tričko a roztrhal ho na pruhy. Ze dvou udělal válečky, položil je z obou stran střepu, mírně zatlačil a sklo vytáhnul, aniž by Klára cítila nějakou bolest. Potom chodidlo ovázal zbývající látkou.

„To víš, hotelovka. Samé ostré nože a o střepy není nikdy nouze. Zítra to bude ještě citlivé, ale až přestaneš kulhat, nešla bys se mnou třeba do kina?“

Klára se nezmohla na odpověď, jen přikývla. Honza jí dal rychlou pusu na tvář a odešel. Kamarádi už na něj čekali.

 

***

 

Klára se přiřítila do Natálčina domu jako šílená.

„Kouzlo zabralo! Chodíme spolu, je to oficiální. Honza si změnil status na fejsu,“ křičela od dveří.

„Jo, už jsem to viděla. Všichni už to viděli. Řekni mi něco, co nevím.“

„Božsky líbá.“ rozplývala se Klára. „Pojedeš se mnou za tou kartářkou? Musím jí zaplatit.“

„Jasně,“ souhlasila Natálie. „Ale je tam docela větrno vezmu si bundu.“

Sáhla na věšák a ani si nevšimla, že si vzala bratrovu bundu. Jen pokrčila rameny. Neměl ji na sobě od té květnové grilovačky, tak ji snad nebude postrádat. Dala si do jedné kapsy mobil a do druhé klíče, jenomže v kapse našátrala i něco jiného. Titěrný růžový sáček s kouskem růženínu, levandulí, sušenou stolistou růží a dvěma jmény. Sáček, který se měl dostat do Honzovy kapsy, ale nikdy tam nedoputoval. Tohle tajemství si Natálie nechala pro sebe.

Možná to nebylo kouzlo, ale osud.

To se však Klára nikdy nedověděla.

 

 

 

 

KONEC

---