Kapitola čtvrtá

Ačkoli nemusela, stejně toho dne jela do práce. A to z několika důvodů. Prvním z nich byl fakt, že měla nějakou rozdělanou práci a chtěla ji dokončit, nebo v ní alespoň pokročit. Druhým důvodem byl fakt, že potřebovala vyzvednout nějaké věci v jedné firmě. Důvodem třetím bylo rovněž to, že doma byla jako na trní a v souladu s tím, co o ní říkal Michal, prostě potřebovala mít pocit normálnosti a tak vyrazila. Černé auto nechala odpočívat doma a vzala si raději malé modré. Cestování je v době šíření Nemoci velmi příjemné, protože spousta lidí zůstala doma a kdo nemusí, či nepotřebuje, prostě ven nejede. A od doby, co byla zavedená povinnost chodit s ochranou dýchacích cest je to ještě viditelnější.

V práci uklízela věci a chaos po svých předchůdcích i po sobě a také se vrtala v jednom přístroji. Částečně ji začal poslouchat, ale ještě to není úplně ono. Vyžádá si to ještě nějaký čas a přemýšlení. Na stopě však již byla.

Arwen pracuje v malé firmě zabývající se kulturou. A proto má teďka relativně hodně volného času, protože z důvodu Nemoci se nehraje. Nic, ani koncerty, ani představení, ani nic jiného podobného. Toho dne se dozvěděla, že se ale přeci jenom něco chystá a že by na tom mohla spolupracovat. Nadšeně souhlasila ještě před tím, než se dozvěděla o co jde. A když se to pak dozvěděla, tak byla nadšená ještě více. Bohužel se pak ukázalo, že nadšení bylo trochu předčasné, protože ji asi nebude potřeba. Tak její tvář opět poněkud posmutněla, ale situace se v posledních dnech mění z hodiny na hodinu, takže možné je všechno.

Když odcházela z práce domů, potkala několik lidí. Krom jiných i Slunéčko Jasnozřivé, jak se říká jednomu ze šéfů. Vlastně nemá moc vedoucích, sama je vedoucí úseku, ale to jen proto, že celé oddělení tvoří sama samojediná, jinak by určitě nešéfovala a ani o to nikdy nestála. Nad ní bdí Veliký Vezír, se kterým se občas handrkují z důvodu rozdílných pohledů na různé problémy, a nad ním je pak již zmiňované Slunéčko Jasnozřivé. Nad všemi dohromady pak dlí Nejvyšší autorita v podobě ředitele. A to je všechno. Proti všem minulým zaměstnáním je to nezvykle málo vedoucích, ale na lepší si člověk zvyká rychle.

A právě ono Slunéčko Jasnozřivé ji prozradilo, že i u nich se v krejčovně šijí látkové ústenky a to ji jednak mile překvapilo a druhak poněkud zamrzelo, že nemohla přiložit ruku k dílu. Nevěděla o tom. Sice se mohla otočit a jít zpět, ale na ten den již měla naplánované jiné aktivity a protože je již slíbila, tak je nechtěla rušit a měnit. Dané slovo je prostě dané slovo.

Cestou domů zvolila jinou cestu než obvykle a totiž jela přes Královské město Mělník. Je to hezčí a lepší cesta než jezdí normálně, ale je také delší jak časově, tak kilometricky, takže tudy nejezdí tak často. Bylo hezké počasí, teploměr na palubní desce ukazoval teplotu kolem plus patnácti stupňů, z reproduktorů se linula jedna hezká písnička za druhou a jí se jelo krásně. Občas jen nevěřícně koukala na totemy u benzínových pump, to když na nich viděla čísla i kolem dvacetičtyřech korun. Na to skutečně nebyla zvyklá, jenže obě autíčka mají nádrže plné, žel za trochu jinou cenu. Inu stává se. Třeba to ještě chvilku vydrží.

Když přijela domů, tak se těšila na kamarády a na to, co budou toho dne dělat. Cestou od auta k domu, ji však nikdo nevyhlížel a když potom vešla domů, tak zjistila, že tam skutečně nikdo není. To ji docela překvapilo, ale řekla si, že parta asi někam vyrazila a brzy se vrátí.

Udělala si oběd, pustila počítač, přihlásila se na dashboard a čekala, jestli ji někdo z dispečerů dneska někam pošle nebo ne. Mezi tím se najedla a pustila si muziku. Od dispečerky ji přišla objednávka, takže si opět vzala věci na ven, do tašky hodila krabičku s rukavicemi a vyrazila. Nastartovala Octavii a vyrazila dle instrukcí vyzvednout pro jednu starou paní léky a pak ještě pro nějaké potraviny pro pána ze sousední vesnice. Zpět se vrátila až ze velikého šera a čekala, že parta už bude doma, ale v oknech bylo pořád zhasnuto. Čekala tedy nějakou kulišárnu, nebylo by to poprvé a asi ani naposledy, ale doma skutečně nikdo nebyl. Když rozsvítila v kuchyni, našla na stole ležet zažloutlý papír se vzkazem. Ihned se ho chopila a chvilku nechápavě koukala na text. Pak jí došlo, že to sice jsou tengwar, ale text je psaný česky a občas si někdo plete dlouhé a krátké nosiče. Psalo se tam: „Vznešená paní. Jsi zvána na Velikou poradu, dnes v noci ve lhotském lese se konající. O hodině deváté večerní tě vyzvedne posel. Na poradu se sluší přijít v slavnostním rouše. El Boss“.

„El Boss jo?“ vyprskla smíchem, ale pak zvážněla a začala přemýšlet aby se následně zase začala usmívat.

„Když slavnostní roucho, tak slavnostní roucho,“ řekla si v duchu a začala chystat a ze skříně vytahovat potřebné propriety. Předně z háků na stěně sundala luk a napjala mu tětivu. Do hezkého toulce dala několik dřevěných šípů s opeřením ze skutečného peří a pak se začala strojit sama. Zabralo ji to docela dost času, protože to není jen tak, se slavnostně ustrojit. Ačkoli přes den je již docela teplo, tak v noci je pro změnu docela chladno. A protože kamarádi jsou schopní všeho, tak předpokládala, že to nebude záležitost pěti minut a proto bylo třeba se ustrojit pořádně. Takže nejprve spodní šaty, pak kamaše, přes to její milované zelené „elfské“ šaty, přes ně vestu, zaplést si copy, trochu se nalíčit, obout vysoké kožené boty, vybrat vhodný opasek a šperk… při tom všem přemýšlela nad tím, co by asi říkali její kolegové, kdyby ji spatřili v tomto úboru. Pro ně je to spíše taková ošklivka, kterou většinu času vidí jen v černých kalhotách a mikině a která je pro ně stejně tak na půl cvok, protože se neváhá při práci ušpinit. Jen velmi málo lidí ji vidělo v tom, v čem chodí normálně po ulici. A ještě méně lidí ji vidělo v sukni či šatech. Že je fanda, či spíše fanatik, do fantasy larpů by do ní nikdo neřekl. Její soukromí je pro ní důležité, k tělu si pustí jen málokoho a to po hodně dlouhé době.

Blížila se devátá hodina večerní a ona ještě stále nebyla hotová, ale již se začínala blížit ke spokojenému stavu. A hlavou ji pořád vrtalo, co z toho zase bude. Pět minut před devátou rozžala lucernu, zkontrolovala byt, pořádně se prohlédla v zrcadle a čekala, kdo se objeví. Elfí princezna tu stála v celé své kráse. Přesně v devět hodin se ozvalo opatrné zaťukání na dveře. Vzala do ruky luk, opatrně otevřela dveře a uviděla za nimi postavu v plášti. Marně přemýšlela, kdo z kluků to asi tak je. Katku vyloučila předem, protože tu by poznala podle výšky, je z celé party nejmenší. Ale kdo to mohl být? Každopádně zavřela dveře a vyrazila se svým průvodcem ven do tmy. Pak po cestě na náves a následně šli chvilku po silnici aby po několika stech metrech odbočili na lesní pěšinu. To celé se odehrávalo v naprostém tichu. Atmosféra začínala být krásně záhadně tajemná. Na cestu si svítili lucernami, na nebi svítil měsíc a spousta hvězd. V lese bylo slyšet hlasy lesních obyvatel a kdyby se tu najednou zjevila bludička či upír, nebyla by vůbec překvapená. A šli stále hlouběji do lesa.