Kapitola pátá

Její fantazie začínala pracovat na plné obrátky. Po stezce již nešla ta relativně nenápadná paní, kterou znají sousedé nebo kolegové z práce. Byla tu skutečná elfka. Stejně, jako před časem na arkádách Bruntálského zámku byla skutečná Prázdnota bojující o nadvládu nad světem s Ruprechtem Falckým, nebo v lese s dětmi se loučící Paní vod, jenž právě vyhrála souboj se Suchomorem. Sama by se sem v tuto hodinu nikdy nevypravila, ale měla sebou průvodce, takže se nebála. Moc se nebála. Je to s podivem, ale úplná tma ji vždycky děsila.

Stezka vedla po rovině a těm dvěma se šlo dobře. Ona našlapovala velmi lehce a šla téměř neslyšně, on šel normálně, trochu klátivě, možná až příliš. Když došli k rozcestí, tak se posel zastavil. Otočil se k ní a v ruce držel šátek. Nepromluvil, ale ona okamžitě pochopila. Nebyla úplně nadšená, ale přistoupila na to. Jen v duchu doufala, že ji posel povede dobře, ne každý to totiž umí, netoužila po tom, se někde přerazit. Sklonila hlavu a nechala si zavázat oči. Když bylo hotovo, tak se pokusila jej před sebou nahmatat. Trefila se na rameno, pak rukou sjela dolů a chytila se jej za loket. Její průvodce zvedl předloktí a vykročil. Oddechla si, to zvednutí předloktí bylo dobré znamení a tak klidně vykročila vpřed.

Šli odhadem asi deset minut, ale časové odhady nikdy nebyly její silnou stránkou. Cestou přemýšlela. Nad tím, kdo ji vlastně vede a kam jdou. Několik míst ji napadalo, ale na nic vlastně nepřišla. Přemýšlela by možná ještě dlouho, když tu její průvodce sklonil roku dolů a tím ji dal signál k zastavení. Tak se zastavila a čekala, co bude dál. Posel ji sundal šátek a ona pomalu začala otevírat oči. Čekala že uvidí kamarády a ty také viděla, ale bylo jich tam více, než předpokládala. Stáli kolem ohniště, a někteří v rukou drželi zapálené louče a čekali. Zatím s kápěmi na hlavách.

Když se rozkoukala, tak si postava v prostředku shromáždění sundala kápi a postupně tak učinili i ostatní. Veprostřed stál Michal ve svém krásném úboru, který se bral jen na výjimečné příležitosti. Pokynem ruky ji vyzval, aby přistoupila blíže a tak šla. Posel šel s ní, když ho nyní viděla, bylo ji jasné, proč nemohla přijít na to, kdo z kluků to je. Nebyla to Katka, tu by skutečně poznala podle výšky, ale byla to Hana. To by nebylo tak divné, kdyby nebydlela na druhé straně republiky. Dále tu byla ještě Hanka, Veronika, Eva se svým Igorem, Petr a nakonec Mirek. Pak tu ještě byli Johny, Gimli a Katka, které očekávala.

„Já přicházím ze západu a zapaluji tento oheň ve jménu přátelství,“ řekla Hanka a přistoupila k ohništi.

„Já přicházím z jihu a zapaluji tento oheň ve jménu lásky,“ pokračovala Veronika.

„Já přicházím z východu a zapaluji tento oheň ve jménu míru,“ řekl Gimli a také udělal krok k ohništi.

„Já přicházím ze severu a zapaluji tento oheň ve jménu svobody,“ dodala Eva a jako poslední udělala tři kroky vpřed.

Následně všichni čtyři zapálili oheň a vyzvali ostatní ať také přistoupí.

V mysli se ji honila taková spousta myšlenek, že se ji začínala trochu motat hlava. Toto totiž nebylo samo sebou. Zapalování slavnostního ohně není maličkost, neděje se tak z pouhého rozmaru či pro zábavu. Znamenalo to, že se bude řešit něco opravdu významného a zásadního. Navíc, když dorazili i ostatní, tak to už vůbec bylo divné.

Když se oheň rozhořel, tak před ní Michal předstoupil, uklonil se jí a pravil: „Má vznešená paní, známe se již dlouho a druhým rokem spolu žijeme. Za tu dobu jsem Tě dobře poznal a doufám, že i ty jsi dobře poznala mne. Dneska jsme se tu sešli z jednoho prostého důvodu. Již dlouho se Tě chci na něco zeptat a nyní nadešla ta pravá chvíle.“ Michal se na chvilku odmlčel a usmíval se na překvapenou Arwen, která na něj poněkud třeštila svoje velké šedé oči. V jeho rukou se objevila krabička s prstenem a pak pokračoval: „Moje milá Arwen, vezmeš si mne za muže?“

To na ní bylo trochu moc, byla tak moc překvapená a šťastná zároveň, že se ji na chvilku zatmělo před očima a trochu se propadla v kolenou. Když opět nabyla rovnováhy, tak ještě chvilku mlčky nevěřícně koukala. Pak jej vroucně objala, dala mu pusu a rozvážně řekla: „Athon, hîr vuin,“ a rozjásaně pokračovala, „Ano, ano, ano, ano! Ano, moc ráda!“

Vydrželi pak u ohně ještě dlouhou dobu. Arwen se dostala do své obvyklé klidné pohody a tak vyzvídala všechno možné, kdy dorazil zbytek přítomných, jak dlouho tu jsou, jak dlouho tu budou, jak dlouho to všechno připravovali a tak podobně. Také si jen tak povídali, hráli a zpívali. Byl to nádherný večer a ona na nějakou dobu zapomněla na to všechno, co se dělo kolem. Byla jen teď a tady, s kamarády a svým Michalem.

Oheň strávil všechno připravené dřevo a nastal čas k návratu. Když zbyly jen žhavé uhlíky, zalili ohniště vodou. Pobalili přinesené věci, ještě se přesvědčili o tom, že je ohniště opravdu chladné a vyrazili domů. Do Lhoty se dostali až hodně dlouho po půlnoci, bylo již blíže k ráno než k noci. Šli pomalu a zvolna, fantastický průvod elfů a lidí.

Arwen šla zavěšená do Michala a zářila štěstím tak, že téměř nepotřebovala lucernu.

Po náročném dni byla velmi unavená, ale když se konečně dostala do postele, tak nemohla usnout. Mysl měla příliš rozjetou a její uklidnění si vyžádalo nějaký čas. Ze spaní se pak blaženě usmívala.