Nebo

Přišlo světlo mezi nás

zlaté jako med, jež sesbíraly včely hvězd

a my zaliti v jantaru této vteřiny

již nikdy neodpoutáme těl od času

dívám se, jak sníš

a bosá v trávě mé smrtelnosti si zvedáš sukni

abys ji nezmáčela rosou

tam vzpomínáš na budoucí a rozplýváš se mi

jako když setřeš proužek sraženého dechu na okně ranního autobusu

a já snažím se jen

vejít za tebou

po miliony světelných let, které trvá tento okamžik

a hledám stéblo, které ti obtočím kolem prstu

ve směru prstenu

však brzy se staneme přítomností

a pod nohama se otevřou hlubiny, nad kterými stavíme své mosty

já ze slov sladkých jako zákusek ve Vídni a pohledů do očí

ty z hořkosti jesenických jeřabin a tiché bolesti, která je černým ledem na hladině touhy

a přecházíme k sobě

jako na přechodech střeženými jednookými Kyklopy semaforů

než večer spálí vše a oddělí nás na svých březích od sebe

kde zapalujeme majáky doteků

abychom se neztratili z dohledu té noci

a ráno nezapomněli, že ještě jsme

když nebe se zdá být tak vysoko a na něm krouží malé ptačí tečky

jež podobny jsou dětem, které jsme vyvedli k letu

zatímco nám vypadávají již první pírka z křídel

s nimiž jsme se i my kdysi dotkli věčnosti

a je to vlastně krásné

neboť člověk by měl poděkovat za všechno

srdce odevzdat ohni čisté, aby skrze plameny dosáhlo létavic

a na zadní stranu lístečků s nákupy psát básně

nebo své strachy

jen nenávisti ne