Alchymista - Kapitola 7

Tentokrát se kapitola jmenuje: "Kostky jsou vrženy". Název jak sami zjistíte její obsah přesně vystihuje. Kostky jsou opravdu vrženy, situace pevně daná a dále už je to jen a pouze na našich hrdinech...

Kostky jsou vrženy

7. KAPITOLA

1

18. den doby hlíny, čtvrtletí země, rok šesté hlavy, 321 let od skonu Saně, čtyři hodiny odpoledne.

„Pospěš, Theodore!“ pobízela patnáctiletá dívka svého kamaráda. Zvesela uháněla po dlážděné pěšince mezi záhony a dlouhý závoj havraních vlasů jí při běhu bičoval snědá odhalená záda v ostrém kontrastu se sněženkově bílými šaty nad kolena.

„Agi, počkej!“ volal za ní spěchající stejně starý světlovlasý chlapec, kterému se v kožených kalhotách a zdobené krajkové košili utíkalo o něco hůře.

Zastavila se u vrat do stájí, ohlédla se po svém pronásledovateli, koketně se uculila a natáhla k němu své štíhlé ruce.

Theodoros přiběhl k ní. Jejich dlaně se spojily a ona tak trochu zbrzdila, jeho setrvačnost. Zastavil se doopravdy, až tělem natisknutý na její pevnou hruď.

Usmívala se. V jejích černých očích tančilo snad tisíce hvězd. Měla krásně symetrickou tvář a rty odstínu uzrálých malin.

Chlapec se ošil a uhnul pohledem. Jeho bledé tváře nabyly o něco zdravější růžovou barvu, než obvykle ukazovaly světu. Pustil ji a poodstoupil. Zrak sklopil k zemi. Stopy pobavení z jeho rtů zmizely jako nějakým kouzlem.

Agathe si povzdechla. Svěsila ramena a pohladila mladého pána po tváři. Jemně zatlačila a přinutila jej otočit se obličejem k ní.

„Theo,“ oslovila jej.

Chlapec na ni nejistě pohlédl.

„Je to zábava,“ ujišťovala jej.

Adoptivní syn hraběte krátce zaváhal, ale pak přikývl.

„Tak pojď,“ vyzvala ho a konečně vstrčila dovnitř alespoň svůj štíhlý nosík, aby se přesvědčila, že je vzduch čistý.

Vplížili se dovnitř. Koně obývali svá stání a vzduch voněl čerstvým senem. U stropu poletovaly mouchy a v rozích u trámů si na ně pracovití pavouci chystali své sítě.

Agathe se ve zdejším přítmí na přítele zářivě usmála.

Hoch se zastavil prohlížeje si vnitřní prostory, jen aby se nemusel dívat do dívčích očí, které ho tolik znejišťovaly.

„Tedy…, co jsi mi chtěla říct?“ otázal se upjatě.

Černovláska si založila ruce na prsou a naoko se zakabonila.

„Promarnil jsi naše narozeniny!“ obvinila ho.

„Cože?“ Theodoros zamrkal a konečně se na ni doopravdy podíval. „Táhla jsi mě až sem, abys mi sdělila toto?“

„Jistě že,“ ohradila se tomu zlehčujícímu tónu, který použil. „Chápu, že pro mladého pána zřejmě společné narozeniny, nic neznamenají, protože každý jeho den, je jako oslava, avšak mě, coby jeho přítelkyně a služebné, se to velmi dotýká.“

Theodoros na ni asi vteřinu zaraženě hleděl svýma pomněnkovýma očima a pak se rozesmál, když Agathe zacukalo v koutcích.

„Ty jsi mi tedy herečka…,“ poznamenal.

„Zato při tvých výkonech by publikum usnulo,“ oplatila mu se smíchem.

Theo opět trochu zrozpačitěl, ale tentokrát to bylo jiné. A jiný byl i povzbudivý pohled a šťouchnutí od Agathe, Koneckonců oba moc dobře věděli, že Theodoros za své záchvaty nemůže.

Hoch se zadíval ke stáním a pohledem vyhledal svého černého hřebečka. Mimoděk se pousmál. Ve stájích býval opravdu rád a Agathe to věděla.

„Na tom, že jsi ale proležel na lůžku naše narozeniny, to nic nemění,“ nadnesla již v uvolněnější atmosféře mezi nimi, aby si znovu získala Theovu pozornost.

„Nepozvali tě k rodinnému stolu jako vždy?“ zajímal se. Doposud nepřemýšlel nad tím, jak strávila jejich slavnostní den. Co si pamatoval, tak v den jejich narozenin se Agathe sice nesměla účastnit oslavy jako takové, ale vždy večeřela s nimi. Vůbec ho nenapadlo, že by se mohl jeho otec zachovat jinak, pokud se Theo nebude moci účastnit…

Agathe se zazubila v reakci na vážnost v jeho tváři.

„Ještě toho trochu. To by si mohli zkusit! Dotáhla bych tě ke stolu, třeba násilím, kdyby mi chtěli odepřít mou jedinou výsadu.“

Theo jí úkřen nejistě oplatil. Agi a její divoká drzá rozhodnost, kterou nedokázal pochopit, ho vždycky fascinovaly.

„Proč to?“ zajímal se.

„Chyběl by mi ten tvůj kyselý obličej, proč asi?“ uchechtla se.

Theo si povzdechl a zakroutil nad ní demonstrativně hlavou. Chtěl ještě něco říct, ale ona k němu najednou napůl přitančila, napůl přiskočila a ovinula mu své pažen kolem krku. Jeho slova se tak vytratila někde na cestě mezi myšlenkou a pootevřenými rty.

„Máš mě rád?“ zašvitořila, v očích němou výzvu.

Theodoros ztuhl a povytáhl obočí. Na úder srdce zapomněl i dýchat.

Usmála se a objala ho pevněji.

„Mám pro tebe dárek,“ špitla mu do ouška.

Zachvěl se.

Agathe ho pustila, chytila za ruku a táhla směrem na seník. Theodoros se nevzpíral. S očima na vrch hlavy následoval svoji kamarádku neschopen čehokoliv.

Pustila ho a rozvalila se na seně. Černé vlasy rozprostřela po stéblech, jako dehtovou řeku a své vyzývavé oči zabodla do Theodora, jako dva šípy.

„Pojď sem,“ vyzvala ho měkce svůdným hlasem. Sáhla si rukama dozadu za krk, kde měla uvázaný přední díl šatů ukrývající její již ženské vnady.

„Pomůžeš mi?“

Theodoros se však nepohnul. Jediné nač se zmohl, a že hlas hledal několik dalších úderů srdce, bylo tiše vyslovené nechápavé: „Proč?“

„Máš mě přece rád, ne?“ vyzývala ho. Levou dlaní se přestala snažit o rozvázání uzlíku a velmi pomalu s ní sjížděla po kůži na krku, přes ňadra až k bříšku.

Theodorovy oči už nemohly být více vytřeštěné. Panika, která se o něj pokoušela od jejího objetí, se konečně přihlásila o slovo. Jistě, že ji měl rád, ale jako KAMARÁDKU! Nikdy pro něj nebyla TOHLE! Říkala přeci, že pro něj má dárek, tak proč…?

Dech se mu zrychlil tak moc a tak náhle, že se mu málem zamotala hlava. Očima poplašeně hledal jakýkoliv záchytný bod, jen aby se na ni nemusel dívat.

„V-víš j-já…“

„Ano…?“

„Myslímžeodtebežádnýdáreknechci!“ vychrlil ze sebepřekotně, že mu nebylo skoro rozumět. Otočil se na patě, ze žebříku spíš sjel, než slezl a než se Agathe zvedla, aby ho zastavila, byl ze stájí pryč…

2

Theodoros proběhl zahradami. Na chodbách sídla se prosmýkl mezi všemi lidmi, které kde potkal a zastavil se až v bezpečí svého pokoje. Dveře za ním práskly. S očima dokořán hleděl k proskleným dveřím na terasu stále neschopen polapit vlastní dech.

Myšlenky mu vířily hlavou, jako obilná zrna v nemilosrdném mlýnku. Nechápal, co se změnilo, že se Agi chová jinak. To se jí tak dotklo, že opět onemocněl? Jako bych za to snad mohl…!

S povzdechem se svalil do křesla. Nenáviděl se za svou slabost dost sám, nepotřeboval to připomínat… Theodoros přeci nejlépe věděl, jak svojí existencí ztrpčuje život všem okolo.

Přitáhl si kolena k sobě a schoulil se v křesle. Měl rád svoji adoptivní rodinu, ale uvědomoval si též, že je pro ně přítěží. Vždycky to věděl. Vražda jejich matky před pěti lety jen jeho pocit potvrzovala. Theo byl přesvědčený, že kdyby rodiče neměli strach používat magii v plné šíři škály svých možností, aby ho náhodou nechtěně nezabili, tak by se byla matka určitě ubránila…

Otřel si slzy. Ani nepostřehl, kdy přesně začal plakat. Hleděl na slané krůpěje ulpělé na hřbetu dlaně, jako na nějaký zvláštní úkaz. Proč si vůbec zase vzpomněl zrovna na matku? Co s ním děje?

 

Theo netušil kdy, ani jak se mu podařilo usnout. Možná za to mohla ještě slabost po posledním záchvatu několik dní nazpět. Možná nervové vyčerpání spojené s šokem, který mu přichystala Agathe.

Agathe…

Jen při vzpomínce na to, jak se sama sebe dotýkala, se oklepal. Na hrudi ho při tom však bodl osten výčitek. Nechal ji tam ležet. Utekl bez jakéhokoliv vysvětlení a zavřel se v pokoji. Co když už s ním nikdy nepromluví?

Nechtěl s ní dělat, to co mu tam naznačovala, ale pořád to byla jeho jediná kamarádka! Co když se na něj zlobí? Jak by s ní měl po něčem takovém mluvit? A bude ona ještě vůbec chtít?

Neplakal. Panika ho již ve své nejhorší podobě, kdy přebírala vládu nad jeho tělem, také opustila. Seděl zkroucený ve svém křesle v pokoji, jemuž své světlo propůjčovaly jen Nebeské Kruhy, a hleděl z okna na ty chladné lucerny, které se ze své výše vysmívaly jeho starostem. Bolelo ho po těle. Bolelo ho na duši. A samota vše jen umocňovala…

 

Ozvalo se zaklepání.

Theodoros se mimoděk podmračil. Chtěl říci: „Dále,“ a vyzvat služebnou ke vstupu, ale nikdo na jeho vyzvání nečekal.

Thea otevírání dveří překvapilo a tak se k nim ohlédl. Na okamžik si pomyslel, že možná přeci jen Agathe… ale když pak uviděl svého bratra, překvapivě se mu ulevilo.

„Luku,“ hlesl.

Loukovy tenké rty se zvlnily v pousmání. Měl své lesklé havraní vlasy spletené do dlouhého copu, oblečený podobně domácky jako Theo, tedy pouze v kalhotách a haleně.

„Tohle jsi měl za dveřmi, s dovolením jsem to zvedl, než by to našel otec a začal si o tebe dělat starosti,“ konstatoval ledabyle, ohledně tácu s jídlem v jeho rukou.

Otec…

Theo mu úsměv křečovitě oplatil, ale svůj pohled stočil na stranu.

„Nemusel sis dělat škodu,“ utrousil.

Loukas tázavě povytáhl obočí, ale rozhodl se bratrovu poznámku nekomentovat. Došel ke stolu a tác na něj odložil.

„Měl bys něco sníst.“

Theo si povzdechl. Otočil se na Louka, ruku položenou na opěrce křesla.

„Neodejdeš, dokud to nesním, že?“

„Chceš, abych odešel?“

Theodoros cítil, jak se mu do tváří nahrnula horkost a raději vstal, aby ty rozpaky zahnal a došel se usadit ke stolu.

„Já jen…, aby ti zase něco neuteklo,“ poznamenal narážeje na událost před třemi dny.

Loukas se uchechtl. S úšklebkem na rtech a rukama v kříži započal svou obchůzku po bratrově pokoji.

„Neměj obavy, bratříčku, všechny své experimenty mám bezpečně pod zámkem v místech, kam nemáš přístup.“

„Aha…“ Theodor nevěděl, co na to říct a raději se tedy pustil do pochutin. Ovocný salát, sladkou kaši i sušenky s dobrým čajem si dal rád. Navíc od oběda nic nejedl a jídlo umožňovalo beztrestně mlčet.

Loukas také mlčel. Krátce se zastavil u knihovny, zkusmo zdvihl jeden z titulů, které zde čekaly na Theovu pozornost a opět jej odložil. Vyšel i na terasu, nadýchat se čerstvého vzduchu. Ke stolu k bratrovi usedl teprve poté, až dojedl.

„Dnes jsi byl venku s Agathe,“ poznamenal, jakoby konverzoval o počasí.

Theovi zaskočilo při pokusu polknout čaj a rozkašlal se.

Loukas jakoby to ani nepostřehl, pokračoval: „Vrátil ses ale brzy, sám a utíkals jako smyslů zbavený.“

Theo se zastyděl. Odložil porcelánový šálek a pohled upřel kamsi do zdi za bratrovým ramenem.

„Po zbytek dne, jsi nevystrčil paty z pokoje.“

„A není to tak snad pro tebe s otcem lepší?“ odsekl mu jízlivě v náznaku obrany. „Když jsem zalezlý, nemusíte se bát, že se k něčemu připletu…“ Snažil se znít stejně nevzrušeně jako jeho protějšek, ale hořkost byla v jeho hlase jasně patrná.

„Nesmysl,“ odbil Loukas takové tvrzení a mávl rukou, jakoby odháněl dotěrný hmyz.

„Hm…“

„Co se stalo?“ rozhodl se černovlasý mladík zaútočit frontálně. Obcházení a náznaky se evidentně míjely účinkem.

Theodoros si povzdechl. Čekal otázky. Vlastně je čekal od okamžiku, kdy bratr vešel. Přesto z nich ale nebyl nadšený a měl pocit, že na ně není připraven. Nechtělo se mu svěřovat s dnešními událostmi. Jen při představě, že by o tom měl mluvit, navíc s bratrem, se mu dělalo zle od žaludku. Možná ta večeře nebyl dobrý nápad…

Loukas se uvelebil na židli s jednou nohou ležérně položenou přes druhou. Neznalému pozorovateli by se mohlo zdát, že mladému hraběti na odpovědi vlastně až tak nezáleží. Zaujatě si prohlížel kalíšek určený pro hru v kostky, který si přinesl s sebou a na mladšího sourozence se ani nepodíval.

„Ublížila ti nějak?“

„Ne!“ odmítl Theo takovou možnost. Nelíbilo se mu, co ve stájích Agi dělala, ani to jak se k ní sám zachoval, ale určitě nechtěl, aby jí snad stihl nějaký trest, pokud by si bratr myslel, že mu něčím uškodila.

„Dobře,“ hlesl Loukas, položil kalíšek na stůl a zadíval se Theodorovi přímo do očí. „Zahrajeme si, co říkáš?“

„Cože?“ Změna v chování staršího sourozence ho nutila k obezřetnosti.

„Sázka? Když vyhraju já, řekneš mi popravdě, co se dnes stalo. A když ty…?“ ponechal větu schválně neukončenou, aby si mohl bráška říct vlastní podmínky.

Theo polkl. V obličeji celý zrudl a vůbec nechápal, proč se to děje. Díval se do oříškové hnědi bratrových očí a tep se mu samovolně zrychloval. Věděl, že to není dobrý nápad. Zatraceně dobře věděl, že to není vůbec dobrý nápad. Přesto ho alternativa odmítnutí sázky vůbec nepadla. Horečně přemýšlel jen nad tím, co by si měl říct na oplátku a nenapadalo ho vůbec nic rozumného!

„Odpovím ti popravdě na jakoukoliv tvou otázku?“ navrhl Loukas, když Theo mlčel příliš dlouho.

Patnáctiletý souhlasně přikývl.

„Vezmi si své kostky.“

Theodoros vstal tak rychle, že málem převrhl židli. Cítil se uvnitř podivně rozechvělý a nedočkavý. V hlavě však nedokázal uchopit jedinou myšlenku.

 

O malou chvíli později už spolu s bratrem seděli u stolu, každý se svými pěti kostkami, tác s nádobím od večeře na straně.

„Tři kola?“ zeptal se Loukas.

Mladší bratr souhlasně kývl.

„Jsi mladší, začínáš.“

Theodoros tedy vhodil kostky do kalíšku, podložil ho rukou a promíchal, pod Loukovým pohledem jako pod drobnohledem. Zatvrdil se. Zahnal svou nejistotu. Položil kalíšek na stůl dnem vzhůru a opět jej zvedl. Nesnažil se zdržovat. Položil kalíšek na stůl dnem vzhůru a opět jej zvedl. Nesnažil se zdržovat. Před sebou viděl jedničku, dvě dvojky, šestku a čtyřku.

„Dvojky,“ ohlásil číslo, na které se pokusí házet.

Loukas se ušklíbnul.

Theodor vzal tři zbylé kostky a hodil. Jím vybraná dvojka padla jediná. Vzal zbývající dvě a provedl poslední vrh. Bohužel neměl štěstí a zpod kalíšku vykoukla pouze šestka a čtyřka.

To je zlý…

„Šest bodů, to není zlý,“ zhodnotil jeho výkon Loukas ironicky.

Theo se na bratra zaškaredil.

„Tak se předveď ty.“

Loukas si sebevědomě protáhl ruce, prokřupal klouby, vložil kostky do kalíšku a hodil. Theo při pohledu na bratrovy tři pětky a dvě trojky dokázal jen němě zírat.

 „Pětky,“ uculil se Loukas. Vzal kostky s trojkami a provedl opravný hod. Na šestku s pětkou se potom zadíval pohledem hodnotícím výsledek jako „nic moc“.

Dělá si legraci?

Poslední Loukův hod pak odhalil další pětku.

 „To máme 25,“ zapsal si Loukas do tabulky na malém papírku.

Theodoros na něj hleděl s vytřeštěnýma očima.

„Podvádíš,“ vydechl.

„Myslíš?“ ušklíbl se starší z bratří.

Theodorovi se samým zamyšlením a mračením se spojilo obočí do jedné linky. Vzal své kostky a započal druhé kolo. První hod však nedopadl o nic lépe, než v kole minulém. Dvojka, trojka, šestka a dvě pětky. Na okamžik zaváhal. Jaká je pravděpodobnost, že by mohly dvakrát po sobě padnout pětky? Když ta čísla však viděl, byla to jediné logická volba.

„Pětky,“ vydechl. Promíchal kostky a s napětím pomalu zvedal kalíšek, aby zjistil, že jako na potvoru v druhém hodu nepadla jediná.

To ne…, povzdechl si. Beze slova opakoval hod se třemi kostkami – zbytečně.

„U všech Kruhů!“ zaklel tiše.

 „To vypadá, na deset bodů, bratříčku,“ škádlil ho Loukas.

„Teď ty!“ předal Theo bratrovi štafetu. Mračit se ale nepřestal.

Starší hoch na nic nečekal, promíchal kostky a obrátil kalíšek dnem vzhůru. Snad vteřinu brášku jen napínal, než se podíval na výsledek hodu.

Zase dvě pětky?

„Taky pětky,“ ohlásil Loukas. Vzal zbylé tři kostky a hodil ještě jednou. Výsledek šestka, pětka a jednička, Theovi příliš nadějí na vítězství opravdu nedával.

Do třetího hodu šel Loukas se dvěma kostkami a vytěžil z něj ještě jednou pětku.

 „Podvádíš,“ špitl opět Theodoros. Tohle už přeci nemohlo být možné! S novým zápalem se pokusil dohnat své bodové manko.

Loukas jeho snahu jen mlčky pozoroval.

Kostky zarachotily v kalíšku, jen krátce, než ho Theodoros postavil, vsedě na židli, jako na jehlách. Když dno odklopil, zůstal na ta čísla hledět, jakoby nevěřil, že skutečně padla.

„Čtyřicet…?“ Vzhlédl k Loukovi, aby se ujistil.

„Čistá postupka, gratuluji,“ kývnul Loukas uznale hlavou. Potutelný úšklebek z jeho rtů však ne a ne zmizet.

Nachystal se k poslednímu hodu. Dlouho jen třásl kostkami v kalíšku. A když konečně hodil, odvděčily se mu jeho kostky zajímavým dilematem. Dvěma šestkami, dvěma dvojkami a jedničkou.

Loukas se krátce zamyslel. Záhy se však jeho úsměv rozšířil.

„Šestky.“

Hodil znovu. Dočkal se dvou pětek a jedné jedničky. Ani posledním hodem si to nijak nevylepšil. Nakonec Loukas body sečetl a otočil tabulku lícem k bratrovi:

 

T.                          L.

6                            25

10                          20

40                          12

56                          57

 

„Prohrál jsi, bratříčku.“

Mladší z chlapců se na to nevěřícně zahleděl. Já… prohrál? O JEDEN BOD?! Tentokrát se už doopravdy zamračil.

„To jenom proto, žes podváděl!“

„Dokaž to,“ vyzval ho Loukas.

„Půjč mi své kostky.“

Loukas byl však rychlejší a kostky i kalíšek snadno ukořistil z bratrova dosahu.

„Jen dítě neuzná svoji porážku,“ konstatoval naoko dotčeně.

„Kdybys hrál fér, vyhrál bych.“ Theo sledoval, jak bratr vstává a propaloval ho pohledem.

„Kostky sis mohl zkontrolovat před hrou, teď už je pozdě.“

„Kdyby byly v pořádku, neskrýval bys je.“

Loukas se na něho otočil, ušklíbl se a naklonil se nad stůl tváří skoro až u té jeho.

„Odmítáš splnit svou část sázky, Theodore?“ Loukova tvář zvážněla a jeho hlas se stal pouhým šepotem. Pohled hnědi jeho očí ztvrdl a stal se pohledem zmije připravené uštknout.

Theodoros polkl své další protesty a cítil jak jeho zlostné vznícení pomalu, velmi pomalu, začíná pohasínat. Loukas měl pravdu. Možná skutečně podváděl, ale byla jeho chyba, že netrval na stejných kostkách, nebo že si alespoň nezkontroloval ty bratrovy.

O co, že se to vlastně vsadili…? Ach ano! Má mu popravdě říct co se dnes událo mezi ním a Agathe…

Theodorovi odevzdaně klesla ramena.

„Ne,“ vydechl.

„Dobře.“ Loukas se narovnal a z výšky na něho zahlížel. „Začni,“ vyzval ho.

Theodoros uhnul pohledem na stranu a jen velmi neochotně ze sebe začal soukat vyprávění o událostech toho odpoledne. Jak ho Agathe vzala do stájí, a co potom říkala, co udělala a jak on se hrozně styděl a utekl…

Když domluvil, Loukas stále stál na místě.

„To je celé?“ otázal se.

Světlovlasého zamrazilo v zádech po té otázce, ale přikývl na souhlas.

„Vstaň, podívej se mi do očí a odpověz.“

Theo si povzdechl. Se srdcem poplašeně bijícím jako chrámový zvon se pomalu zvedl, otočil k bratrovi čelem a s jakousi vzpurností v modrých očích k němu vzhlédl.

„To je celé. Stačí?!“

Theo se chvěl, tváře rudé, jako rak. Nedokázal od bratra odtrhnout pohled. Nechápal horkost, která se mu rozlévala všude po těle, sucho v ústech, nutkání olíznout vyprahlé rty, slabost v kolenou…

„Proč jsi od ní utekl?“ zajímalo Louka. „Krásná mladá dívka se ti takto sama nabídne a tvá reakce je…“

„J-já nevím,“ vyhrkl Theo skoro obranně.

„Nevíš?“

„Agathe… Agathe…“

„Ano?“ Loukas k němu přikročil blíž. Jejich těla se skoro dotýkala a Thea to rozptylovalo.

„Nikdyjsemnanitakhlenemyslel!“ vyblekotal roztřeseně a zavřel oči pokoušeje se polapit splašený dech.

„Cože?“ Loukas se uchechtl a rozesmál se.

Theo na něho opět pohlédl. Zbláznil se?

„Nikdy, jsem na ni takhle nemyslel,“ zopakoval tedy pomaleji. „Je moje kamarádka, nic víc…“ pokoušel se vysvětlit.

V Loukových očích se spokojeně zalesklo.

„Potom je vše v pořádku.“

Sklonil se, přitáhl si bratra za košili a přitiskl své rty na jeho…

 

Thea polibek zaskočil.

Co to…?

Nestačil se nadechnout, ani zavřít pusu. Bratrův jazyk díky tomu mohl dobyvačně zkoumat vnitřek jeho úst.

Proč?

Byl tak v šoku, že netušil co dělat.

Luku…

Srdce se mu hrozilo zastavit.

Co mám dělat?

Po těle jakoby se mu rozběhly stovky – tisíce mravenců.

Co se děje?

Pokoušela se o něj slabost…

Ne, ne, ne!

Z náhlého popudu využil posledních sil, které v sobě našel a bratra od sebe odstrčil.

Ne…

Na délku paží jej držel od sebe a lapal po ztraceném dechu.

Promiň…

 Nepodíval se do bratrovy tváře, jak strašně moc se styděl. Jenže hlava se mu točila nedostatkem vzduchu a tepot srdce jej ohlušoval.

Nezmohl se na slovo. Nezmohl se vůbec na nic. Nedokázal už ani stát na nohou…

 

A Loukas se nepokusil bratra zadržet v poklesu. Sledoval, jak se svezl k zemi, jak zápasí o každé nadechnutí… ale neudělal nic, aby mu ulevil, sám se pokoušeje pochopit Theovu reakci a zaujmout k tomu nějaké stanovisko.

 

Mlčeli. Nastalé ticho se stalo absolutní hodnotou. Tížilo, bolelo a rvalo je na kusy.

 

Theodoros zavřel oči, potlačuje další příval slz i vzrušení, které jeho tělo zcela ochromilo. S každým Loukovým vzdalujícím se krokem, toužil něco říct, udělat cokoliv jenom, aby ho zastavil…

A pak se dveře hlasitě zabouchly a Loukas byl pryč.

3

Trvalo dlouho, než se Theodoros upokojil dost na to, aby mohl zase dýchat a okovy těla i mysli mu dovolily opět přemýšlet.

Nepřevlékal se do nočního úboru. O spánek se už vůbec nepokoušel. Ležel na zemi a nechával své myšlenky volně plynout. Samy od sebe mu poskytovaly rekapitulaci jeho dosavadního života. Důležité události, pocity… A jediným jeho úsilím bylo, vše si utřídit a pojmenovat.

Přemýšlel dlouho nad svou adoptivní rodinou, svým handicapem, Loukem i Agathe, nad minulostí i budoucností… Takřka do samého rána.

A někdy během té noci pochopil, že volba je na něm. Musí si vybrat, s kým a jaký život chce vést. Zvolit si a zařídit se podle toho.

Neměl kam utéct. I když tu možnost častokrát zvažoval, nakonec vždycky zůstal v sídle. Vždyť co doopravdy věděl o okolním světě? Ani časté úniky do města, ho nenaučily zdaleka tolik, kolik by potřeboval nebo chtěl.

I když věděl, že je pro všechny přítěž a starost, nedokázal se přinutit odejít. Představa samoty ho děsila. Měl tolik neduhů a slabostí… Co by si počal bez Agathe a hlavně… bez Louka?

Ano, bál se hněvu své kamarádky. Bál se že ji ztratí. Uvědomoval si stísněný pocit kolem hrudi a žaludku při pomyšlení, jaké asi bude jejich příští setkání. Ovšem představa, že by ztratil Louka, byla naprosto nesnesitelná…

Tváří v tvář koutu, do něhož ho zahnali, se tu noc Theodoros rozhodl se pro bratra.

Co na to ale řekne otec? I když reálně hrozilo, že by se ho mohl zříct a vyhodit ho ze svého domu, Theo neuvažoval o možnosti utajeného vztahu. Ačkoliv to možná bylo i tím, že jakékoliv úvahy o vztazích mu připadaly zvláštním způsobem abstraktní.

Chtěl mu to říct další den. Promluvit si o tom. O možnostech do budoucna.

Jenže zítřek byl dnem, kdy jejich otec zemřel…

4

16. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, jedenáct hodin dopoledne.

K Theodorovi dolehlo klapnutí dveří, když lékař opustil jeho komnaty. Oči se však stále neodvažoval otevřít. Ze zkušenosti věděl, že pak by mu bylo ještě mnohem hůř. Co se vlastně stalo? V duchu si rekapituloval události posledních dvou dnů.

Přišel do sídla. Loukas mu řekl, že zaplatí dluhy jeho pravého otce, když zde zůstane jako host, dokud si nerozmyslí, jak s ním naloží. V noci viděl jakéhosi jezdce opouštět sídlo. Ráno zjistil, že Agathe už není tou dívkou jako dřív, Loukas ho donutil říct, že je stále jeho bratr a dozvěděl se, že Pán Agapios Dimitriadis je hrabětem postrádán. Doprovodil bratra na vyjížďce k Jamám, kde našli ne příliš starou, zaschlou krev. Jeli do těch míst, snad připomenout minulost? – Theodoros nevěděl. Po čtyřech letech klidu dostal záchvat a ztratil vědomí…

Co ale doopravdy nemohl dostat z hlavy, byl Loukův výraz po čas cesty a na samotném místě. Vážný, chladný, přesto jaksi šokovaný s tisícem vířících myšlenek za hradbou oříškových očí.

Znal ten pohled. Jeho bratra jen tak něco z míry vyvést nedokázalo, ale když už se to stalo, tak to nikdy neznamenalo nic dobrého. Co vlastně čekal, že tam najde? Theo byl přesvědčený, že něco určitě. V první chvíli snad opravdu doufal v bezcílnou vyjížďku na koních, ale jak postupovala, vzklíčily v něm pochybnosti. Nyní už si byl téměř jistý, že vůbec nešlo o náhodu. Loukas jel cíleně na jedno konkrétní místo. Otázkou zůstalo: Proč?

Ozvalo se zaklepání.

„Dále,“ vypravil ze sebe unaveně.

Dveře se otevřely a lehké kroky docupitaly až k jeho lůžku.

„Vaše voda, mladý pane,“ zašvitořil známý hlas.

„Agathe…“ Pohnul rukou a ona mu sevřela dlaň ve svých dlaních. Nepodíval se na ni, ale teplo jejího doteku a blízkost známé osoby mu pro klid a pocit bezpečí stačily.

„Už jsem to slyšela. Copak vy si s těmi záchvaty nedáte pokoj? Musíte na sebe být mnohem opatrnější…,“ říkala ta káravá slova měkce a starostlivě. Theodorovi zacukalo v koutcích. Vzápětí však opět zvážněl. Vůbec ji nepoznával…

„Co se to tu děje, Agi?“

Komorná mlčela.

„Kdo je Agapios Dimitriadis? Proč tu není? Co pro Louka znamená? Co se stalo s tebou?“ kladl ty otázky jednu za druhou a zadrželo ho až vyprahlé hrdlo. Rozkašlal se.

Agathe pustila jeho ruku a přidržela mu pohárek u úst.

„Pijte,“ přikázala hlasem pečovatelky starající se o nemocné dítě.

Theodoros uposlechl. Nechal se jí vést, napil se a následně se svezl zpátky do peřin, oči stále zavřené.

„Odpovíš mi, prosím?“ požádal ji. Nedělal by to, kdyby tu měl jinou spřízněnou duši, ale…

„Pokusím se,“ přislíbila. „Na co, že jste se to ptal? Ah, ano… Co se se mnou stalo? Nevím, jak to myslíte, ale pokud se vám zdá, že jsem se za ta léta, kdy jste byl na studiích, změnila, inu… Už mi není patnáct, pane Theodore. Čekal jste snad, že se zde čas zastaví?“ uchechtla se.

Theodorovi se vkradla červeň do tváří. Popravdě původně by ho něco takového vůbec nenapadlo, ale když včera stanul na vstupním schodišti a bratr ho objímal tak jako kdyby se vůbec nic nestalo… Když se dozvěděl, že jeho pokoj zůstal tak, jak jej opustil… Když se nezdálo, že by jistá osoba promluvila o jeho tajemství…

„Omlouvám se,“ hlesl.

„To je v pořádku,“ odtušila. „Proč pozdě v noci opustil Pán Dimitriadis sídlo, nikdo netuší. Ale popravdě, i když odjel neohlášeně, stále ještě to nemusí znamenat špatného. Jeho rodina má svůj dům ve městě, je docela možné, že jel k nim,“ navrhla.

„Skoro nad ránem?“ nedalo mu to.

Agathe se znovu uchechtla.

„Tak Karolos Katsaros říkal, že Pán Agapios včera v noci opět navštívil hraběte. Kdyby se třeba pohádali, nebyl by náhlý odchod nic zvláštního, nemyslíte?“ navrhla s lehkostí.

V Theodorově mysli se její slova zvláštním způsobem vzpříčila. Pozdě v noci… Opět navštívil… pohádali se…?

„Proč by se thermoský hrabě, hádal se svým rádcem? Proč by si ho vůbec k sobě zval v noci?“ Jeho tvář se napjala.

„Nevím, jestli jsem ta správná osoba, která by vám to měla říkat,“ špitla s účastí v hlase. To však Theodora nijak neuklidňovalo.

„Co?“ pípl přidušeně.

„Ptal jste se kdo je Pán Dimitriadis a co znamená pro vašeho bratra…“

„A?“ Theodorovi se zrychlil dech.

„No… Po vašem odchodu a smrti hraběte Antonia, starý Pán Hermes odstoupil a na svůj post doporučil svého syna. Náš mladý hrabě pak přijal Agapia Dimitriada za nového Pána z Thermosu a učinil jej svým rádcem,“ odmlčela se.

Cosi v Theodorově nitru tušilo, kam svými slovy komorná směřuje, ale něco zcela jiného takovou eventualitu striktně odmítalo.

Agathe si povzdechla. Theo sevřel její ruku pevněji, aby mu snad neutekla bez odpovědi. K tomu se však služebná nechystala.

„Hrabě Loukas a Pán Agapios jsou milenci už řadu let…“ vydechla konečně.

Jeho hrudí ta slova projela jako dýka zlotřilého vraha. Neomylně našla starou ránu a znovu ji otevřela.

Milenci… To jediné slovo stačilo, aby se o Thea opět pokoušela slabost a jeho stisk mimoděk povolil.

Komorná ho mlčky něžně pohladila po vlasech.

 

---