Kapitola desátá

„Byl už podzim, všude kam oko dohlédlo zlátlo javorový listí a já se vracel po pěti letech bojů pod vlajkou Spojených států…“ linulo se slabě ze sluchátek. Seděla u stolu a nevnímala okolí. Před sebou měla sešit a kalamář, v ruce redispero a do toho sešitu cosi zapisovala. Nad stolem ji svítila lampa, jinak měla, dle svého zvyku, všude zhasnuto.

Má ráda šero a tmu. I v práci se pohybuje tak, že nepotřebuje svítit. Má dobré oči a dobrou prostorovou i vizuální paměť, takže orientace ve známém prostředí ji nečiní potíže. Často i v práci vyrazí téměř úplně po tmě něco vyzvednout nebo zase uklidit. A občas tak vyděsí někoho z kolegů, když se někde vynoří ze tmy jako duch. Svůj zvyk chodit tiše totiž neopouští ani v civilizaci. Problém nastává ve chvíli, kdy někdo něco někam přesune a ona o tom neví. Když to není vidět, jak to tak ve tmě bývá, je schopná do toho prudce nabourat, nebo se důkladně přerazit. Což se ji už také mockrát stalo. Sice si pak říká, že příště si rozsvítí, nebo vezme baterku, ale na toto rozhodnutí většinou dříve nebo později (spíše dříve) zapomene a vše se vrátí do starých kolejí. Do okamžiku, než opět do něčeho narazí.

Byl již pozdní večer a kolem bylo takové šero, že byla téměř tma. Michal se vracel z práce domů a již od zastávky autobusu viděl v okně slabé světlo. Vešel do domu, vystoupal do třetího patra a otevřel dveře. Viděl Arwen sedět u stolu a slyšel ve večerním tichu hudbu ze sluchátek. Původně chtěl něco vtipného poznamenat, ale nyní zřetelně zaváhal a nevěděl, jak se zachovat. Neviděla ho přicházet, seděla zády ke dveřím. Když na ni teďka sáhne, tak se hrozně vyděsí a kdo ví co by se mohlo stát. Už se mu to jednou povedlo. Pokud tu bude jen tak čekat, tak také může čekat hodně dlouho.

Při těchto úvahách si sundal bundu a zul boty. Vešel do kuchyně a ještě chvilku přemýšlel, jak na sebe upozornit a nepřivodit své nastávající infarkt. Pak si vzpomněl na Karin a zablikal světlem. A nechal zhasnuto. Arwen sundala sluchátka, položila pero a otočila se na něj „Jé, to seš ty. Príma, jejda, to je tma. Kolik je vlastně hodin?“ vstala, objala ho a dala mu pusu. Michal měl velikou radost, že se nevyděsila a všechno dobře dopadlo.

Vypnula přehrávač, uložila na něj sluchátka a začala balit psací potřeby. „Co to vlastně píšeš?“ zeptal se Michal. „Vlastně nic, jen trénuji tengwy. Takže jen dokolečka píši písmenka nebo jednotlivá slova. Ono je něco jiného tengwar číst a něco jiného je psát. Číst jej umím dobře, ale psaní mi nejde. A protože mám teďka dost volného času, tak jsem se rozhodla, že se to pořádně naučím,“ řekla a mezi tím vyplachovala redispero pod tekoucí vodou a pak jej mohla uložit do pouzdra. Michal zatím koukal do sešitu na to, co psala. „Víš co je zajímavé?“ zeptala se po chvilce, „že dnešní výrobci sešitů již asi nepočítají s tím, že by někdo psal inkoustem nebo tuší, podívej se, jak se to kroutí a také trochu prosakuje. Na cvičení je to jedno, ale jinak to nevypadá dobře. Ačkoli, když na to tak teďka koukám, vypadá to, jako hodně starý text,“ dodala se smíchem. „Máš hezký tengwopis,“ řekl Michal a sešit zase zavřel. „Tengwopis?“ vyprskala Arwen a nebyla chvilku k utišení, „to jsem ještě neslyšela.“ Chechtala se ještě chvilku, pak se přeci jenom přemohla a jen se smála. „Je to hezké písmo. Zdá se mi, že jím píši lépe, než latinkou. Užitečnost této dovednosti se limitně blíží nule, ale na cvičení motoriky je to fajn, třeba se mi zlepší i normální psaní. To mi nikdy pořádně nešlo,“ řekla, když se přestala smát definitivně.

Michal se došel převléknout do domácího a Arwen dala na sporák konvičku s vodou na čaj pro sebe a kávu pro Michala. Když opět nebyla v kuchyni sama tak ještě dodala: „A nevěřil bys, jaký je problém koupit sešit s pijákem. To je dneska snad neřešitelný problém. Ještě že tu máme ty papírové ubrousky. Cos vlastně dneska dělal ty?“

Voda v konvičce začala vřít a tak se ozvala píšťalka, zalila tedy svůj roiboos, pak kávu a společně s Michalem došla do obýváku. Mezi tím ji vyprávěl, co toho dne dělal. Vlastně to bylo něco podobného, co dělal i doma, skoro celý den seděl u počítače, něco do něj ťukal a pak řešil problémy o kterých většina lidí neví způsobem, který nechápu. Do této problematiky Arwen nikdy pořádně nepronikla a ani o to moc nestála. Sedět celý den u počítače není to, co by chtěla dělat, ačkoli to jeden čas dělala, protože nebylo zbytí. Před časem se ji ale podařilo z kanceláře utéct a doufala, že se na podobné místo nebude nikdy muset vrátit. Zatím ji to vycházelo, ke všeobecné spokojenosti její i jejího okolí.

Uvelebili se v obýváku a Michalův zrak spočinul na dvou objemných balících. Zachytila jeho pohled a řekla: „Dneska je přivezla pošta. Je to nová terčovnice, alespoň nebudeme muset střílet do toho starého slamníku.“ Její oči se přitom smály. „Už aby se mohlo zase pořádně ven,“ pokračovala a jas v očích zase poněkud pohasl. Ale jen na okamžik, protože Michal řekl, že slyšel v rádiu zprávu o tom, že Nemoc je již na ústupu a pokud všechno půjde dobře, tak by současná opatření mohla brzy skončit.

„Z nakladatelství se pořád ještě neozvali?“ zeptal se Michal a pak se napil kávy.

„Ještě ne, ale když si vzpomenu na to, jak dlouho jim trvalo jen potvrdit přijetí povídky do soutěže, tak jsem v klidu. A věřím, že se ozvou i kdyby mi měli napsat, že je to ptákovina, která je na úrovni druhého ročníku pomocné školy. Nicméně doufám, že takové hodnocení nedojde.“

„Víš co je škoda? Že nikdo nezareagoval na ten tvůj nápad se hrou. Takhle to vypadá, že si budeme muset poradit sami. Jen ty a já, případně autorka našeho vyprávění.“

„No už to tak vypadá, třeba to jen nikdo nepochopil. Ale kdo ví. Budeš zítra doma, nebo pojedeš zase do práce? Ptám se proto, že já mám volno až do pondělka, pak zase pojedu pracovati. Byla jsem v práci tři dny za sebou, takže si dám zase oraz. V práci mi pořád říkají, že mám být raději doma.“

„Budu doma a o víkendu také, takže bychom třeba mohli někam vyrazit. Projít se, už mi to toulání se po lesích a loukách také schází.“

„Príma, tak to určitě vyrazíme. Také mě to táhne ven, je tam krásně. A je už dost teplo, byť v lesích okolo Lhoty ještě leží sníh, ale mám pocit, že je to otázka jednoho či dvou dní a bude pryč. Slyšela jsem v rádiu věštbu, kde říkali, že o víkendu má být kolem patnácti stupňů. Na toulání se ideální počasí.“

„Tu věštbu mohu potvrdit, také jsem to slyšel a četl. Uvidíme, co víkend přinese,“ dodal Michal a vzal ze stolku telefon, který se právě rozblikal. Arwen se protáhla jako kočka a na chvilku zavřela oči. Michal vyřídil telefonát a když si všiml, že Arwen spí, tak se na ni prostě jen tak díval. Ve spánku se mu líbila ještě více než normálně. Vypadala jako malé děcko, spala klidně a spokojeně oddychovala.