Kapitola jedenáctá a poslední (skoro)

Blížilo se léto, vědci a doktoři přišli na způsob, jak Nemoc porazit a tak počet nakažených začal razantně klesat a zrovna tak se velmi snížila úmrtnost pacientů. Venku začínalo být opravdu krásně, příroda asi chtěla lidem vynahradit tu zkoušku s Nemocí a tak se snažila seč mohla. V půlce června došlo k ukončení nouzového stavu a na začátku července skončila i poslední mimořádná opatření. Život se začal vracet do normálního stavu, lidé si začali opět zvykat na pohled do tváří ostatních lidí a nastal čas si pořádně oddechnout. Bylo léto a tak k tomu byla spousta příležitostí.

Michal s Arwen se dlouze radili a domlouvali jaká jejich svatba bude, kde a kdy, koho pozvou, ale nakonec se rozhodli pro svatbu klasickou, relativně malou a protože jim to hezky vyšlo, tak termín naplánovali na konec září. Napsali kamarádům, oslovili potenciální svědky a oba se moc těšili. Michal oslovil jako svědka Gimliho, znají se již od základní školy, seděli spolu v jedné lavici od první do osmé třídy, pak spolu chodili i na stejnou střední školu, ačkoli každý na jiný obor, tím pádem do jiné třídy. Arwen napsala kamarádce Martě do Hranic. Sama jí byla před časem na svatbě, byť ne jako svědkyně, a protože ji řadila mezi své nejlepší kamarádky, byla to jasná volba. Odpověď na dopis přišla během pár dní a protože Marta je prostě svojská, byl v obálce jen složený papír formátu A0 s obrovským nápisem „ANO“, nic víc. Zbytek vyřídily pomocí telefonu a mnoha telefonátů. To ještě nevěděli, že z jejich plánu na malou svatbu s pár lidmi nakonec sejde a všechno bude trochu jinak.

Jednoho pozdního večera seděla Arwen v křesle, Michal seděl proti ní a jen tak na sebe koukali. Michal se pak poťouchle zeptal: „Uvědomuješ si, že za tři dny budeš vdanou paní?“

„A uvědomuješ ty si, že za tři dny budeš pod chomoutem a začne ti peklo na zemi?“ zeptala se neméně poťouchle ona.

„V chomoutu snad, ale peklo nezačne. To začalo již před nějakou dobou,“ pravil a na poslední chvilku uskočil před letícím polštářkem. Chvilku se ještě kočkovali a pak už byl čas na přesun do ložnice.

Původně plánovali, že se vezmou v Michalových rodných Litoměřicích, ale volných termínů se nedostávalo. Nakonec našli volný termín na zámku v Ploskovicích. Arwenině romantické duši to vyhovovalo více, přeci jenom svatba na zámku s velikým parkem je něco, o čem sní téměř každá žena.

V onen slavný den si oblékla nové světlounce zelené šaty, Saša ji udělala bezvadný účes a vůbec ji pomáhala se strojit. Michal se oblékal v pracovně, protože holky byly roztahané po skoro celém bytě a všude něco měly. Panoval bezvadný organizovaný zmatek, všude byla spousta lidí, ale nakonec se všechno podařilo k plné spokojenosti.

Mezi tím to ve Lhotě to začínalo vypadat jako v pohádce. Před jejich domem zastavilo několik kočárů se čtyřspřežím a na zahradě čekalo několik vyšňořených koní. Michalův vraník a Arwenina grošovaná klisna s dámským sedlem. To ji dělalo trochu starosti, nebyla na něj zvyklá, ale v šatech by se ji jelo na normálním sedle velmi špatně, takže posledních pár týdnů hodně trénovala. I klisna byla překvapená z toho, jak na ní najednou jezdí, ale nic neříkala a nenamítala.

Michal se na chvilku zastavil a sledoval ten šrumec. A usmíval se při vzpomínce na to, jak si plánovali malý obřad a co z toho nakonec vzniklo, když se zmínili před rodinami a kamarády. Nakonec přijelo několik desítek lidí ze všech možných i nemožných koutů Ardy i Země. Ještě že Ploskovicemi neteče žádná řeka, jak některé přátele zná, hlavně Ridarellu a Martu, byli by schopni připlout i s Jitřenkou. A Valdemar by byl schopen a ochoten z ní i vystřelit.

Trochu se odchýlili od našich pořádků v tom, kdo má s kým jet. Arweniny rodiče jsou již starší a na koních nikdy nejezdili, takže jeli kočárem, stejně jako rodiče Michalovi. V dalších kočárech jela starší část příbuzenstva a hostí, zbytek jel na koních. Michal s Arwen jeli až jako poslední a uzavírali průvod. Jeli pomalu a cestu si mohli vychutnat. Potkali několik aut, některá i zastavila a jejich posádky si průvod fotily.

V kopci v Myšticích se vozkové docela zapotili, brzdy všech povozů fungovaly jak měly a tak se mohlo v pořádku pokračovat dále.

Po příjezdu k zámku všichni sesedli či vystoupili a začali se řadit podle lidských zvyklostí. Vozkové odjeli s kočáry trochu bokem, někteří pomáhali jezdcům s uvázáním jejich koní. Bylo dost času, přijeli bez zpoždění a tak nebyl důvod pospíchat.

Průvod se pomalu začal řadit, Michal se svojí mámou dopředu, pak Arwenina mamka s Michalovým tátou, potom ta hromada hostí, následně Marta s Gimlim a nakonec Arwen se svým tátou. Ten se začal nápadně rozhlížet kolem a řekl: „Koukám se kolem,“ řekl, „a hledám, kde je ta moje drsňačka? A vidím jen princeznu. Jsem moc rád, že jsem se tohoto dne dožil.“ Usmála se na něj a řekla: „Já taky tati, já taky.“

Byl již čas, takže průvod vyrazil do útrob zámku. Do parku pak bylo slabě slyšet pochod z opery Lohengrin, pak chvilku povídání a nakonec dvakrát zřetelně „Ano“.

Když po nějaké chvíli průvod vyšel opět ven, propuklo veliké a nefalšované veselí.

A zazvonil zvonec a pohádky je, zatím, konec :)