COSI JAKO EXPLIKACE ((8))

Už nějaký ten den hledám jakéhokoliv potomka nebo jen příbuzného paní Alexandry Tikovské, která zemřela 7. srpna roku 2007.

Ovšem ve výsledku stejně tak mínusově se doptávám po pamětnících nebo jen známých Miroslavy Tikovské, která v roce 1978 bydlela ve čtyřposchoďovém domě s orientačním číslem 30 na ulici Leninové, to vše ve stotisícovém Havířově, v němž tatáž ulice se dneska jmenuje Národní, a v domě samém už po 40 letech určitě bydlí všech 11 partají jiných nežli tenkrát v těchže bytech s naprosto týmiž prostorovými dispozicemi.

Obě paní Tikovské, Alexandra i Miroslava, bývávaly ve své době švagrové, to vím jistě, dokonce znám tehdejší číslo telefonní účastnické stanice, jak se tehdy říkávalo, oné havířovské paní Tikovské.

23 97 83 – možná že prostřednictvím takovéto mnemotechnické pomůcky si paměť kohosi vzpomene.

55 415.

Kdoví, co by následovalo, kdyby někdo zkusil použít tohle šestičísli v dnešních časech, jen se ptám, poněvadž sám mobilní telefon nevlastním a od pevné linky, a to pro účel i pouhého jen pokusu o rozhovor s knižně velmi pravděpodobnou říší mrtvých účastnic a účastníků, jsem již dávno úředně odstřižen.

Kdoví, co všechno za představy by se mi ještě vybavily, kdybych se ještě dál se stejnou svobodomyslností rozkračoval na takovémto území vyhrazeném jen pouze pro jindy nečekatelně vyvstávajícící zážitky proustovské paměti.

V každém případě však v prostředí světa zaživaných všednodenních banalit platí, že se ženami se to v něm má obecně zcela stejně, ať již na jedince dotírají z až intimně nejbližší blízkosti – anebo zmizely jemu jakkoli dávno již kdesi v bezvzpomínkovém bezčasí.

Pokud se totiž která jednou nebo dvakrát vyvdá, a v souvislosti porodí dceru, tato tahle potom za podmínek stejného předpokladu jako předešle, po vyvdání a porodu, pak již jako vnučka, nemá ona sama pro sebe, jak i pro veřejnost, víceméně žádný slovně pojmenovací vztah k osobě, která je pro ni úředně přiřčenou babičkou.

Kdysi takovou kontinuitu zachovávaly alespoň nápisy na hřbitovních náhrobcích nebo zápisy v matrikách nebo pobytových policejních kartách.

Dnes hřbitovy místy i depozitem rodové paměti být přestávají – a vhlédnutí kohokoli cizího do inventáře osobnostních identifikačních zápisů je nejméně třemi zákony úředně zakázáno.

Nestane se tedy, kdybych teď zrovna na konci této sekvence málem dušičkové vyslovil slovo Tikovský, a vzápětí hned třeba Tikovská, že by mi hned s prvním vrznutím brány internetu odevšad začaly pršet zprávy zdejších domorodců obsahující příhody i co nejrozvitější překvapivá upozornění vztahující se jakkoli k těmto příjmením, který v této republice není v současných časech více nežli 300.

Poděleno tedy (10 000 000 : 300), každý zdejší našinec, kolik by tak asi měl znát Tikovských?

Prostředí mikroskopických rozměrů, v němž se lidské bytosti mění ve vzdáleně od sebe mikroby.

Přesto v něm každý čtvrtý, nebo čtyřicátá, popřípadě čtyřtisící, musí vědět něco málo o Tikovských.

Přičemž jsem si i při předtuše výsledku neslibujícího naopak takový zdar ještě více jist, že takovýto stav nedostatku tuzemského čehosi se nezmění ani nyní, po sezóně koronaviru, třebaže všichni s touto zanedbatelnou jednotlivostí neobeznámení jeden přes druhého prorokují, jakže ten celý svět okolo mne v jakže brzo příštích časech překypí v cosi jiného.

I kdyby jen pouze čerstvý chleba pecny jedli, toliko vařené fazole a hrách, troufám si i přes jejich navazující smrad tvrdit, že nikoli.

Tamtěm, osloveným mnou v předchozí dnešní sekvenci, nerozumím už roky, následujícícímu citátu připomínajícímu odkaz již mnou zde vzpomenutého dramaturga Františka Daniela, se pokusím nějakým mým příštím psaním, nebo jiným obdobným sebepřemáháním, porozumět v nejblíže bezprostředně následujících časech, pod podmínkou ovšem, že mocipáni už konečně nebudou bránit mým vstupům do dveří a bran knihoven a archivů.

K většímu vtažení diváka do vyprávění a udržení jeho pozornosti až do konce měl být film rozdělen ideálně do osmi sekvencí, z nichž by každá sledovala vlastní vývoj, zodpovídala by určité otázky a jiné zároveň kladla, čímž by vytvořila podmínky pro sekvenci následující. Film tak diváka „zaháčkuje“ a zajistí si jeho zvědavost ohledně toho, co se stane dál.

Doposud nikdy jsem počet 8 nepovažoval za dramaturgické číslo, na rozdíl od takových, jako jsou třeba 1, 2, 3, 4, 5, 7, vypočítávám jen tak narychlo jen kvůli ilustraci, a nikoli abych se zdržoval nějakým rozsáhlejším vysvětlováním v jakémukoliv pochopení zcela nepřátelském prostředí.

Mohl bych takto, a zřejmě stejně mylně, kombinovat hned film, pojednávající třeba o tom, jak jsem našel jednoho po druhém 8 Tikovských.

Pohádkových krkavců bylo mimochodem 7.

Týchž jiných 7 statečných.

Nebo že bych nalezl jenom pouze jednoho Tikovského, od jakéhosi začátku do jakéhosi konce, ale povinně na jakýchsi 8 pokusů?

Při takovýchto úvahách kohosi možná napadne jako řešení film sestavený z 8 mistrovsky vycizelovaných dílčích povídek.

Ale obávám se, že zrovna tahle možnost nebyla definicí pana docenta Daniela míněna, stejně jako že i struktura Truffautovy Americké noci jí neodpovídá, pohlíželi-li bychom na tuto jako předvedení povinnosti navléknutí 8 vzájemně hotových korálků bezprostředně za sebe, a Federico Fellinimu tenkrát vyšel k arcidílu skladebně nutný počet čehosi na přesných 8 a ½.

Třebaže prozatím podle propozic formule pana Daniela téma jednoho důstojníka StB v osmi zastaveních uchopit nesvedu, důležité je pro mne sesbírat co nejvíce podkladů, takovou něco jako Tikovských horu, anebo alespoň pískovištní kopeček, a proto každý kýmkoli přisýpnutý kyblíček umožňuje v příštím součtu uhňácat více báboviček – dokonce až k onomu definicí nutnému počtu 8.

Což ovšem prostřednictvím visitorů stránek pismak.cz v současném tuzemsku nastat nemůže, tikovští jsou pro jejich představivost až příliš přílišně nepřístupně vysoký matternhorn.

.