Zachraň můj osud 51.díl - 60.díl konec

 

Zachraň můj osud 51.díl

Bylo to tak studené. Mrazilo mě celé tělo. Čerň mizela ze šípů a ukládala se někam do mě. Myslel jsem, že to neustojím, ale nakonec Amorovy šípy opět nabrali červený odstín. „Dariusi!“ Ten hlas bych poznal mezi tisíci. Chtěl jsem na Zazu zavolat, ale nemůžu. Něco uvnitř mě mi nasadilo pouta. To bylo to poslední, než mě obklopila tma. „Rychle dovnitř.“ Volala na nás Zaza ze zákrytu. Tam v tmavém koutě byli další dveře. Ani jedny z těch pozlacených nevedli nahoru. Propadli se do nicoty a tam zůstaly. Dark a já  jsme popadli Dariuse a couvali dozadu. První otřes měl být varováním. Všechno před námi se zhroutilo jako domeček z karet. Vlastně to nikdy nebylo. Zbyli holé útesy, které znamenali smrt. Adra těsně přešlápla, aby se dostala k nám a zbyteček skal se utrhl. Zbyla jen propast pod námi. „Jak ses sem dostala?“ překvapeně zvedla oči Adra. Nemohla tomu uvěřit. Před ní stála vyvolená duše. Teď to nebylo tak těžké pochopit, když zářila do dálky. To co se doteď dělo bylo kvůli Zaze! „Ty se staneš jednou z nás.“ Mile se usmála. Byl to nejčistší člověk, kterého jsem doteď viděla. Na zemi to nebylo poznat, ale tady se vybarvila každého aura. Okolo Darka byl černý kruh a já s Amorem jsme měli bílí. Rozhodně se nedali srovnat s tak oslňující bílou, kterou vyzařovala.

„Poslali mě pro vás. Hra brzo skončí a já připadnu vítězi.“ Darius měl pravdu, šlo o hru mezi nebem a peklem. Podívala jsem se na něj. Ležel v bezvědomí na kamenitém odpočívadle. Pomalu zatřepal víčky. Přicházel k vědomí a s ním i jeho moc. Schodištěm prolétl vír a zastavil se o Dariuse. Točil se okolo něj a tvaroval. Jemná linka se obtáčela s ním a utvářela stříbřitý prstenec s černým a bílím podkladem.  Nad hlavou se uzavřel. Jeho elipsa byla speciální. Vyvažovala jak dobrotu tak temnotu v jeho srdci. Celému tomu zjevu dominovala stříbrná. Pronikala mezi vše ostatní.

Zvedl se ze země. Jeho kabát vlál v neexistujícím větru. Prostor se zachvěl nad náporem takové moci, než se vrátil do normálu. „Co myslíš, že je zač?“ Zašeptal Dark do ucha Adře. „On je očištěný padlí. Nepatří ani do jednoho z našich světů.“ Ozvalo se ze shora. „Darius tady nemá co dělat.Stráže braňte vchod!“ Přikázal jeden z andělů u nebeské brány. Nevím jak se tam dostal, ale najednou stál za bránou. „Myslíte sem?“ Díval se na ně skrz mříže. V očích mu plálo. „Jak, kdy.“ Anděl byl chvíli v šoku, než začal reagovat. Běželi za ním a my měli volnou cestu. Musíme sebou hodit, než ho chytí. Určitě i tohle bude mít svůj limit. „Zazo ty víš, kde jsou?“ Mlčela a dala se do pohybu. Neomylně nás vedla přes celé nebe. Dark to musel obejít druhou stranou, protože jako pekelník nemohl vstoupit jinám, než do pekla. Z dálky sledoval naše kroky a držel se kolem zlaté klece, která chránila nebesa. Nakonec jsme se dostali zase k jeskyni, kde sídlil duch Rel. Vypadala ponuře a opuštěně. Byla to také celé past jak nás dostat pryč? Minuli jsme jí a stočili se k druhému okraji, tam kde končila mléčná dráha. V kaskádách se vinula dolů a tvořila nová oblaka plující pod námi. Zaza zastavila těsně u okraje. „Ťuk, ťuk.“ Zaklepala na pomyslnou stěnu a ta se ozvala. „Dál nesmím.“ Její bílá záře slábla. Neměla tady být a čím světlejší bude, tím dřív na zemi umře a stane se nejsilnějším andělem nebo démonem. Nechali jsme jí jít. Dark mi chytil ruku a Amora vzal kolem ramen. „Společně.“ Prošli jsme neviditelnými dveřmi.

Dvě křesla a jeden stolek. Na něm šachovnice s figurkami. Po zemi byli nenávratně zničené kousky. „Vítejte na bitevním poli.“      

 

Zachraň můj osud 52.díl

 „Vítejte na bitevním poli.“ Z kouta místnosti vylezl sám vládce pekla.  Proklouzl zdí jako by nic. Měl příšernou náladu to bylo poznat na první pohled. Hned vedle se zhmotnil i pán nebes, ten se pro změnu usmíval. „Našli jste nás akorát na čas. Hra končí.“ Místo kde byla šachovnice zelo skoro prázdnotou. Posledních pár otlučených kousků představovalo nás. Jedna z nich byla dána stranou. Její tvar byl absolutně neporušený. „To je obětní figurka.“ Zavrčel pán pekla, když viděl na co se Amor zaměřil. „Poznal jsi jí? Ta je moje, už od samého začátku mi patří.“ Amor vzal do rukou figurku a opatrně jí přejel každičký záhyb. Byla to malá kopie Alice. Najednou zmizela, aby se objevila v rukou pána pekel. „Nesahat.“ Pohladil jí vládce pekla po vlasech a dal si jí do kapsy. V místnosti se setmělo. Amor začínal pěnit. Přidušeným hlasem zaskřehotal. „Víš co jsem ti slíbil?“ Asi to pro něj nebylo důležité. „Nevím. Blbosti si nepamatuju.“ Musím ho potrestat. Tahle obluda s rohama nesmí odejít bez poskvrny. Pán nebes se nepokusil nic z toho zastavit.    

Mohl jsem být svědkem, jak Amor bere do rukou luk a natahuje se pro šíp. V první moment jsem si myslel, že mu předurčí nějakou těžkou lásku, ale podle jeho předešlých slov to měla být kletba. Ještě teď mi ty slova znějí v uších. „Nikdy se nezamiluješ.“ Opakoval to s takovou jistotou. Luk se opět zbarvil do černající barvy. Potom následoval i šíp. Cítil jsem jak vyměnil svou dobrotu a lásku za nenávist. Jeho milá tvář se změnila na zlobu. Vší silou působil na jedinou osobu. Vládce pekel se oklepal, když viděl co se to proti němu chystá, ale to už byl šíp zabodnutý hluboko v jeho srdci. Rychle jsem přiskočil a snažil se ho vyndat, než úplně zmizí a slova se vyplní. „Dariusi co to proboha děláš. Ten hajzl si nezaslouží nikoho.“ Amor se mě snažil odtrhnout od šípu, ale já ho nepouštěl. Každý jeho dotek se mi vrýval pod kůži a absorboval do mého nitra. Nádrž ve mně se plnila zlem a stahovala to do sebe. Moc šípu se začala společně s ním míchat a brala to zlé na mě. Kletba i nenávist se ve mně smíchala. „DARIUSI!“ Vykřikla Adra a pevně se opřela o Darka.

Bylo pozdě. Celé mě to pohltilo a nehodlalo pustit. Vzal jsem na sebe všechnu nenávist světa. Šíp nešel vytáhnout, ale měnil se na červenou. Vše se vracelo zpátky do normálu mimo mě. Nedokázal jsem přemýšlet a rozumně uvažovat. Uzavřené vězení mě nehodlalo pustit. Moje existence zanikala s každou další nenávistí, až byl Amor opět bílím andělem s vlídným srdcem. Nemohl jsem nechat zahubit, tak milujícího tvora. To byla poslední věc, která mě napadla. Hodiny odtikávali poslední vteřiny na tomto světě. Dovršil jsem limitu a vyčerpal všechny své dary. V koutku vězení má malá dušička čekala, až si pro mě přijde. Celá má bytost byla protkána zlostí, kterou měl v sobě předtím Amor. Choulil jsem se v klubíčku a snažil se vyhnout narážkám. Nemilovat by bylo lepší, nechci lásku, ale peníze, proč jsem ho milovala, nemám rád nikoho, chci zemřít, když není můj.

Netušil jsem, že nese tak těžké břemeno. Nejel lásku dával, ale mohl jí i vzít. Myslím, že se zblázním z toho nářku a urážek ve jménu lásky. Přes to všechno ke mně doléhal hlas Zazi. Bylo to jako kouzlo. Ten rezonující hezký hlas přehlušil zbytek, který se dral ke mně. Vnímám jen ji.

„Dariusi vydrž to. Brzo bude konec. Slyšíš mě? Musíš vstát a vyjít na světlo. Nezůstávej v té tmě, která tě zahubí. Pojď za mnou.“ Vábil mě její hlas, ale já mu nevěřil. Třeba je to taky jen přelud. Světlo ozářilo železné tyče vězení a já ji uviděl. Kráčela ke mně jako pravá bohyně. Nic se jí nemohlo dotknout a ustupovalo na stranu. Byl jsem uchvácen její aurou dobra, která se okolo ní vinula. Něco takového jsem ještě neviděl a znovu neuvidím. Natáhla ruku do mé kobky. „Ten klíč.“ Ukazovala na klíč houpající se na kožené šňůrce na mém krku. Nevěřícně jsem na něj hleděl a zjistil, že to já se tady zavřel a zamknul na několik západů.   

 

Zachraň můj osud 53.díl

Sevřel jsem klíč opatrně mezi prsty. Stále nevěřím, že já sám zalezl na tohle místo. Bylo to jako očistec. Nic nezůstávalo dobré, jen to špatné se dalo najít. Něco u Zazi se pohnulo a ona se rozplynula. Moje odvaha vyjít na světlo byla bez ní menší, než zrnko písku. Spatřil jsem před sebou samotnou Smrt. Jindy měla doprovod. Místo nich táhla kosu za sebou. Vydávala skřípavý zvuk, který trhal uši. Lidé přicházeli o rozum a zvířata o život. Bylo to takové varování. „Anděly nadešel tvůj čas.“ V jejich kostnatých rukou se objevilo skoro prázdné vřetánko. Posledních pár centimetrů zbývalo. Jeho nit byla obyčejná jako bych byl smrtelník. „Tvůj osud je u konce. Dariusi půjdeš se mnou.“ Už se po mě natahovala, když jsem to ucítil.

Tenká vůle života aktivovala mou moc na plné obrátky. Ještě nikdy to nebylo tak intenzivní jako v tuto chvíli. Najednou jsem si připadal jako někdo jiný. Někdo kdo si sám určí, kdy je jeho život u konce a odejde z toho světa dobrovolně. „Nemůžu.“ Při těch slovech se vřetánko zvedlo do vzduchu. „Co se to děje?“ Nevěřícně koukala smrtka, jak se vřeteno otáčí na druhou stranu. Nit se navíjela zase zpátky. Brala se odnikud a neskončila dokud nebylo vřeteno plné. Pomalu se snášelo zpátky, než změnilo směr. Těsně předtím zamířilo ke mně, místo ke smrtce. Jakmile mi přistálo v napřažených rukou ztrácela moc nad životem. „Jednou na tebe dojde.“ Vzala si na rameno kosu  a chtěla jít, když se dělo něco dalšího. Nit zasvítila a změnila se na ryzí zlato. „Tuhle nit, už tvoje kosa neutne.“ Vítězoslavně jsem prohlásil a nabil ztracenou rovnováhu. Se svou zlostí smrt zmizela. Opět nastala tma, kdy mi na cestu zářil vlastní osud sevřený pevně v mé dlani. Něco se změnilo, i když jsem si připadal stále stejný. Něco co nemůže být vidět, ale přesto to tady je.

Přehodil jsem šňůrku, na které byl klíč přes krk. Stačilo se dotknout zámku a celé vězení se poroučelo k zemi. Najednou stojím vedle Amora. Mě to mohlo připadat jako doba, ale tady neutekla ani vteřina. Vidím jak se na pánovy pekla uzdravuje rána po šípu. Zřejmě zmizel a nenapáchal žádné škody. „Dariusi ty. Ty si.“ Co se mi to snaží říct? Nebyl to jen Amor, kdo na mě hleděl jako na zjevení. Dokonce i pán nebes na chvíli zíral. „Co?“ Nedalo mi to. Musím vědět co se mi to stalo. „Tvoje křídla.“ Doteď žádné nemám, ale pro jistotu jsem si chtěl přejet po jizvách na zádech, kde mi vždycky něco scházelo. Prsty nahmatám sametová pírka, která proklouzávají v kaskádách. Adra tiše brečela a pozorovala tu nadlidskou nádheru. Na sucho polkla. „Máš je ještě hezčí, než dřív Dariusi.“ Proto je ta nit zlata. Pomalu chápu co se tam stalo. Vše se vracelo na svá místa. Jako by do mě udeřil blesk obnovila se má paměť. Kousky do sebe zapadali, až moc snadno. Přesně vím co se tu děje.

„To si děláte blázny? Kvůli dvoum starým dědkům co si hrajou se skoro zhroutil svět! Okamžitě tu šachovnici vyhoďte.“ Pán nebes se ani nehnul a pán pekla něco tahal z kapsy. „Až to dohraju.“ Úšklebek na jeho tváři předpovídal potíže. Položil na políčko další figurku. Nešlo rozpoznat co to je. Amor jí chtěl vzít, ale nedostal se k ní. „To je bariéra. Nikdo s mocí se blíž nedostane.“ Pán pekel mě začínal doslova štvát. Jako Anděl bych měl být hodný, ale začínám pochybovat, že zrovna já mám být takové stvoření. Musím přijít s něčím co je oba oslabí. Sami k rozumu nepříjdou ani za dalších sto let. „O co vlastně hrajete?“

„Každý rok v tyto dny soupeříme o moc. Váhy, které měří dobro a zlo na zemi se mění podle naši moci a díky tomu to tam dole zachovává rovnováhu. Jeden rok dobro slábne a jiné je zase o to silnější.“ Pán nebes to podal vskutku mistrovsky, takže váhy vlastně měří špatně. Oni dva někomu nasypou moc a jinému málo nebo nic. „Hele hraj a nevybavuj se s nima.“ Tomu teda říkám dvojka. Bez nich by ty váhy fungovali správně. Ty úvahy se mi začínali líbit. „Co máš v plánu?“ Mrknul na mě Amor spiklenecky. Dark s Adrou, už byli u dveří. Došlo jim, že tady se to nevyřeší. Zase se začali hádat a tak jsme využili toho momentu a zmizeli. Dveře se zabouchli a místnost nám zmizela před očima.  

 

Zachraň můj osud 54.díl 

„Dariusi co máš v plánu?“ Dark z nich byl nejzvědavější a nebál se zeptat. Bylo vidět jak se mu časem vracela jeho síla a aura. Kruh okolo něho byl zvláštní. Normální pekelník ho měl černý, ale on byl něco víc. Mohu to vidět a plně se soustředit, jen na jeho kruh. Prolínala se v něm černá a červená následovaná odlesky modré.  Věděl jsem, že je doslova pravou rukou samotného pána pekel. Proč zrovna on? Přitom se mu jako jediný vzepřel a navíc miluje anděla. Porušil snad všechny zákony, ale to já vlastně taky. Nejhorší bylo, že Zaza byla v moci někoho jiného. Chci jí jen pro sebe. Kdo to kdy viděl, aby byl anděl majetnicky. Pokud šlo o Zazu byl bych schopen všeho. Přesně chápu Darka. Vlastně je to dost podobné. Co by se stalo, kdyby mu vzali Adru? Vím, že by se všeho vzdal, tak jako já. Nepochybuju o tom ani na vteřinu. Jejich pouto se nedalo rozdělit ani jednou z mocí na tomto světě.  Pak tady zůstávala jedna otázka. „Proč si tě vybral pán pekel?“

„Sám nevím. Původně měl okolo sebe démony vyšší třídy co jsou silnější a taky odolnější. Jednou se šel podívat na nějaké duše a já měl hlídku. Bez zaváhání si mě odvedl. Časem se mi podařilo získat i hodnost odpovídající mému postavení. Přemohl jsem několik démonů a jako jediný získal právo být hned vedle trůnu.“ Něco tady nehrálo. Jak mohl obyčejný pekelník přemoct démony. To se předtím nikdy nestalo, až na jednu výjimku. „Chci, aby jste šli do pekla a počkali u trůnního sálu. Doženu vás.“ Amor mě stihl zastavit. „A co budeš dělat ty Dariusi?“ Problesklo mě v očích a použil jsem nově nalezenou sílu. Spojila se s mocí anděla, až se okolní mračna rozestoupila. „Musím něco zjistit.“ A byl pryč.

„Nemyslíte, že nás vynechává? Zvládli jsme toho spolu tolik a teď jde sám.“ Amor nafouknul uraženě tváře jako dítě, kterému vzali hračku. No jo to je celej Amor, když není ve středu dění, tak se hned urazí. „Víš asi na to má důvod.“ Vzala jsem ho okolo krku a z druhé strany Darka. „Jdeme.“ Usměv mi zůstal na rtech celou cestu k bránám. Opět zabočíme k té ohňové. „Tentokrát to bude jiné.“ Dark se před nás postavil a rozrazil bránu jako by byla z papíru. Všem na odiv ukazoval svou nově nabranou sílu a ty se okamžitě klidili z cesty. Já a Amor jsme ho tiše následovali a snažili se nevydat ani hlásku a skoro nedýchat. „Hodný kluk.“ Pochválila jsem Darka a dala mu pusu na tvář, když jsme prošli do postraních chodeb ozářených loučemi.  Začal se culit. Tohle má být správce pekla cs cs cs. Zamlaskala a pak si povzdechla. Kroutila hlavou a nevěřila co za puberťáka to vlastně je. „Kolik, že ti je?“ Dark vypadal dobře, ale pod těmi rohy se tomu nedalo věřit. „Příští rok 300 let.“ Chlubil se mladým věkem. Musím uznat, že to nebylo zas tak moc, když pomyslím na svůj věk. Začíná trojkou, ale to nemusí vědět. Ženy vypadají mladší, než doopravdy jsou a co teprve andělé.

 Darius:

Tiše jsem proplul do nejhlubší části pekla. Bylo to na opačnou stranu, než mučírna, ale o to hlouběji. Musím se přesvědčit. Bez zaváhání pokračuju do samého nitra, kde vzniká pekelný oheň. Moc dobře vím, co tady najdu. Před mou moci uhnulo vše co mělo nožičky a na kohokoliv jiného by zaútočilo. Kouzelný plášť mě ochraňoval před největším žárem z věčného ohně. Křídla se ve tmě aktivovala. Sevřela se okolo těla a svítila na cestu. Bylo nemožné tady dole zabloudit. Jedna jediná cesta vedla přímo a bez odboček. Přidám do kroku, když spatřím malá dvířka na konci chodby. Na čele mi vyrašil pot. Horko sálalo i ze zdí. Opadaná cedulka hlásala archív. Vezmu za kliku. S vrznutím se otevřela dvířka. Jediné místo, kde to mohu zjistit je tady. Přešel jsem několik polic. Počátek světa nebyl důležitý. Chvíli to trvalo, než se ukázala ta správná řada. Bylo na ní nejmíň prachu. Prstem jsem přejížděl hřbety silných knih a hledal tu správnou. Další řada ve stejném regále. Zastavil jsem se na prázdném místě. Nedávno si jí někdo vzal. Kartotéka byla stará, ale rozsáhlá. Za ní byla řada stolů a židlí. Čítárna a spisovna. Vydal jsem se k nejvyššímu stolu, kde svítila malá lampička. Seděl tam docela maličký čert. Podle zahnutí rohů a emblému knihy na odděvu to musel být správce knihovny.  Stejně starý jako samo toto místo.  

 

Zachraň můj osud 55.díl

Starý čert ani nezaregistroval moji přítomnost, jak byl zabraný do čtení z jedné z knih. Před sebou jich měl ještě několik. Hřbety knih byli otočené. Všechny byli vázány v kůži, ale něco mě naznačovalo, i když nevidím její název, že je to přesně ta, co hledám. Vyčnívala mezi ostatními a její vázání bylo jiné a taky o dost tmavší. Skoro černé desky obehnané zlatou linkou. Mohla to být ona? Rozhodoval jsem se nad její krádeží, když si čert odkašlal a zvedl hlavu od řádku. „Mohu nějak pomoci?“ To byl pravý opak, který jsem neočekával. „A.. ano. Rád bych knihu z počátku nástupu nynějšího vládce pekel. V regále není.“ V jeho očích byl vidět obrovský zájem, asi tady dole byl zavřený moc dlouho. Nevypadalo to, že by se sem návštěvy hrnuli. Vzhledem k umístění v takových nebezpečných prostorách.

Čert si poposunul maličké brýle víc na nos. „Znám tuto knihu nazpaměť.“ Přejel drobnou rukou po vázání knihy. Byla to přesně ona. „Jak se dostal vládce na trůn?“ Dotknul se svých rohů a nakonec sundal celou paruku. „Dávno mi odpadly.“ Mávnul rukou nad tou ztrátou. Podrbal se na plešaté hlavě a znovu si je nasadil. Přistrčil jsem si blíž jednu ze židlí a čekal, až začne vyprávět. „Bylo to před 499 lety, kdy se vystřídala vláda na pekelném trůnu. To jsem ty rohy ještě měl.“ Mile se usmál a upil nějakou zelenou tekutinu z hrnečku. „Dřív se vybíral nový vládce ze všech, kteří peklo obývali. Neexistovalo nic jako následník a právoplatný syn. Na trůn mohl usednout, jen ten nejsilnější a nemocnější. Nevím jestli se kdysi stala chyba, ale místo nejodvážnějšího čerta si trůn vybral doslova vylíhnuté mládě.“ Co se muselo stát, aby se trůn takhle rozhodl? „Jak je to možné?“

„Nikdo to taky nejdřív nechápal. Spodina čertů byla moc tupá na to, aby jim to vůbec došlo. Jediné co uměli bylo přikládat pod kotle a ty chytřejší museli mlčet, protože rozhodnutí trůnu je nezvratné.“ On něco věděl. Byl tady dost dlouho na to, aby si něčeho všiml. „Vy to víte?“ Znovu sevřel knihu v rukou. „Ano. V knize tu odpověď nenajdete. Ostatně to máte v sobě také. Nejste čistý anděl. Spojuje vás několik aur, které se ve vás míchají. Získáváte mocnou sílu výměnou za váš osud.“ Jak mě mohl tak snadno prokouknout skrz na skrz? „Kdo jste? Proč hlídáte toto místo?“ Znovu se napil. Buď získával čas, aby vymyslel nějakou lež a nebo se mi chystá říct čistou pravdu. Jak je malý, tak dokáže být záludný. „Jsem stejný. Jen ten, kdo má od každého trochu může usednout na trůn. Já to věděl hned. Otevřel dveře od trůnního sálu a aura se aktivovala. Je nás jen pár, kteří vidíme pravou povahu. Vládce nebe a pekla. Pak vy a ještě někdo kromě mě. Byl jsem první vládce pekla a zapisuji co vše se dělo, děje a bude dít. To je úděl toho, kdo odejde z trůnu. Nikdo jiný žár věčného ohně nevydrží, tak dlouhou dobu. Po stovkách let co vykonávám tuhle práci jste první návštěva.“ Ukázal na zrcadlo v rohu. „Ukaž dění.“ Naskočil obraz a brko se dalo v jedné z knih do psaní. „Tohle zapisuje peklo. Támhleta svět a ta vzadu, ta bílá je nebe.“ Postupně se rozepsali všechny ve svižném tempu. Obrazce v zrcadle naskakovali a mizeli moc rychle. Bylo poznat jen šmouhy, které nedávali žádný smysl.  

„Proč mám dojem, že to tentokrát bude jiné? Nového vládce bude zase volit trůn. Nebo snad ne?“ Zřejmě věděl z knih i to co se ještě nestalo. Byl asi jediný, kdo mohl nahlédnout pod roušku tajemství. „Brzo to bude celých 500 let, kdy usedl na trůn. Je na něm dokonce déle, než jsem byl já a proto bude mít nárok.“ Na co by mohl mít nárok? Na trůnu přece sedí. „Jak to myslíte?“ Rozhodně mě to zajímalo. „Pokud se do 500 let vlády nezmění osoba na trůnu může nynější vládce zapsat nový zákon a sedět dál na svém místě.“ Jestli je moje tušení správné dávno se nový nástupce narodil, ale proč není na trůnu? „Chápete velice rychle. Dávno se měl vyměnit, ale něco tomu brání. Někdo zneužívá jeho moc, už hezkou řadu let, aby nemohl převzít vládu.“ Nadechoval jsem se k další otázce, když mě předběhl. „Nový zákon je napsán v tamté knize. Jsem dost unavený a starý můžete mi ji donést?“ Ukázal na jednu hromádku docela v koutě. Došel jsem k ní a rukou smetl kupku prachu. On to plánoval dávno. Nikdo se jí nedotkl možná celá staletí. Tenký spis, který obsahoval zákony pekla. „Tady to máme.“ Obrátil pár stránek, až skoro na samotný konec.      

 

Zachraň můj osud 56.díl

Díval se do knihy, aby se přesvědčil o pravdivosti napsaných slov. „Neměl bych to dělat, ale ono to stejně za pár dnů bude uzákoněné.“ Předal mi těch pár stránek a já si je se zvědavostí přečetl. Vládce pekel bude moci na trůn dosadit svého nástupce. Pokrevní pouto musí být zřejmé. Nikdo jiný nemá právo usednout. Začaly se mi třást ruce. Tak tohle měl být ten nový zákon! Chce, aby jeho krev pokračovala a nenechala nikomu jinému ani tu sebemenší moc. „Tohle bude uzákoněné příští týden, ale má to jeden háček.“ Tenhle čert se nezdál, ale věděl úplně všechno. Ve mně zatím bojovala obrovská chuť po spravedlnosti, když řekl to nejpodstatnější. „Jeho žena musí být ta nejčistší duše na celém světě.“ Při těch slovech mi tuhnula krev v žilách. Najednou jsem slyšel ta slova. „Nesahej na ní je moje. Celou dobu je moje.“ A já si myslel, že je to jeho špeh. Vlasy mi spadaly do obličeje. Rychlím pohybem ruky jsem je odhodil stranou. Význam toho byl úplně jiný. To on byl původcem a průvodcem jejího neštěstí. Zaza byla vyhnancem, jen kvůli takové blbosti. „Je čas, aby se právoplatný následník přihlásil!“ Pekelník se na mě díval, ale nic neudělal. Možná mi to ukázal schválně. Možná i jemu vadí co se na trůnu děje. „Musím jít.“ Na to, že jsem anděl mnou prostupoval hněv a moje víra v dobro byla téměř zapuzena. „Jdi a konej dobré věci Dariusi.“ Někam se vypařil a na židličce zůstala jen paruka s rohy. Nijak mě to nezajímalo. Důležitější věc na mě čekala o několik pater výš. Prošel jsem dveřmi knihovny, které se okamžitě zabouchly a zmizely. Archív pohltila tma a žár z věčného ohně.

Kde se ten Darius fláká? „Nevíš proč chtěl, aby jsme šli zrovna sem?“ Celá tahle situace byla divná. Přitiskl jsem se víc k Adře. „Nevím a je mi teplo trochu se odsuň Darku.“ Ohnivý závoj okolo trůnu povlával, když o tom přemýšlím vždycky jsem stál tady dole a čekal na rozkazy. Jako by se nic nezměnilo, jen trůn byl prázdný. „V pekle nikdy není zima.“ Nehnu se od ní ani na centimetr. „Vy dva holoubci můžete s tím na chvíli přestat. Bolí mě z vás hlava.“ Amor se rozčiloval jako vždy, když ho vynechávali. Taky se chci takhle k někomu tisknout. Vybavila se mi vzpomínka na  figurku Duchny. Existovala vůbec? Zradila mě? Měla mě aspoň trochu ráda? Nemohl jsem se pořádně soustředit. Chci odpovědi na svoje otázky a ze všeho nejvíc jí chci vidět. Byl to snad jen přelud. Zlo v pěkném obalu, které mě totálně zlákalo a já se vydal na nesmyslnou cestu, která nikam nevedla? Našel bych jí, až bych s kouzelným prachem došel na konec cesty? Nebo to byl všechno podvod? Dostali nás dost daleko a zkoušeli nás tolikrát rozdělit a roztrhat na kusy. Zase se mě zmocňoval pocit bezmoci. Mohu dávat lásku a taky jí brát. Musím zaplatit velkou cenu, abych byl vůbec někdy šťastný? Celé to bylo hra. Dost krutá hra co promíchávala a ničila osudy lidí, andělů i démonů.

Kdo z toho vyjde jako vítěz a kdo jako poražený?

Neřekl jsem to nahlas a přesto se mi dostalo odpovědi. „Vyhrajeme my!“ Darius se přiřítil a zastavil se těsně před pekelným trůnem. Závoj se zlehka svezl na stranu, aby odehnal nevítaného anděla. „Darku. Pojď sem.“ Nechtěl se pustit Adry, až ho od sebe nakonec odstrčila. „Nebuď jak malej.“ a poslala Darka přímo za mnou. „Co tady mám dělat?“ Vyšel posledních pár schodů, aby se dostal ke mně. „Dál stejně nemůžeme.“ Aniž by to čekal chytil jsem ho za ruku a rychle mrštil škvírou přímo před trůn. Závoj se za ním úplně uzavřel. Neexistovala jediná skulina kudy by se mohl vrátit. Trůn se obalil dalšími plameny. Žár uvnitř musel být nesnesitelný, ale Dark mimo vykulených očí nejevil žádnou destrukci. Vypadal přesně jako blbec, který ani neví jak se tam mohl dostat. Používal svou auru a vůbec si to neuvědomoval. „Sedni si.“ Otevřel pusu, ale nic neřekl, než se mu podařilo nabrat vzduch. Při tom výrazu jsem si myslel, že ho tam klepne, ale brzo se z toho oklepal. „Já?“ Ne panenka svatá. „Kdo jinej?“ Chvíli zaváhal, než se otočil a opravdu se posadil. Plameny se zklidnily, až utvořily korunu nad hlavou Darka. „Klaním se vaše výsosti.“ Ironii jsem nemusel ani hrát, ale mírně jsem se poklonil. Po mě i překvapená Adra a nevrlí Amor. „To jako vážně?“ Přikývnul jsem. „Trochu se to zdrželo asi o 150 let.“ Vstal a závěs se sám rozhrnul. „Nemáme čas musíme dál.“ Darius se dal do pohybu. Měli jsme co dělat, aby nám nezmizel z dohledu.   

 

Zachraň můj osud 57.díl

 Skoro jsme Dariuse nestíhali, jak byl najednou rychlí. Vstřebal snad nějakou moc, o které doteď nevěděl? Vypadalo to tak. Jeho pohyb byl úplně jiný, než předtím. „Kam nás to vede?“ Adra to vyslovila tak rychle, že nebylo skoro rozumět. Pokrčil jsem rameny a rychlím tempem pokračoval za ním. Nejdřív mě napadlo, že nás vede do nebe, ale nakonec odbočil směrem dolů. „Adro to netuší ani král pekla.“  No jo je to vejtaha. To jsem to vyhrála. Tak hezký anděl jako já a zapletu se přímo s korunovaným blbcem. „Zkus ho dohnat, ať víme kam nás to vláčí!“ Zařvala jsem na něj. Tohle je určitě můj trest. Milovat někoho jako je Dark. Na druhou stranu je hezčí, než kde jaký anděl. Jediný kdo se mu vyrovná je Darius. Z úvah mě vytrhlo zakřičení Amora. „Nemůžem si dát pauzu?“ Chytla jsem ho za ruku a nutila dál běžet. Je moc rozmazlenej z povalování se na mracích. Jeho práce byla sice moc důležitá, ale stačilo  mířit z oblaků. Na to nepotřeboval udělat ani krok. „Je to pro tvoje dobro.“ Podívala jsem se na vyčnívající bříško. Polknul na sucho a sám od sebe přidal.

„Dariusi? Kam to běžíme?“ Snažím se na něj volat, ale pořád byl notný kus přede mnou. Bylo těžké ho doběhnout. Kdybych měl srovnat běh, byl bych do pár vteřin mrtví a vypustil duši. Kde se v něm bere taková síla a odhodlání? Musí k tomu mít nějaký důvod. Skoro se mi podařilo do něj vrazit, když náhle zastavil. Otočil se na mě. Nebyl vůbec zadýchaný za to já lapal po dechu a nemohl jsem po rychlém zabrždění ani mluvit. „Kam?“ Na víc se nezmůžu. „Jsme skoro na místě.“ Zvedl ruku a namířil prstem na nějakou horu. „Polezem?“ Vážně tu vypustím duši, když mě zaskočil odpovědí. „To co hledáme není nahoře, ale uvnitř. Asi to bude trochu náročnější, než to šplhání.“ Co by na tom mohlo být nebezpečný? Všiml jsem si malého vchodu, který se s každým krokem zvětšoval. „Proč tam musíme jít?“ Na to bych se měl ptát vždycky jako první, nějak mi uniklo co tu vlastně děláme. Po delším tichu si myslím, že mi ani neodpoví. Konečně se k nám přidala Adra a za ní v zápětí Amor. Sotva lezl, ale nakonec se dostal, až sem. Darius zastavil. „Musíme si odpočinout.“ Jedním okem prohlédl Amora skrz na skrz a Adra taky nevypadala moc odpočatě.

„Už čekají.“ Řekl do ticha Darius a já se opatrně rozhlédl po nepřátelích. Nikdo nebyl v dosahu. „Kdo?“ Zadíval se k jeskyni kousek před námi. Najednou se ochladilo a okolo nás padla mlha. „Strážci rovnováhy nám posílají varování.“ To myslí vážně??  Jak si může být tak jistý, že zrovna tady najdeme váhy, které váží spravedlnost. Ještě nikdo je nenašel. Ani se nevědělo jestli opravdu existují a nebo si je vymysleli. „Víš o nich něco?“ Darius se úplně změnil. Určitě používal nějakou novou sílu a ta mu dopomáhala k ještě větší moci a ještě k tomu chtěl ode mě vědět nemožné. „Ne. Snad staré povídačky co se nesou od nejstaršího k nejmladším démonům. Jednou o nich vyprávěl starší, když jsem byl ještě malý, ale jak si věděl, že jsou právě tady?“

„Vycítím jejich přítomnost. Bylo to jako omamná vůně co mě vedla sem na toto místo. Víš víc, než já.“ Darius se odmlčel, abych mohl říct příběh, který se možná ani nestal. „Bylo to dávno, takže si možná nevzpomenu na všechno.“ Lusknutím jsem vytvořil malou jiskru, která dopadla na hromádku klestí. Mlha se trochu stáhla, ale stále hlídala naše další kroky. Sedli si na pokroucenou větev a poslouchali. „Kdysi dávno, když vznikla na zemi voda a s ní i život vytvořilo se nebe i peklo. První vládci byli moc panovační a chtěli získat veškerou moc. Jednou vyhrálo peklo a na zemi zavládl chaos. Zlé bylo to jediné co se na světě pohybovalo dokud nebylo vyčerpáno. Pak to bylo ve jménu dobra, kdy zavládl mír z nebe. Tyhle ustavičné rvačky o moc museli jednoho dne skončit. Svět se otřásal pod náporem nevyváženosti a hrozilo zhroucení. V té době se to mělo rozhodnout. Ve svaté kovárně tajně kul nebeský kovář váhy, aby bylo čím vážit dobro a zlo. Konečně dodělal mistrovskou práci a snažil se je zprovoznit. Časem mu došlo, že on není ten, kdo je zvládne ovládat. Zamknul kovárnu a opustil nebe. Vydal se hledat někoho, kdo by  váhu unesl a všem měřil spravedlivě. Pokoušel lidi, ale vrátil se s nepořízenou. Chtěl to vzdát a nechat všechno tak, když našel kovárnu otevřenou. Hledal, až za jednou pecí našel spát schoulené dítě, když se vzbudilo chtělo utéct. Kovář ho chytil. Vysvětlil mu, že se nemusí ničeho bát. Po koupeli zjistil, že je to potomek anděla a démona. Na hlavě začínající důlky od rohů a na zádech pár prvních pírek neurčité barvy. Kovář schoval váhy a zapomněl na ně. Čas utíkal a chlapec rostl. Pomáhal opravovat hromy a blesky. Hvězdná kola i samotné zbraně pro bohy. Čím byl starší, tím byl zvědavější. Nesměl ven, ale v kovárně taky ještě neviděl všechno. I přes kovářův zákaz mu to nedalo a když tvrdě spal otevřel tu místnost. Odkryl plachtu z krásných vah a jako pírko jí uzvedl. Okamžitě se dala do pohybu a vážila dobro i zlo stejnou měrou kdo si jak zasloužil. Vládci na to okamžitě přišli a tak kovář chlapce vzal a skryl i s váhami, aby nikdo nemohl zasahovat vymyslel důmyslnou obranu před těmi, kdo by ho chtěli hledat. Od té doby je hledali nespočetněkrát, ale nikdo se nevrátil.“ Darius si přehodil plášť přes ramena.

„Myslím, že ho někdo dávno našel a tlačí na misky vah. Sami jsme to viděli a na vlastní uši slyšeli. Tohle místo bylo dávno poraženo. Musíme ho znovu vrátit majiteli.“    

 

Zachraň můj osud 58.díl 

Plášť na Dariusovi vlál, až obalil jeho tělo. Vypadalo to jako tekoucí štít, který brání to nejdražší. Jeho samotného. Tohle byla o dost vážnější situace, než se mohlo zdát. Vykročil a my ho s obavami následovali. Ani se na nás neotočil, když promluvil. „Nedovolím, aby vám někdo ublížil.“ Zbývalo pár posledních metru, kdy se ocitneme nad samotnou branou do jeskyně. Po stranách byli vytesány sochy a nad nimi čněl nápis. „Čisté srdce vítané, běda ti pokud je špinavé.“ Adra přečetla rytiny a zadívala se na anděla vlevo. Socha se zachvěla. Darius se před nás postavil, když se oči začali otvírat. „A co ten napravo?“ Zajíkal se Amor a couval ven. Darius se otočil na sochu démona schovaného ve tmě. „Máme dobré umysli můžeme projít. Nic neudělá na to je tady ten druhej.“ Amor se oklepal. „Já to věděl!“ Hrdě se dožadoval pozornosti a hrnul se dopředu, když ho Darius zastavil. „Chceš se dobrovolně nechat vlákat do pasti?“ Mrknul na něj a viděl, že se ho opět zmocňoval strach. Raději se zařadil na konec za Adru.

Měl jsem zvláštní tušení, že je tu něco špatně, ale museli jsme se tam dostat. Dark zapálil pochodeň a podal mi ji. „Veď nás.“ Já střežil je a on zase hlídal Adru. Moc si to nepřiznával, ale občas mrknul i na Amora, jestli se drží v závěsu a někam se nevytratil. Můj plášť mě chránil do doby, kdy cítil nebezpečí. Sám se rozruloval, když jsme byli uprostřed jeskyně. Do té doby se nespustil žádný obraný mechanismus. Po stranách jeskyně byli vidět zářezy po pastích, ale někdo je musel kdysi všechny projít a aktivovat. Hádal bych, že byli rovnou zničené, proto plášť reagoval a sám povolil svoji obranu. Byli jsme blízko. Zatraceně blízko vahám. Vůně sílila s každým krokem. Amor vzadu špitnul. „To mělo bejt všechno?“

Přesně v tu chvíli se vzňali okolní pochodně. Něco se v nich přelilo a projelo kanálkem na zdi. Před námi se osvětlovala ohromná místnost se spletitým schodištěm. Na první pohled bylo vidět zbortěné části, kde se nedalo projít. „Kdyby ty pasti někdo nezničil ani by jsme sem nedošli.“ Konstatoval jsem a zadíval se na samí vrchol, kde se blyštěl okraj jedné váhy. „Poletíme. To bude rychlejší.“ Adra rovnou roztáhla svá krásná křídla. Dark se nemohl vynadívat, jak se kolem ní leskly padající třpytky z bočních pírek. Než se stačil probrat Amor ho chytil z levé strany a Adra z právé a nesli ho k vrcholu. Lehkovážně jsem se k nim přidal a užíval si let, když se ze shora utrhl kus schodu a mířil přímo na nás. Já se obratně vyhnul, ale Adra s Amorem držící Darka neměli kam uhnout. Amor zazmatkoval a Darka pustil. Adra ho stěží unesla a přistála na vratké plošince mezi patry schodiště. Následovali další kusy schodů a balvanů, které nám házeli do cesty. Amor to v polovině nedal a dostal ránu do pravého křídla. Byl nucen taky přistát dřív, než se dostal k vrcholu. „Leť!!“ Zakřičela Adra a znovu letěla. Nalákala na sebe většinu a já proletěl nepozorovaně druhou stranou. Co nejrychleji jsem se dostal nahoru a zlikvidoval stráž, která do poslední chvíle shazovala vše co jim přišlo pod ruku. Nikdy předtím jsem takové strážce neviděl.  

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Mám to přímo před sebou a nechápu, jak mohl někdo něco takového udělat. Stál jsem tam jako opařený a přihlížel tomu utrpení. Za mnou tiše přistála Adra. „Jak mohli? Jak..“ Dívala se na to co já a plakala. Plakala krvavé slzy, které vyjadřovali její lítost. Jen opravdové utrpení může zbarvit slzy anděla do ruda. „No tak, to bude dobré. Neplač. Pustíme ho.“ Šeptal jí Dark do ucha, jen co vyběhl poslední schody. Otočil si jí do náruče, aby se nemusela dívat. Přikývnul jsem a počkal na Amora. Byl trochu pochroumaný a schody mu dali zabrat. Viděl a okamžitě jednal. Oba jsme se snažili urvat řetězy, které byli snad všude. Bez výsledku i přes sílu, kterou máme se nám to nepodařilo.  „Ocel ukutá v nebeské kovárně a smáčená v ohni pekelném.“ Vydechl  Amor a  vzal do ruky svou poslední lahvičku. Pokapal konce. Působilo to. Řetěz pomalu žrala kapalina a dostávala se dál. Okovy povolily. Pod tou obrovskou kupou železa se skrýval anděl s rohy a rudými křídly. I přes všechnu bolest byl schopný váhy držet. „Jsi volný.“ Máchnul s váhou nad hlavou. Schodil několik kamenů, které misky tížily a když skončil byli prázdné. „Děkuji. Budu vážit spravedlivě.“ Znovu se napřímil a uchopil váhy, které položil na svá ramena. Složil rudá křídla a zavřel oči. Váhy se aktivovaly a rytiny na nich zářily dokud nezhasnuly. Pak zmizel jako by tam nikdy nebyl a váhy spolu s ním.

Stejně jako on i my jsme opustili jeskyni. Celé to místo se uzavřelo. „Co se chystáš udělat  teď?“ Dark věděl, že tohle nemohl být konec, ale Darius nic neprozradil. Prostě šel zpátky, ale já věděl, že o něčem přemýšlí.    

 

Zachraň můj osud 59.díl

Dark se stal králem pekla, ale zatím o tom nikdo neměl ani sebemenší tušení. Celou skupinku vedl Darius. Co se mu točí v hlavě. O čem přemýšlí a kam je vede?

„Vidíš. Jsme zase tady. Já ti to říkal, že se vracíme Adro.“ Dark držel Adru za ruku a pomáhal jí do klikatých schodů. Tentokrát se Darius vydal přímo do nebe. Brána byla otevřená a na dohled nebyl žádný strážce co by nám bránil ve vstupu. „Dariusi.“ Snažil se ho zastavit Amor předtím, než provede nějakou blbost. Nic na něj nezabralo. Chtěli jsme zastavit, ale něco nám napovídalo, že půjde i bez nás. Někdo na něj musí dávat pozor. Neohlížel se, jestli ho následujeme. Prostě si šel dál. Jeho plášť vlál v lehkém větříku a chránil svého pána.

Zastavil se, až před božským trůnem. Amor ho vzal za ruku a chtěl ho odtáhnout pryč. Mě a Adře to bylo jedno. Co horšího by ještě mohl udělat? Setřásl ze sebe Amora a udělal krok k trůnu. „Vezmu si co mi patří.“ Spustil se mechanismus podobný tomu pekelnému, ale tady z nebes svítilo světlo místo ohně. Prošel první bariérou do druhé. Jen mocnější se mohli dostat tak blízko k pánu nebes. Většinou to byla právě Adra, kdo mohl stát na takovém místě a pár dalších vyvolených. Zřejmě byl jedním z nich. Adra zalapala po dechu, když se otevřel třetí a poslední portál. Oslňující paprsky nám nedovolily nahlédnout co se děje uvnitř. Byl to nesnesitelný pohled, kdy nás to donutilo odvrátit se na opačnou stranu.  

Prošel jsem tak snadno. Plášť mě chránil před náporem paprsků a světla. Druhý portál se uzavřel a já cítil tu moc, která se mi vlévala do žil. Právě proto jsem byl vyhoštěn z nebe. Stejně jako Dark i mě drželi zkrátka, aby se nemohl vyměnit vládce. Paprsky pohasínaly. Má nově získaná křídla probleskovala a na jejich koncích se objevily čisté diamantové slzičky. Znak, který měl dokázat pravost následníka. „Nový vládce nebes.“ Houknul Dark a usmíval se na mě. „Ty dva co si hrají o tom nemají ani páru, že jo?“ Darius přikývl a sešel zpátky k nám. „Musíme si vzít to, co nám patří.“ Asi si mysleli, že tohle je konec. Vlastně je to nový začátek. „Amore vrátím ti duchnu a společně s Darkem nastolíme novou rovnováhu.“

„Jak to chceš udělat? Duchna možná ani neexistuje.“ Povzdychl si Amor a svěsil ramena. Ten jeho bojovný duch jako by se někam vypařil. Vzdal se tak snadno? Nevěřím. Láska je přece silnější, než nějaká moc. „Máš ji opravdu rád?“ Jediná myšlenka na Duchnu ho celého proměnila. Šípy byli najednou rudější a luk potemněl saténovou červení, která by se skoro dala zaměnit za černou. „Mám.“ My to viděli na vlastní oči. Láska má tisíc podob a ta jeho je Duchna.

„Co se tu děje?“ Hřímal pán Nebes a chtěl projít portály. Nevpustil ho ani ten první. „Zatím co vy si hrajete my si vzali co nám patří.“ Starý vládce ustoupil pochopil, že s tím nic nenadělá.  Darius si to vychutnával. Hned na to dorazil pán Pekla. Došlo mu co se muselo stát. „Spálím vás na popel!“ Rychle jsem otevřel křídla. Dark, aniž by to tušil rozevřel černá křidla a obratně je využil na ochranu společně se mnou. „Jak se opovažuješ?“ Hřímal Dark, až se to rozléhalo po celém nebi a peklu. Anděle se seběhli podívat. Několik démonů a pekelníku se taky přišlo podívat, když uviděli černá křídla sklonili se k zemi. „Mě se máte klanět!“  

„Proč by to dělali? Tvoje vláda je u konce. Nyní budeš strážcem archivu jako tomu bylo vždy při změně pána pekla, ale ještě předtím my vydáš Duchnu a Zazu.“ Během chvíle se z něj stával starý čert. Teprve teď bylo vidět jeho pravé stáří. S mocí odešlo i věčné mládí. „Che che cheche. To si myslíte, že se tak snadno vzdám? Rovnováha je na mé straně. Po dlouhé době jsem vyhrál a teď to všem spočítám!“ Jediné co nás děsilo byl jeho smích. „To bych chtěl vidět.“ Přidal se do hovoru Darius. Jeho křídla zářila, až přivolal strážce vah. Poklonil se Darkovi a Dariusovi. „Děkuji za záchranu od teď budu vážit spravedlivě jako tomu bylo dřív. Nebe, peklo ani zem nemohou rozhodovat, jen já zhodnotím pravou míru a vyvážím spravedlnost.“ Chtěl znovu zmizet. „Počkej. Chci, aby si zůstal mezi námi. Všem na očích, aby tě nikdo nemohl uvěznit. Zákony nebe a pekla se tímto dnem mění. Anděl a pekelník i jejich děti mohou sdílet peklo i nebe. Jsi z části jeden z nás. Patříš sem.“ Opět se poklonil a na jeho ramenou se objevili váhy se zlatými rytinami a písmem. „Přijímám.“ Konečně nebudu sám pomyslel si a vrátil se ke staré kovárně.

„Já vám ještě ukážu!“ Starý vládce se vypařil. Hledali jsme všude, ale nebyla po něm ani stopa. Dali jsme prohledat celé peklo. Duchnu ani Zazu se nepodařilo najít. Amor chodil jako tělo bez duše a dokonce i já si připadal vyčerpaný. Našel jsem svoji polovinu, abych jí nakonec znovu ztratil. Našli jsme se dvakrát najdu jí i potřetí. „Amore připrav se na cestu!“ Tentokrát je najdeme!    

 

Zachraň můj osud 60.díl

Jak je chce Darius najít? Nemáme ani sebemenší stopu. Balil jsem si pomalu věci a přemýšlel jaké lahvičky vzít sebou. Nikdy není nic na škodu. V rukou držím svítivě zelený odvar. Kontrola zátek je samozřejmostí, kdyby tohle někde vyteklo nejen, že by jsme měli velkej problém, ale navíc by ten zápach nic nepřebilo aspoň týden. Vrzly dveře od mé chaloupky. „Hotovo?“ Ozval se Darius. Jako vždy měl na sobě ochranný plášť. „Jo skoro.“ Moje nálada byla čím dál horší. Ještě luk a šípy a mohu zvednout kotvy. „Můžeme. Co co to tam máš?“ Nikdy toho neměl tolik jako dnes. Vedle Dariuse stál velký pytel. „To je náš průvodce.“ Kopnul do pytle, až se ozvalo kvíknutí. „Prase?“ Co ho to napadlo? Určitě přišel o rozum a to je to náš nový vládce.

Dívám se jak rozvazuje složitý uzel. Bylo slyšet zarachocení nějakých řetězů a znovu zapištění. Uzel se uvolnil a Darius poodkryl tajemství. „To snad, kde si ho našel?“ Znovu ho pevně zavázal. „Narazil jsem v knihovně na důležitou stránky. Odhalovala všechno o duchu temnoty a past sklapla, že Rele?“ Nechápu k čemu nám bude. Darius to poznal na první pohled, kdo by taky věřil. „Je to příbuzný Duchny a jako takový může najít své druhy. Zatím se mi z něj povedlo dostat, že máme hledat na zemi. Pustíme ho dole. Má tendenci pořád  rychle utíkat, tam bude jeho moc utlumena. Ta stránka byla fakt obsáhlá.“ Mrknul jsem na Amora a hodil si pytel přes rameno. „Adra a Dark nejdou?“ Podivil se Amor, když mu došlo, že jsme na to jen dva a Rel v pytli. „Je to náš problém. Oni dva nám to tady pohlídají. Dark stejně pořád trčí v nebi a do pekla chodí, jen když musí.“ Amor si povzdech. „Mají takové štěstí. Adra se pořád nechce přestěhovat?“

„Ne. Je tvrdohlavá jako beran a to jí Dark nabídl, že se přestěhuje do nebe. To se Adře taky nelíbilo. Stejně je Dark téměř pořád u ní. Dá se říct, že už se sem stejně nastěhoval.“ Jejich problémy bych chtěl mít. Místo toho musím pořád trpět. Jak mám věřit v lásku a střílet šípy? Během našich cest jsem to musel zvládnout nesčetněkrát. Najít protiklady a spřízněné duše na takovou dálku a spoutat je k sobě. Cítím jak slábnu a spolu s tím i moje moc lásku dávat. Srdce se plní osaměním a zoufalstvím. Tohle mi dalo novou naději věřit, že jí opravdu najdeme. Darius se držel, jen tak tak, ale i v téhle situaci se dokázal soustředit a najít ten správný klíč. Slepě jsem ho následoval po schodech směrem k zemi.

Darius na odpočívadle roztáhnul křídla a volně si letěl. Rela hodil přímo dolů, kde se těsně nad zemí zastavil. „Je z něj opravdový duch bez moci.“ Cinkly okovy o zem a pytel spadl. Ve vzduchu levitoval Rel a čekal na nás. Amor plachtil na větrně vlně, když jsem pomalu přistával. Přeměnilo se nám oblečení a Rel se stal pro lidi neviditelným. Otočil se na Amora, když prudce zabrzdil a složil křídla. „Máš nějaký hvězdný prach?“ Amor zašátral ve svém batohu, kde se toho vešlo mnohem víc, než se zdálo. „Tady. K čemu ti ve dne bude?“ Vyptával se a urovnal pár lahviček, aby o sebe necinkaly. „Měl jsem vymyslet něco co vás zdrží. Přikázali mi to jinak by jí zničili.“ Takže k tomu měl důvod. „Co ještě nevíme? Chci stát po boku Duchny, tak mi řekni vše co víš.“ Rel nemá na výběr. Bude muset mluvit. „První co bych měl vysvětlit je proč se k tobě přiblížila. Dostal jsem to rozkazem a poslal jí přímo za tebou. Vždycky vytáčela anděly okolo sebe svou neposedností a přitom je neměla ráda. Aniž by něco tušila vydala se za tebou.“ Ukázal na Amora a pak na směr kudy máme jít. „Takže to celé byla hra?“ Rel zavrtěl hlavou. „Neměla ráda anděly do doby, než potkala tebe. Přiběhla za mnou do jeskyně celá šťastná a já začal být nešťastný. Zakázal jsem jí chodit za tebou, ale i přes zákaz chodila dál do nebe. Nedokázala si pomoct.“ Amor celý zrůžověl. Hvězdný prach létal okolo něj a kreslil vzdušná srdíčka. „Jednou zaslechla rozhovor, který neměla nikdy slyšet. Byl to ten den, kdy si měl zmizet. Místo, aby mě poslechla se vykradla a obětovala místo tebe. Tak moc tě má ráda. Je na čase, abych přestal škodit a začal pomáhat.“ Prach se vznášel v jemným spirálkách a vedl nás přes města a pole, až do velkých lesů. Zvěř utíkala pryč z tohoto místa.

„Vzdej se a propusť Zazu a Duchnu. Příjmy svůj trest v pekelné knihovně a nic se ti nestane.“ Amor si myslel, že máme vyhráno, ale nebude to tak jednoduché. „Jeho pomsta ještě  neskončila.“ Rel měl pravdu. Dobrovolně se nikdy nevzdá. „Budeme se muset probojovat. Amore půjdeš hned za mnou. Rele ty počkáš venku, kdyby se něco stalo vrátíš se do nebe a přivedeš Adru bude vědět co dělat.“ Amor si nachystal svoje lahvičky a na rameně se mu pohupoval luk a bojové šípy. Nevím, kdy si je stihl vyměnit, ale určitě se budou hodit. Plášť se okolo mě sevřel. Započal jsem přivolávací techniku. Z nebe se strhla smršť a vytvořila vír. Ke mně se snášel meč. Záblesky ostři byli oslepující. Rukojeť pokrytá drahými kameny s vyrytým osudem nositele. S mocí nalezla se i síla. „Tvůj osud je sečtený.“ Vykřikl Darius a vyrazil.

Les byl protkaný mechanismy spouštějící pasti na každém kroku. Bylo dost náročné projít, až na konec. Dost nás to vyčerpalo. Pohyby se zpomalovaly a oči nevnímaly kradmé pohyby. Nakonec se otevřelo prostranství. Uprostřed stál jediný strom. Okolo kmenu se táhnul silný řetěz a věznil Zazu a Duchnu. Starého pekelníka nebylo vidět. Mohla to být další z jeho pastí? Dostali jsme se, až k nim. Přišla rána ze zadu. „Vrátím vám to i s úroky. Za to, co jste mi překazily si vezmu vaše životy.“ Ten jeho smích neztratil sílu. Zakrývání uší nás činilo zranitelnými. Použil pár úderů, aby sundal Dariusův plášť. Mě strhl opasek s kouzelnými lektvary, které se rozbily. Tráva okolo začala růst. Místo se měnilo v hustý prales. Účinky z lahviček se spojili a vytvořili úplně něco nového. Květiny ožívaly a stávaly se jedovatými. Šlahouny a ostré trny se nám zaplétaly do nohou. Starý pekelník byl pohlcen mocnou přírodou. Z posledních sil napřáhl Darius meč a použil jeho moc. Osvobodili jsme se a vrhli ke stromu. Řetěz nechtěl povolit, i když byl pekelník mrtvý. Opředen zvláštní mocí a pekelnou silou se vrýval do spoutaných těl. Každý dotek pálil. Darius sekal mečem osudu, ale nakonec se mu zlomil. „Zazo vydrž.“ Darius jí zoufale chytil za ruku. Byla v bezvědomí.

„Volám matku svou i otce mého. Setry, bratry i ducha tvého. Volám duchy temnoty. Ať vystoupí z nicoty. Pohltí špatné do prázdnoty.“ Rel vyvolával svoje předky i duchy okolní, když se Duchna probrala. „Ne to nesmíš!“ Volala, ale Rel byl jako posednutý. Tmavé tvary vystupovali okolo něj. Moc řetězu ustupovala. Nakonec se nám ho podařilo roztrhnout, ale pro Rela bylo pozdě. „Alespoň jednou pro tebe udělám něco dobrého sestřičko.“ Vstoupil do síně minulosti odkud není návratu.

Daň  za změnu osudu je obrovská a nevratná. Osud jsou dvě misky na váhách. Zlá i ta dobrá. Je jen na tobě, kam se misky nakloní. Darius se Zazou vládnou nebesům. Dark a Adra dohlíží na peklo a pořád se hádají a zase usmiřují.  Koloběh života se točí a odměřuje tvůj čas a když máš štěstí Duchnička požádá Amora o jeden zamilovaný šíp. Nastává rovnováha a my nahoře nejsme zapotřebí.

Osud je prý předurčený, nebuď jako ostatní a piš si ho sám. 

 

Napsala Katt-chan 

povidkyodkatt.blog.cz

          

---