Vidím

Déšť měl barvu vraních per

sněžili ptáci

tam za deštěm

kam nikdo nevidí

jen já, který jsem ti padal vstříc

a míjel se s kapkami ve směru svého koloběhu

směl jsem nahlédnout

a psát ti dopis myšlenek

že jen ve dvou dá se slyšet to nejhlubší ticho, které je podobno oku bouře

že svlékat milovanou je jako pomáhat knězi do ornátu, tedy svaté  

že olíznout okraje obálky s psaním je velmi smyslné  

zvláště činí-li tak muž špičkou jazyka a co teprve když jí píše žena, ach

a prostřít snídani pro dva na sněhobílém ubruse od červeného vína

míchaná vajíčka, slanina, kaviár, lízání, kouření, kávu a čaj   

je jako jíst na sněhu po lovu, když zmrzlá krev skřípe pod nohama

že?

a pak

jen kvůli hvězdám, které prý přes den spí uvnitř lahví

pít už od rána

což by měl alespoň jednou v životě zažít každý

protože alespoň jednou v životě by si měl každý propíchnout ucho kvůli náušnici

zlomit rybě vaz

skočit se zavřenýma očima do splavu, který tě pustí domů jedině, když se potopíš až na dno

střelit vzduchovkou do ruského náklaďáku

vysrat se jim na prvomájový průvod

i na to co si o mě myslí mrtví i živí

a s vědomím své smrtelnosti si zamrdat – to je krásné slovo, neboj se ho, dá se jím vyjádřit ledasco    

jako když jen tak padáš proti proudu deště

až k barvám prokletých malířů

kteří vidí

stejné jako já

a máš mnoho časů najednou