Poslední den mezi vámi

Zareb je obyčejný desetiletý chlapec, který rád tráví čas hraním si se svým nejlepším kamarádem na jejich oblíbeného hrdinu z pověstí. Jednoho dne ale přijedou do vesnice vládní vojáci a naruší spokojený a láskyplný život jeho milované rodiny. Zareb se od té doby trápí a doufá, že se brzy zase všechno spraví. To však ještě netuší, že to nejhorší ho teprve čeká, že život není jen o krásách a štěstí.

 

Zareb seděl na zemi a kreslil si klackem do sluncem vysušené hlíny obrázky zvířat. Právě měl desáté narozeniny, ale vůbec neměl náladu se z toho radovat. Popravdě mu bylo spíše do pláče. Zakázal si však plakat, protože si to nemohl dovolit. Byl teď ochráncem rodiny a nesměl být slabý.

            „Zarebe!“ donesl se k němu hlas jeho matky. „Zarebe, pojď sem!“ Vyskočil na nohy a vyrazil k jejich dřevěnému domku, který otec pro sebe a matku postavil na kraji vesnice, když se rozhodli spolu být.

            Čtyři stěny, plechová střecha, dřevěná podlaha. Hned za vstupními dveřmi jídelní stůl a čtyři židle. Po pravé části podlouhlý, úzký stolek, na kterém matka připravovala jídlo a několik na zdi zavěšených poliček. Zadní část domku byla nepříliš přesvědčivě rozdělena na dvě místnosti pomocí tlustých plachet zavěšených od stropu až k podlaze. V každé „místnosti“ byly jen dvě nízké, jednoduché postele. To všechno vymýšleli a vyráběli Zarebovi rodiče, a Zareb byl na domov, který vytvořili, patřičně hrdý. Byl to jejich domov, cítil se tam dobře a rád si představoval, že tam spolu budou žít navždy.

            „Tady jsi,“ usmála se na něj matka. „Když jsem se probudila, už jsi někde lítal. Krásné narozeniny, miláčku,“ řekla, pohladila ho po tváři a políbila do vlasů.

            „A tohle máš k narozeninám ode mě,“ ozval se mu za zády hlas jeho starší sestry Zaily. Než stihl cokoli udělat, popadla ho za ramena a natočila k sobě, načež mu zlíbala obě tváře.

            „Tak to teda dík,“ řekl znechuceně.

            „Nebuď zlej,“ pokárala ho naoko matka, „buď rád, že tě má starší sestřička ráda.“

            „Já vím,“ povzdechl si s úsměvem, „jednou na ní budu s láskou vzpomínat, co?“

            „Abys neřekl, tak tady něco máš,“ řekla Zaila a vtiskla mu cosi do dlaně. Zareb začal okamžitě zkoumat, co dostal.

            „Díky!“ vyrazil ze sebe náhle a vykulil oči. Dostal malý, vyhlazený a čímsi nalakovaný dřevěný špalíček, z jedné strany plochý. Na ploché straně byl mistrovsky vyrytý lev vztyčený na zadních s předními tlapami napřaženými před sebou. V jedné tlapě třímal podlouhlý štít, ve druhé kopí.

            „Tvoje sestra s tím strávila spoustu času, važ si toho,“ řekla mu matka a v hlase jí zazněla pýcha na dceřinu šikovnost. Zareb se rozhodl, že si sestra právě vysloužila nejvyšší sourozenecké ocenění, tak jí objal. Měla z toho radost a objetí mu opětovala.

            „Takhle se mi líbíte,“ rozněžnila se matka. „A já jsem ti k narozeninám sehnala vše potřebné na tvé oblíbené jídlo. Dej mi dvě hodinky a budeš se moct nacpat, co bude pupek ráčit.“

            „A můžu pozvat Sadikiho?“

            „Samozřejmě. Divím se, že tu nestojí s tebou. Jste jak jedno tělo.“ Zareb zajásal a chystal se vyběhnout ven z domku.

            „Počkej!“ zarazila ho Zaila. „Pojď sem ještě a podej mi ten talisman.“ Podal jí ho a sledoval, jak jím skrze malou dírku provléká kožený řemínek. Dírky si předtím všiml, ale z radosti jí nevěnoval pozornost.

            „Takhle ho neztratíš a budeš pod ochranou, brácho,“ řekla, když mu řemínek s talismanem uvázala kolem krku. Zareb byl tak šťastný, že jí ještě jednou krátce objal a vyběhl z domku. Stihl ještě zaslechnout matku, jak povídá, že se ten kluk jednou přerazí vejpůl.

            Ještě před měsícem by sestru objal možná tak jednou a ještě neochotně. Teď si však jí i matky vážil daleko víc. A doufal, že o ně nikdy nepřijde a dokáže je ochránit, až bude třeba.

            „Sadiki! Sadiki!“ volal na svého nejlepšího kamaráda, který bydlel o několik domků blíže ke středu vesnice. Byl jen o dva týdny mladší než Zareb. Sadiki právě pomáhal své matce nasadit kotlík plný vody nad právě rozdělaný oheň.

            „Ahoj, Zarebe!“ vykřikl Sadiki a málem šlápl do ohniště. Jeho matka mu řádně vynadala a hned na to s úsměvem popřála Zarebovi hezké narozeniny. Sadiki se dovolil, zda může odejít a poté, co jeho matka konstatovala, že bude beztak bezpečnější pro něj i pro ni, když se nebude motat kolem ohně, vyrazili se Zarebem do svého úkrytu kousek za vesnicí.

            Pod označením „úkryt“ se skrývala něco přes metr hluboká jáma, zpevněná po stranách starými prkny a klacky. Zpevnit stěny jim pomáhal Zarebův otec.  Pokaždé, když Zareb do jámy poslední dobou usedal, přemohl ho smutek. Otec mu moc chyběl. Sadikiho se to, co se před měsícem ve vesnici odehrálo, tolik nedotklo. Neměl sourozence, otce nikdy nepoznal. Před měsícem měl jenom matku a měl ji i nyní.

            „Koukej, co jsem dostal od ségry k narozkám,“ řekl Zareb, když se usadili na dně úkrytu a zatáhli nad sebou špinavou deku, aby se schovali před sluncem.

            „Páni,“ protáhl Sadiki uznale a naklonil se dopředu, aby si talisman na kamarádově krku mohl pořádně prohlédnout. „To je Zoanův symbol! Úžasný! Myslíš, že by mi ségra taky takovej vyrobila? Třeba taky k narozkám. Mám je za chvíli.“

            „No to nevím,“ řekl zadumaně Zareb. Nešlo ani tak o to, že by Zaila jeho kamarádovi odmítla talisman vyrobit. Jen si nebyl jistý, jestli chce, aby ho měl i někdo jiný. Nakonec ale pohlédl do kamarádových dychtivých očí a řekl: „Ale myslím, že jo. Tak já jí řeknu.“ Sadiki měl velikou radost.

            „Díky! Hele, vzpomínáš, jak nám vyprávěl ten chlap, co projížděl před půlrokem vesnicí, o tom, jak Zoan kdysi dávno zahnal na ústup čtyřicet Francouzů, co přepadli nějakou vesnici?“

            „No jasně.“

            „Zahrajem si na to? Nejdřív budeš Zoan ty a já bojovník z vesnice, co ti pomůže Francouze odrazit, a pak mi půjčíš talisman a budu Zoan zase chvíli já, jo?“

            „Platí,“ přikývl Zareb. Hry na Zoana se Sadikim milovali snad odjakživa ze všech příběhů nejvíc. V tom, kdo bude hrát Zoana, se pravidelně střídali, ale několikrát se i pohádali, poprali a nejdéle den spolu nemluvili. Déle jak den bez sebe nevydrželi. Jejich rodiče vždy pobavilo, když se jim naskytl pohled na nesmělou dětskou smiřovačku. Někdy začal s usmiřováním Zareb, jindy Sadiki. Obvykle to probíhalo tak, že chlapci stáli naproti sobě s rukama za zády, nebo jeden s rukama za zády a druhý předstíral zaujetí broukem lezoucím po zemi, s očima upřenýma k zemi, nervózně se ptajíc toho druhého, zda si nechce jít hrát na Zoana nebo klidně na něco jiného.

            O Zoanovi jim oběma rodiče i ostatní obyvatelé vesnice vyprávěli spousty příběhů a snad každý z nich si téměř slovo od slova zapamatovali. Zoan. Stovky a možná tisíce let starý potomek bohů, polobůh, kráčející mezi smrtelníky, aby chránil ty správné před bezprávím. Nepomůže každému, nýbrž jen těm, kteří nemají svědomí prorostlé temnotou. Takové pak ochrání před nebezpečím a bije se za ně jako lev. Zareb ještě před měsícem věřil, že jemu by Zoan na pomoc přišel. Ale když ho nejvíc potřeboval, neukázal se. Od té doby dokonce začal pochybovat nejenom o tom, zda je pomoci svého hrdiny hoden, ale i o tom, zda Zoan doopravdy existuje. Sadikimu o tom však neřekl.

            Už je to taková doba a pořád žádná zpráva, pomyslel si a sevřel svůj nový talisman mezi prsty. Sadiki mluvil, ale on ho neposlouchal. V duchu se vrátil k noci, kdy mu vzali část rodiny.

 

            Celý večer tehdy Zarebova rodina strávila u jídelního stolu. Povídali si, smáli se a zpívali. Rodiče poslali tentokrát děti spát až dlouho poté, co se setmělo. Zareb šel do postele jen neochotně a jak se tak loudal a brblal, popadl ho náhle otec zezadu kolem pasu a zvedl ho do výšky.

            „Kdopak nám to tady zase nadává, co?“ řekl otec. „Zase ten zlobivej kluk?“ Lehce jím zatřásl a držíc jej stále ve vzduchu se rozběhl směrem k synově posteli.

            „Takhle by to nešlo,“ prohlásil naoko vážně a položil Zareba do postele. „Volám vrchního lechtače Zailu! Potřebuju tu pomoc.“

            „Už běžím!“ vykřikla Zaila a protáhla si prsty na rukou.

            „Né,“ křičel se smíchem Zareb, „já už budu hodnej. Hele! Už spím.“ Bylo pozdě. Ucítil sestřiny prsty na žebrech, ale nemohl se bránit, protože otec ho držel pevně.

            „Máš dost?“ zeptal se otec, ale Zareb nebyl v ten okamžik schopen odpovědět. „Ne? Tak pokračujeme dál.“

            „Dost!“ sebral Zareb konečně síly, aby dal dohromady alespoň jedno srozumitelné slovo. Otec zvedl ruku a Zaila přestala bratra lechtat. Ruce však držela zvednuté na úrovni ramen jako chirurg před operací a zubila se na všechny strany.

            „Volám posily!“ vykřikl Zareb a v tu ránu se za otcovými zády vynořila matka a zabořila mezi manželova žebra prsty. Otci se z pevně sražených čelistí vydralo jakési zaskučení a hned na to se odporoučel k zemi, kde se snažil útočící manželce bránit.

            „To není fér!“ křičel, ale matka mu se smíchem odpověděla, že přeci také nebylo fér útočit ve dvou na jednoho.

            Uběhla snad jen necelá hodina, co se všichni se uložili ke spánku  a v jejich domku zavládlo ticho. Venku vál slabý větřík, který do domku pronikal nejrůznějšími malými skulinkami, kterých měl požehnaně. Zareb nemohl usnout, a tak upíral zrak do stropu a vymýšlel vlastní příběh o Zoanovi, což dělal před spaním často. Poslední dobou si také někdy představoval jednu šestnáctiletou dívku, která žila na druhé straně vesnice. Byla nádherná a netušil proč, ale občas, když na ní myslel, ucítil příjemné mravenčení v rozkroku.

            Zrovna měl před očima scénu, jak Zoan, který v jeho představách nikdy neměl tvář, poněvadž jej Zareb v životě neviděl, bojuje se stovkou mužů naráz, když se k venkovním zvukům přidalo jakési podivné vzdálené vrčení. Natočil hlavu k oknu a zaposlouchal se.

            Vrčení se neustále přibližovalo a po několika vteřinách si uvědomil, že to bude motor. Po dalších několika vteřinách bylo jasné, že je motorů víc. Otočil hlavu k posteli své sestry.

            „Zailo?“ promluvil do tmy.

            „Slyším to,“ ozvala se sestra. „Tati? Mami?“ zavolala potom. V odpověď se ozvalo otcovo ospalé zabručení a bylo slyšet, jak se posadil na posteli. Motory už byly skoro u jejich domku. Zareb slyšel, jak otec vzbudil matku. Motory je však minuly a zamířily hlouběji do vesnice, avšak Zareb měl neodbytný pocit, že jeden z nich přestal vrčet před jejich dveřmi.

            Vstal a vyhlédl z okna. Viděl siluety náklaďáku a lidí, kteří z něj vyskakovali ven. Měl pocit, jako kdyby mu někdo na záda vylil studenou vodu poté, co je několik minut vystavoval pražícímu slunci. Zaslechl otcovy kroky směrem ke dveřím.

            Ještě než k nim došel, rozlétly se a dovnitř s křikem vtrhlo několik mužů ve vojenských uniformách. Měli s sebou svítilny, kterými si svítili před sebe a dokonale jimi všechny obyvatele domku oslepili. Zarebova pravá ruka instinktivně vystřelila vzhůru, aby chránila oči před nečekaným ostrým světlem.

            „Všichni ven!“ zařval jeden z vetřelců.

            „Kdo jste?“ zeptal se otec, ale místo odpovědi ho muž udeřil dlaní do tváře. Otec instinktivně sevřel pěsti a Zareb v duchu zajásal v očekávání, že neznámý útočník teď pocítí otcovu pověstnou levačku, která mu podle matky před lety vyhrála nejednu rvačku.

            „Ne!“ vykřikla však matka a otcovy pěsti se zase rozevřely.

            „Všichni ven!“ zopakoval muž, načež se ozvalo hlasité cvaknutí. Zareb si s hrůzou uvědomil, že ten člověk má v rukou kalašnikov, stejně jako ostatní vojáci stojící mu za zády.

            „Pojď,“ řekla Zaila a popadla Zareba pod paží. Muži je pak všechny vyvedli před domek.

            Celá vesnice byla na nohou a plná vojáků. Vytahovali ven obyvatele domků a odváděli je doprostřed vesnice, kde se museli postavit do trojstupu. Všude byl křik, pruhy světel ze silných svítilen a nakonec i světlo z velikého reflektoru, připevněného na střeše jednoho z náklaďáků. Zareb se na okamžik domníval, že muži vytáhli ze spánku i slunce, aby jim na vystrašenou vesnici posvítilo.

            Zareb, Zaila, matka i otec se zařadili mezi ostatní a čekali, co bude. Vojáci je dokonale obklíčili.

            Před nastoupenými vesničany přecházel muž, zřejmě velitel, který předtím udeřil Zarebova otce a na všechny upíral zamračený pohled. Zarebovi se při pohledu do velitelových očí začala třást kolena. V životě tak zlé oči neviděl. Věděl, že jestli se tomu člověku nebude něco líbit, začne se střílet.

            „Prezident Mashaka potřebuje posílit svou armádu, aby potlačil povstání špinavého zrádce generála Fabunniho,“ prohlásil velitel. „Všichni muži od čtrnácti do pětapadesáti let teď opustí trojstup a postaví se támhle!“ ukázal prstem napravo.

            „Ne,“ zaslechl Zareb zašeptat odkudsi ženský hlas.

            „Hned!“ vykřikl velitel. Muži z vesnice začali postupně opouštět trojstup a řadit se na místě, na které velitel ukázal.

            „Popožeňte je!“ přikázal velitel a několik jeho vojáků vesničanům pomohlo v pohybu kopanci a šťoucháním hlavněmi zbraní do zad. Zareb zatoužil otce chytit za ruku a nepustit ho. Byl však tak vyděšený, že se nezmohl ani na sebemenší pohyb. Nakonec se mu podařilo alespoň k otci natočit hlavu.

            „To bude dobrý,“ řekl otec, pohladil syna po hlavě a usmál se. „Pohlídej holky.“ Sotva to dořekl, už ho jeden z vojáků popadl za krk a odtáhl ke shromaždišti.

            „Tati,“ zakňučel tiše Zareb, načež ucítil na rameni matčinu ruku. Zaila, která předtím stála z druhé strany vedle otce, se přesunula blíž k bratrovi a pevně mu stiskla ruku. Uvědomil si, že se mu po tvářích kutálejí slzy.

            „Gratuluji!“ zakřičel velitel. „Právě jste byli odvedeni. Budete sloužit v armádě prezidenta Mashaky. Je to pro vás čest. Teď vás převezeme do tábora a od zítřka začne váš výcvik.“

            Nikdo neodporoval, nikdo nic neříkal. Nemělo to cenu, nic by to nezměnilo. Ten, kdo by se ozval, by buď přišel o zuby nebo by dostal kulku. Nikdo to nechtěl riskovat. Během několika chvil vojáci naložili odvedence do náklaďáků, nastoupili za nimi a odjeli. Vesničané stáli ještě hodnou chvíli na místě, jako kdyby se báli, že je vojáci stále mohou vidět, a pokud se pohnou, začnou střílet. Zareb si všiml svého nedaleko stojícího kamaráda Sadikiho. Ačkoli jemu nikoho neodvedli, plakal strachy stejně jako on.

 

            „Posloucháš mě?“ vytrhl ho ze vzpomínání Sadiki.“Není ti blbě?“

            „Jsem v pohodě,“ řekl Zareb a zatřásl hlavou, aby dostal vzpomínky na noc, kdy ho donutili bát se o život svůj i rodiny, z hlavy. Příště už to nedovolí. Příště něco udělá. Jen kdyby měl alespoň tušení, co by to mělo být.

            „Tak jo, řeknu ti to znova, protože jsi mě neposlouchal,“ prohlásil Sadiki a potom mu vyložil, jak společně zaženou na ústup Francouze. Na závěr svého plánu prohlásil: „Víme, že se Zoan snaží nebrat životy, ale  když musí, tak to udělá. A já navrhuju, abysme zabili jenom ty Francouze, který znásilněj nějakou ženskou.“

            „Co je to znásilněj?“ zeptal se Zareb. Sadiki se zatvářil veledůležitě, neboť slovo zřejmě použil schválně, protože věděl, že ho kamarád nebude znát.

            „To je když chlap šoustá ženskou, ale ona to nechce. Mámě to prej kdysi udělal nějakej voják. Je to prej to nejhnusnější, co může chlap udělat. Takže znásilňovače budeme zabíjet, jo?“

            „Tak dobře, zasloužej si to,“ přikývl Zareb. „Slyšíš to? Francouzi už jsou tady!“ Sadiki zpozorněl a zaposlouchal se do zvuku klidné savany.

            „Máš pravdu,“ zašeptal. „Jdeme na ně!“ Oba naráz vylezli z úkrytu a s křikem vyběhli nepříteli vstříc.

            „Zarebe!“ ozval se náhle od vesnice hlas Zarebovi matky. Oba chlapci se zastavili na místě a natočili otráveně hlavy jejím směrem. Zkazila jim báječnou zteč.

            „Pojďte, jídlo už je hotové. Ty pojď taky Sadiki, Zareb tě zve na svůj narozeninový oběd.“

            „No jo!“ plácl se Zareb do čela. „Moje oblíbený jídlo. Musíme to přerušit a jdeme se najíst. To se pak bude bojovat!“

            „Tak jo,“ přikývl Sadiki. „Ale k jídlu se musíme probít přes pár Francouzskejch hlídek!“

            „Na něěěěěěě!“ rozkřikl se Zareb a oba kamarádi se rozeběhli směrem k Zarebovu domovu, aby se před hlavním bojem náležitě posílili.

            Chlapci zhltli slavností oběd během několika chvil. Cpali do sebe jídlo takovou rychlostí, až Zarebova matka musela nahlas vyjádřit obavu, že se její vděční strávníci zadusí. Zaila je sledovala spíš s nezakrývaným znechucením. Po jídle oba poděkovali a vyběhli z domku ven. Okamžitě zamířili ke svému úkrytu, aby pokračovali ve hře. Vžili se do svých rolí natolik, že nepřestali, dokud nepadli únavou na podlahu úkrytu a neusnuli.

 

            Zarebovi se o boji dokonce i zdálo. Stál před hořící vesnicí, slyšel křik, štěkot automatických pušek a vstříc mu běželi prchající vesničané, za kterými se hnali muži s kalašnikovy, jakými byli vybaveni i vojáci, kteří mu odvedli otce. Byl k smrti vyděšený, ale věděl, že musí něco udělat. Jen stále nevěděl, co by to mělo být.

            „Zarebe! Zarebe! Vstávej!“ vzbudil ho Sadikiho křik. Zareb se domníval, že stále ještě sní. Výkřiky a výstřely totiž stále protínaly ticho savany.

            „Slyšíš to?“ zeptal se Sadiki. „Něco se děje! Asi zase vojáci.“ Zareb se zprudka posadil a chvíli zmateně hleděl do prkny a klacky obložené stěny. Potom se mu vnitřnosti stáhly děsem. Máma! Zaila!

            „Kam letíš?“ vykřikl Sadiki, když se jeho kamarád vymrštil na nohy a začal se hrabat z úkrytu ven. Bez váhání se zvedl také a vyrazil za ním.

            Čím více se blížili vesnici, tím nabývaly výkřiky a střelba na síle. Ze střech několika domků šlehaly plameny.

            „Co budeme dělat?“ křičel Sadiki, ale Zareb ho neslyšel. Hrůzou mu hučelo v uších a beztak netušil, co dělá v onen okamžik, natož co udělá v tom následujícím.

            „Náš dům nehoří!“ vykřikl, když doběhli k jeho domovu. Mohl to vidět už zdálky, ale nechtěl jásat, dokud si nebude stoprocentně jistý.

            „Mami!“ zakvílel Sadiki a tryskem vyrazil hlouběji do vesnice. Domek, ve kterém žil se svou matkou, byl celý v plamenech. Zareb hned zalitoval, že se tím směrem vůbec podíval. Pohled, který se mu naskytl, paralyzoval celé jeho tělo.

            Ve vesnici stálo několik prázdných džípů a náklaďáků, na prašných cestách, kterými byla vesnice přošpikovaná, ležela nehybná lidská těla. Těla lidí, které znal. Z domků, které nehořely, se ozývalo nejvíce křiku. Ženského křiku. Také slyšel smích. Ten smích byl horší než křik. Přestože vycházel z mnoha hrdel, zněl neuvěřitelně podobně. Jako kdyby se muži, kteří jej vydávali, postupně měnili v jednoho. Ten smích byl temný. Zareb si do té chvíle neuměl ani představit, že by mohl smích znít tak děsivě. A odporně.

            Viděl, jak se pryč od svého hořícícho domku plazí starý  blázen Bahari, kterého se Sadikim někdy provokovali, a pak se smáli, když po nich začal házet kameny a vše, co měl po ruce. Hlavu měl zalitou krví a nohy zlámané. Opodál za ním stáli dva muži s koutky úst až pod očima z toho, jak se Bahariho utrpením bavili. Zareb odvrátil zrak, ale nepomohl si.

            Pohled mu totiž okamžitě padl na skupinu vojáků, kteří se také nesmírně bavili při sledování svého kolegy, který cosi držel v natažených rukou a točil se na místě. Zareb se chtě nechtě pokusil zaostřit, aby zjistil, co to je. Bylo to dítě. Batole. Ječelo a jeho slabounké tělíčko vlálo ve větru jako prapor. Pak je voják pustil. Letělo, křičelo a než dopadlo mnoho metrů od nich, stihl se Zareb k příšerné scéně otočit zády.

            Pořád stál  přímo u dveří svého domova. Musel něco udělat. Musel se podívat, jestli matka a Zaila utekly. Nemohl se však pohnout. V tom se z jejich domku ozvalo zaječení. Až nyní si všiml, že dveře jsou rozmlácené. Konečně se mohl pohnout.

            Vběhl dovnitř a na sekundu si myslel, že mu tělo ztuhlo podruhé. Skromné vybavení jejich domova bylo rozbité na třísky, uvnitř stálo pět mužů ve vojenských uniformách a na zemi další dva. Každý z nich ležel na jedné ženě. Na matce a Zaile.

            „Pusťte!“ vykřikl Zareb, neboť to bylo jediné, na co se v tu chvíli zmohl a se vzteklým vrčením se vrhl vpřed.

            „A hele, spratek,“ zachechtal se jeden z vojáků, načež srazil Zareba k zemi fackou, po které mu hlava bolestivě třeštila a svět se rozmazal. Viděl však, jak na něj jeden z vojáků namířil zbraň. Srdce mu na okamžik přestalo bít. Slyšel svou matku zakřičet: „Ne!“

            „Počkej, bude sranda,“ řekl jiný voják a dlaní sklonil hlaveň spolubojovníkovi zbraně k zemi. Ten mu za to věnoval nechápavý pohled.

            „Vstávej, mladej,“ řekl potom voják, který právě Zarebovi zachránil život. Přinejmenším na chvíli. Zareb se pokusil vstát, ale podlamovala se mu kolena. Nevěděl zda hrůzou či ránou, kterou dostal. Voják ho netrpělivě popadl za paži a vytáhl na nohy.

            „Už jsem,“ prohlásil voják, který ležel na matce, zvedl se a natáhl si kalhoty.

            „Taky,“ řekl ten, který ležel na Zaile. Když se z ní zvedl a Zareb ji spatřil, měl pocit, jako by ho někdo kopl do břicha. Jeho sestřička měla napuchlý obličej od ran, na sobě měla jen cáry oblečení a nekontrolovaně vzlykala. Odvrátil pohled. Na matku se raději ani nepodíval.

            „Už sis někdy zašustitl?“ zeptal se voják, který ho vytáhl na nohy. Zareb neodpověděl. Voják ho chytil za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu tak, aby se na něj musel podívat.

            „Na něco jsem se ptal, smrade!“ zasyčel mu do obličeje, ale Zareb dál mlčel. Tvář mu náhle stáhl vztek. Chtěl tomu muži ublížit. Chtěl jim ublížit všem. Chtěl je dostat ze svého domova. Chtěl je zabít.

            „Ten ho v díře ještě neměl,“ zasmál se voják, který znásilnil jeho matku.

            „Tak to dneska zažije,“ řekl voják, držící Zareba za vlasy. „Ber to jako dárek. Vem si tuhle,“ s posledními slovy ho za vlasy dotáhl k jeho ležící matce, která na syna upírala uslzený pohled. „Na ní byl zatím jen jeden. Všici chtěli tu mladou, takže to nebude tak ulepený.“

            „Ne, tohle ne, prosím,“ začala žadonit matka, ale dosáhla tím jen kopance od jedné z několika těžkých bot.

            „Hajzle!“ rozkřikl se Zareb a vrhl se vpřed, aby potrestal toho, kdo jí ublížil. Ani necítil, že přišel o několik vlasů, jak se vytrhl z vojákova sevření. Někdo mu podkopl nohu, takže místo pomsty dosáhl rozbitého nosu, jelikož padl obličejem rovnou na podlahu. Všichni vojáci se rozchechtali.

            „Proč to děláte?“ rozkřikl se Zareb, když se mu podařilo posadit se. Rukou si držel rozbitý nos a snažil se zadržet pramínky krve, které mu tekly z obou nosních dírek. Cítil, jak se mu na krku houpe talisman od sestry a vztek a strach vystřídalo hluboké ponížení. Ponížení z toho, že kdy uvěřil, že existuje nějaký polobůh ochránce. Že jako malé děcko nosil talisman s přiblblým znakem. Že si jen hrál místo toho, aby se cvičil v boji. Že nedokáže ochránit rodinu, přestože po něm otec chtěl, aby ji pohlídal.

            „Jednoduchá odpověď,“ řekl voják, který si z prstů sfoukával vytržené vlasy, načež se postavil do pozoru a komickým hlasem spustil: „Vesnice leží na území, které zatím patří pod správu úřadů prezidenta Mashaky. Generál Fabunni již několikrát upozorňoval, že kdokoli, kdo bude nepříteli lidu Mashakovi pomáhat či ho jakkoli podporovat, bude tvrdě potrestán. A tak jsme zde, abychom trest vykonali.“ Na závěr sklapl paty a zasalutoval, čímž ostatní vojáky znovu rozchechtal.

            „My mu přece ale nijak nepomáháme,“ řekla třesoucím se hlasem Zarebova matka. „My tu jen žijeme.“

            „Aha,“ vykulil voják oči. „Tak to pardon, my zas půjdeme.“ Otočil se a předstíral odchod, načež se zase otočil zpátky. „Jsem to ale popleta! Žít tady je taky akt nepřátelství vůči generálovi, takže dospělý chcípnou a děcka si odvezeme. Z holek budou kurvy a z kluků vojáci. Konec debaty. Neboj, kluku, trocha výcviku a jednou budeš na našem místě. Což mi připomíná, že tvůj výcvik vlastně už začal. Že jsem kámoš, dám ti vybrat. Kterou chceš? Tu rozmlácenou asi ne, co?“

            „To jsou moje sestra a máma,“ řekl Zareb a sklonil zrak k zemi. Voják se rozesmál.

            „To mi došlo, ty debílku,“ řekl potom. „Tak dělej, chlapi ti ukážou, jak na to.“ Někdo Zareba zase vytáhl na nohy a chystal se mu stáhnout kalhoty. Nestihl to udělat, protože se svět zatřásl a uši všech zaplnil ohlušující řev, který Zareba přinutil zakrýt si uši dlaněmi a dokonce i zavřít oči.

            Náhle kolem něj zavířil vzduch a cosi jej strhlo obličejem k zemi. Někdo začal střílet, další řvát, Zarebova matka zaječela, ale Zareb se neodvažoval zvednout hlavu. Slyšel dupot, nárazy, jekot a střelbu. Pak vše na okamžik ztichlo, aby to začalo nanovo, avšak tentokrát už se nestřílelo v jejich domku, ale venku. Mnohem více než předtím. Jako kdyby spustily všechny pušky ve vesnici naráz.

            Zareb si opatrně odkryl uši a ještě opatrněji se rozhlédl. Okamžitě zaregistroval loužičku krve, která se rychle rozšiřovala. Jeden z vojáků ležel přímo vedle něj, zíral na něj doširoka otevřenýma mrtvýma očima, v hrudi měl velkou díru.

            „Zarebe!“ zaslechl za zády matčin hlas. Klečela u Zaily a zakrývala ji prostěradlem, které stáhla z postele. Další prostěradlo si omotala kolem sebe. Zareb se k nim vrhl a matku objal.

            „Promiň, promiň, promiňte,“ opakoval pořád dokola a z očí se mu řinuly slzy. Matka ho těšila, na předloktí pak ucítil sestřinu ruku. Podíval se na ní a u srdce ho bodlo stejně, jako když ji viděl takhle dobitou poprvé. Matka a Zareb se k ní posadili každý z jedné strany. Naštěstí mohla dýchat, ale museli ji dostat do města k doktorovi.

            „Co se děje?“ zašeptala Zareb. „Co se to stalo?“

            „Nevím,“ odpověděla matka. Střelba zvenčí pomalu utichala, stejně jako výkřiky a další zvuky boje.

            „Možná dorazili vládní vojáci,“ vyjádřil naději Zareb, ale jeho matka zavrtěla hlavou.

            „Podívej se kolem sebe, tohle nebyli vojáci,“ řekla. „Neviděla jsem, co se stalo, protože na mě spadl jeden z těch parchantů, když ho zabili, ale bylo to spíš jako útok divokýho zvířete.“ Pak zazněl poslední výstřel, poslední výkřik a už bylo slyšet jen nářek raněných a hukot plamenů.

            „Podívám se, co se děje,“ řekl Zareb a chystal se vstát. Matka jej však chytila za ruku a stáhla zpět na podlahu.

            „Zůstaneš tady!“ přikázala mu. „Mohlo by se ještě střílet. Zůstaň u země!“ Zareb ji poslechl, ale  očima zabloudil alespoň k oknu. Co se to stalo a proč už se nic neděje? Co bude dál? Tyhle i další otázky se mu honily hlavou, zatímco snad několik minut seděli s matkou u zraněné Zaily a  strachy málem ani nedýchali.

            Postupně se začínaly ozývat hlasy. Tentokrát to nebyli smějící se vojáci ani zranění a mučení volající o pomoc. Tyhle hlasy volaly jména. Bouře násilí konečně ustala a vesničané hledali své blízké. Co chvíli zaznělo jméno někoho, koho Zareb znal, koho ještě před pár hodinami, než se se Sadikim vzdálili, aby se věnovali své hře, viděl pracovat, smát se s rodinou či posedávat ve stínu a pít vodu, kořalku nebo žvýkat tabák.

            Ozval se rachot a hučení plamenů na okamžik zesílilo. Jeden z hořících domků se zřejmě sesypal. K hlasům, volajícím jména blízkých a známých, se přidaly hlasy, vyzývající k hašení. Zarebova matka usoudila, že je již venku bezpečno. Nebo tam alespoň nejde o život.

            „Zarebe, vezmi další deku a pomoz mi sestru přenést ven,“ řekla matka a rozhlédla se po mrtvolách vojáků. V očích neměla zděšení ani znechucení. Navzdory tomu, co právě prožila, měla nyní odhodlaný výraz. Zareb si uvědomil, že tohle není první přepadení, které zažila. Před lety jí zaslechl, jak si se Sadikiho matkou povídá o tom, že když jí bylo devět, byla s otcem na trhu ve městě, když došlo k útoku vojáků generála Mashaka, toho, který je nyní prezidentem. Stejně jako jeho chtěl svrhnout generál Fabunni, chtěl tehdy on svrhnout prezidenta Nabulunga.

            Společnými silami vynesli Zailu několik metrů před dveře domku. Sykala bolestí a celou dobu se snažila držet nohy co nejdál od sebe. Matka pak rozestřela deku na zemi a jen v prostěradle zabalenou Zailu na ní opatrně uložili. Matka se poté na chvíli vrátila do domku a vrátila se oblečená. Přinesla také všechny pokrývky, co měli doma, aby udržela dceru v teple.

            „Jdu pomáhat,“ oznámila svým dětem. „Ty zůstaneš se sestrou. Kdyby se jí udělalo hůř, budeš křičet, jo? V žádném případě od ní neodcházej!“ Zareb poslušně přikývl.

            „Jakmile dostaneme oheň trochu pod kontrolu, seženu někoho, kdo umí řídit a odvezeme sestřičku k doktorovi. Dřív nám nikdo nepomůže,“ dodala a odběhla.

            Zarebovi se před očima míhaly mrtvoly vojáků, ležících nehybně v jejich domku. Když vycházeli ven, snažil se na ně nedívat, ale příliš se mu to nedařilo. Nelitoval jich. Ani trochu. Byl rád, že jsou mrtví. Jsem zlý člověk? ptal se sám sebe. Co se jim teda vlastně stalo? Žádní jiní vojáci tu nebyli. Jen plno prázdných vozů, kterými přijeli ti vrazi.

            Zaila tlumeně vzlykala. Zareb se k ní sklonil. Ve světle plamenů vypadal její napuchlý obličej ještě hůře.

            „Všechno bude dobrý, Zailinko. Vezmeme tě k doktorovi a všechno bude dobrý.“ Políbil jí velice opatrně na čelo. Až za pár let dokázal alespoň trochu pochopit, čím si jeho sestra procházela. Že nešlo o to, že ji zbili. Že v ten okamžik by raději slyšela: „Neboj, brzy umřeš a už na to nebudeš muset vzpomínat. Ještě dlouhé roky poté se Zaila někdy budila ze spaní s křikem a její manžel ji musel dlouho tišit.

            Zareb za zády zaslechl kroky. Oči mu padly na kámen, ležící přímo vedle jeho ruky. Sebral ho a na místě se otočil vstříc možné nové hrozbě.

            Spatřil vypracovaného muže se štítem a kopím zavěšenými na zádech pomocí tlustého koženého pásu. Ten pás a bederní rouška byli všechno, co měl muž na sobě. Zareb ho ve vesnici nikdy neviděl a napadlo ho, že byl možná někde poblíž na nočním lovu, když vojáci zaútočili. Ale kdo loví v noci a navíc s kopím, když si může vzít pušku? A proč je ten člověk oblečený jako matčiny prarodiče, které viděl jen na velmi starých fotografiích, které pořídil a později daroval jejím rodičům jeden britský cestovatel?

            „Jak je jí?“ zeptal se muž. „Neodpovídej, vidím, že to byla hloupá otázka. Pokud mě k ní pustíš, podívám se na ní.“

            „Jste snad doktor?“ zeptal se podezíravě Zareb ostře.

            „To nejsem,“ přiznal muž.

            „V tom případě vás k ní nepustím,“ řekl Zareb a pevněji sevřel nalezený kámen. Muž se usmál.

            „Chlapče, máš odvahu, ale mě se nemusíš bát,“ řekl muž. „Cožpak jsem vám alespoň trochu nepomohl? Kdybych nepřišel, ti zbabělci by vás pobili.“

            „To jste udělal vy? Vy jste je zabil?“

            „Ano,“ přikývl muž a náhle posmutněl. „Bohužel někdy neumím pomoci jinak.“

            „Nevěřím vám.“

            „A je tu snad někdo jiný?“ zeptal se muž. „Pusť mě k ní, pomohu jí. Klidně stůj za mnou, a pokud se ti bude zdát, že jí ubližuji, rozbij mi hlavu.“ Zareb váhal, ale něco v hlase toho muže na něj málem křičelo, že se není čeho bát. Byla to mužova upřímnost. Čistočistá upřímnost. Pomalu vstal a ustoupil. Neznámý popošel vpřed a sklonil se k Zaile.

            „Ne,“ zakvílela, když ho spatřila tak blízko svého obličeje. „Už ne!“

            „Neboj se, dítě,“ řekl muž něžně a položil jí ruku na čelo. Zalapala vyděšeně po dechu, Zareb napřáhl ruku s kamenem. Riskoval už tak dost a nehodlal už nikdy připustit, aby jeho sestře někdo ublížil. Ale ten člověk tvrdil, že jí pomůže s takovou upřímností a nevinností.

            Muž začal cosi šeptat a Zareb se naklonil blíže, aby slyšel, co říká. Nerozuměl však ani jedinému slovu. V životě něco takového neslyšel. Zaila se na okamžik celá napjala, hned na to se zase uvolnila a dlouze vydechla. Po výdechu se jí rty roztáhly do náznaku úsměvu. Oteklé tváře jí nedovolovaly usmát se více.  Zavřela oči, přestala vzlykat, pravidelně a klidně oddechovala. Muž pokračoval v šeptání v cizí řeči, pomalounku jí sjížděl rukou z čela po obličeji na krk, hruď, břicho a nakonec na podbřišek. Zareb s úžasem sledoval, jak se tvář jeho sestry vrací do původní podoby. Otok splaskával, kůži se vracela přirozená a zdravá barva. Muž zmlkl a vrátil ruku na Zailino čelo.

            „Spi, dítě, zažila sis dost, teď se ti bude zdát něco krásného,“ řekl nahlas. Zaila s úsměvem na tváři propadla hlubokému spánku. Muž se narovnal a s úsměvem pohlédl na Zareba. Ten si ani nevšiml, že v průběhu zázraku, kterého byl právě svědkem, a kterému se přesto stále zdráhal naplno uvěřit, upustil kámen na zem.

            „Uzdravil jsem její tělo, ale duši má zmrzačenou,“ řekl muž. „Té snad uleví až čas a život.“

            „Kdo jste?“ zeptal se Zareb a nevěřícně zíral na cizince, který právě uzdravil jeho pobitou sestřičku dotekem a několika slovy. Muž před sebe místo odpovědi natáhl pravou paži. Na hřbetu veliké ruky měl nějaké tetování a Zareb musel popojít blíž, aby rozeznal, co zobrazuje. Když konečně zaostřil, zjistil, že se nejedná o tetování, nýbrž o rytinu do kůže, a když rozeznal, co má muž v kůži vyryté, poklesla mu čelist. Byl to lev vztyčený na zadních s předními tlapami napřaženými před sebou. V jedné tlapě třímal podlouhlý štít a ve druhé kopí.

            „To není možné,“ vydechl Zareb a sevřel v dlani svůj talisman.

            „Jsem tady, přišel jsem, protože mě bylo třeba,“ řekl Zoan. „Ale vidím ti na očích, že jsi mě čekal už dříve, je to tak? Chodím po zemi už tisíce let a už desetitisíce očí mi říkaly, že ačkoli jsem přišel, měl jsem přijít dříve.“

            „A-ano,“ vypravil ze ztěžka Zareb. „A ne,“ dodal.

            „Koho jsem nestihl zachránit?“ zeptal se Zoan posmutněle.

            „Tátu,“ řekl Zareb.

            „Je mrtvý?“

            „Myslím, že ne, odvedli ho.“

            „Rozumím,“ řekl Zoan. „Kdybych ale přišel a tvého otce zachránil, neměli byste se kam jít. Neměli byste svou stranu. Šli by po vás jedni i druzí.“

            „Já nechci žádnou stranu, chci jen svoji rodinu,“ zamračil se Zareb.

            „Já vím a chápu,“ pokýval Zoan hlavou. „Život ti však ukáže, že lidé se tě vždy pokusí přinutit vybrat si stranu. V hádce, v diskusi, ve válce. A i když si zvolíš, budou tě někteří nenávidět, budeš pro ně vyvrhelem, protože nevědí, jak se postavit k někomu, kdo chce zůstat věrný sám sobě.“

            „I přesto to udělám! Ať si ty svoje strany nechaj!“ prohlásil Zareb a sevřel ruce v pěsti. „Proč nás prostě nemohli nechat na pokoji? Chceme jen v klidu žít, to je vše.“

            „Protože oni se domnívají, že je správné, aby vás v klidu nenechali.“

            „A proč by zrovna oni měli vědět, co je správný?“ rozčiloval se Zareb.

            „Každý se přesvědčuje, že jedná správně, málokdo si přizná, že se může mýlit,“ odpověděl Zoan.

            „Co mám dělat?“ zeptal se Zareb, povolil pěsti a sklopil hlavu. „Já chci domů tátu a chci, aby bylo všechno jako dřív. Co mám dělat, abych porazil ty, co mi to nechtěj dovolit?“

            „Nejspíš je neporazíš, ale to není důvod k tomu, abys byl nešťastný. Žij svůj život a pamatuj, že ohánět se puškou není jediný způsob boje. Je jen nejjednodušší. Tupci jsou přesvědčení, že destrukcí dosáhnou pokroku a nedochází jim, že násilím jen přivolávají další násilí. Jsou odsouzeni k tomu, aby běhali v kruhu. Bohužel s sebou strhávají i všechny kolem.“

            Zareb se rozhlédl po mrtvých vojácích, ležících všude kolem. Zoan sledoval směr jeho pohledu.

            „Ano,“ řekl po chvilce, „pozabíjel jsem je, abych jim zabránil zabíjet. Nedokážu se dívat na utrpení týraných a ponižovaných lidí. Ne, když s tím mohu něco udělat. Jen se snažím zabíjet jen v případě, kdy už jiné řešení není. Přišel jsem pozdě, musel jsem jednat. Navzdory všemu, co dokážu, tady,“ přiložil si dlaň na hruď, „jsem člověk stejně jako ty.“

            „Jak poznám, že dělám to, co je správný?“ zeptal se Zareb. Měl pocit, že svět už nikdy nebude jako dřív. Něco se změnilo. Musel se změnit, jestli chtěl přežít, musel se změnit, jestli chtěl ochránit milované.

            „Dodnes nemám jasnou odpověď a pravděpodobně už nebudu mít příležitost ji nalézt,“ řekl Zoan.

            „Proč už nebudete moct tu odpověď najít?“ zeptal se Zareb nešťastně. Tak moc by zrovna potřeboval někoho, kdo by mu dokázal poradit. Zoan chvíli mlčel, pak si povzdechl.

            „Protože moji předkové,“ řekl, „ti, kterým říkáte bozi, rozhodli, že si lidé jejich pomoc nezaslouží a povolali mě mezi sebe. Uprosil jsem je, aby mě zde nechali ještě alespoň jeden den. Abych se mohl ještě jednou projít po tvrdé zemi, kochat se stromy a zvířaty a popřát mým chráněncům, vám, štěstí a odvahu. Mrzí mě, že mým posledním činem mezi vámi bylo zabití.“

            „Kdybyste to neudělal, moje vesnice by už neexistovala a přišel bych o zbytek rodiny,“ řekl Zareb. Zoan se slabě pousmál.

            „Já opravdu nevím, jak poznat, že dělám to správný,“ posteskl si Zareb. Tvářil se zničeně. Zoan k němu poklekl, položil mu ruce na ramena, zadíval se mu zpříma do očí a řekl:

            „Pokud cítíš, že je správné, stavět se proti útlaku, proti slepé nenávisti, proti souzení lidí kvůli jejich původu, potom podle toho konej. Nemyslím si, že by si na takové chování stěžovaly masy. Pravděpodobně si většinu života nebudeš jistý, zda jsi konal naprosto správně, ale to je normální. Prostě pokračuj dál. Lidem je dáno příliš málo času na to, aby stáli na místě. Život sám ti napoví, pokud mu budeš naslouchat.

            A já doufám, že budeš mít čas mu naslouchat. Doufám, že zestárneš, že nikdo a nic nepřerve tvé zkoumání života.“

            „Bojím se,“ zašeptal Zareb.

            „To není nic, za co by ses měl stydět. Ty to zvládneš, prostě žij,“ řekl Zoan a postavil se. „Věřím ti. Možná se nevidíme naposledy. Třeba lidé přesvědčí mé předky, že si zaslouží další šanci a jednoho dne se společně postavíme bok po boku bezpráví a nenávisti. A snad při tom nebudeme muset sahat po kopí. Vidím v tobě něžný oheň, který může spálit, ale mnohem raději hřeje, zůstaň takový.“

            V dálce za Zarebovými zády se rozsvítila světla automobilů. K vesnici se zřejmě blížila celá kolona vozů.

            „Neboj se, to jsou ti, kteří po vás střílet nebudou,“ řekl Zoan. „Možná je mezi nimi i tvůj otec. Jede vám na pomoc.“ Zareb pocítil příliv naděje. Vrátil se očima zpět k Zoanovi, aby mu poděkoval.

            „Díky,“ řekl, ale Zoan už před ním nestál. Byl pryč. Přísahal by, že ještě zaslechl Zoanův hlas zopakovat: „Žij.“

            U nohou mu spala jeho milovaná sestřička a o pár metrů dále viděl jejich matku ošetřovat Sadikiho matku, které zřejmě udělali útočníci to samé, co Zaile. Uplakaný Sadiki s ošetřováním pomáhal.

            Kdyby Zareb nestál na zemi, na které si se Sadikim od malička hráli, po které běhali, na které si tolikrát rozedřeli kolena, myslel by si, že ho předtím ve spánku jakási zlomyslná síla vyzvedla z úkrytu a odnesla ke hvězdám, aby jej poté uložila někde, kde to vůbec neznal. Musel se naučit žít podle nových pravidel. Pravidel, která byla krutá a neúprosná. Ale on to zvládne. Bude žít. Nikdo mu nebude upírat jeho právo žít.

 

---