Výlet pana Broučka tentokrát do doby postapokalyptické

I.

Stojí to za pendrek, pomyslel si pan Brouček, když mu nezazvonil budík. Měl ve zvyku natahovat na noc dva najednou (sichr je sichr) a dneska mu vypověděly službu oba. První se vybil, a druhý dokonce ani nenašel.

Ne, dneska pana Broučka neprobudil budík, ale ledový vichr, který se mu zařezával do tváří jako žiletky. Bylo to divné, protože pan Brouček okno na noc nikdy neotvíral. Okno ale otevřené nebylo. Lépe řečeno: Okno v pokoji nebylo vůbec, jelikož chyběla celá stěna, včetně kuchyňské linky.

Když z obleku setřel kotouč prachu (kávu zavrhl kvůli zpoždění rovnou a taky nebyla, kde uvařit), oblékl se a vyrazil.

Na ulici se musel brodit popílkem. Připomnělo mu to chůzi v prašanu, kdysi dávno, když občas zasněžilo. Míjel opuštěné, vyhořelé domy, které se zlovolně kymácely ve větru, vraky autobusů i aut, ze kterých čouhaly ohořelé kosti a lebky cestujících, kteří nedojeli včas do práce.

A z toho jsou akorát maléry, přijít pozdě do práce, řekl si pan Brouček a přidal do kroku.

„Dobré ráno, paní Kyliánová,“ pozdravil způsobně, když míjel vrátnici.

Jelikož bylo zhruba pět minut ticho, pan Brouček se osmělil. Přistoupil k ohořelému okénku, že se s paní Kyliánovou přivítá raději z očí do očí. Paní Kyliánová však byla pryč, pokud si odmyslíme její hýždě, které se po divokém požáru připekly i s modrými kalhotami k plastovému sedadlu její otáčecí židle.

Zřejmě je paní Kyliánová zaneprázdněna. A kdo jsem já, abych tady na ni pořvával, když tu zřejmě není, pomyslel si pan Brouček.

Nezvyklé bylo ticho, které se táhlo celým úřadem. Ale co, řekl si pan Brouček, aspoň budu mít klid a budu moct dodělat ten dopis pro pana ředitele. Lépe řečeno, dopis byl hotový již několik týdnů (pouze se pokaždé měnilo datum podpisu pana ředitele, neboť to nebylo dopředu známo).

Dnes pan Brouček vystřelil z kanceláře i se spisem jako namydlený blesk. Takhle to dál nejde! Uběhlo příliš času. Na stole už má už stoh papírů k vyřízení. A dokud si v elektronickém systému úřadu neodklikne dopis jako vyřízený, nemůže se posunout dál.

Po zdlouhavém šeptání, žadonění, utrápeném funění a ťukání nehty o dveře, vzal pan Brouček za kliku. Sekretářka v kanceláři nebyla, zřejmě si někam odběhla. Pokračoval ke kanceláři pana ředitele.

Když otevřel dveře, zavrávoral nad desítky metrů hlubokou propastí, která se pod ním otevřela. Kromě dveří a futra bylo všecko pryč a panu Broučkovi bylo jasné, že ani dnes nebude s podpisem dopisu úspěšný.

Zabouchl dveře, které se s rachotem zřítily do propasti, a vrátil se do kanceláře, kde vyčkal do půl šesté, než se vydal domů.

II.

Když zazvonily oba budíky, znělo to panu Broučkovi jako rajská hudba. Žádný budíček ledovým vichrem přes tváře. Okno i kuchyně na svém místě.

Konečně ráno, jak má být!

Pan Brouček si oblékl čistý oblek. Dopil kávu a umyl po sobě hrnek. Měl konečně pocit, že se vrací do normálu.

„Dobré ráno, paní Kyliánová,“ pozdravil pan Brouček, jak procházel kolem vrátnice.

Když mu paní Kyliánová neodpovídala, přistoupil k okénku, aby se ujistil, zda někam neodešla.

Nic takového. Paní Kyliánová dřepěla v křesle ve své modré uniformě.

„Dobré ráno, povídám,“ zopakoval pan Brouček.

Paní Kyliánová dál zírala skrz pana Broučka, jako by ji zaujala protější stěna, která byla od nepaměti natřená vojenskou hnědou barvou.

V kanceláři bylo naštěstí vše při starém včetně dopisu pro pana ředitele (konkrétně se jednalo o jeho třiadvacátou verzi). Jelikož byl spis vytištěný a po kontrole, vydal se s ním pan Brouček za panem ředitelem. Chtěl ho předat paní sekretářce, ale ta byla pryč.

Pan Brouček tedy zaklepal na dveře u pana ředitele. Když se neozvalo ani pozvání dovnitř, ani odmítnutí, vešel dovnitř.

Než pan ředitel stačil vzhlédnout od papírů, pan Brouček spustil:

„Pane řediteli, dovolil jsem si vám přinést k podpisu spis týkající se vašeho dopisu adresovaného panu náměstkovi na ministerstvu.“

„Pane Broučku, kolikrát jsem vás již upozorňoval, že dopisy expeduje paní sekretářka. V interní směrnici je také uvedeno, že…“

„Pane řediteli,“ přerušil ho pan Brouček, „jestli dopis nepodepíšete, zemřete. Vaše kancelář se propadne do země a…“

„A ven,“ pan ředitel se vymrštil jako had. „Dveře jsou támhle!“

Pan Brouček se vrátil do kanceláře. Měl pocit, že udělal všechno, co mohl, aby se věci pohnuly.

Sedl si ke stolu, zavřel oči a čekal, až usne.

Čekal na nový epochální výlet do doby postapokalyptické.