Manželem proti své vůli 4. - 5 .díl

Manželem proti své vůli 4.díl

 „Vím, že ses ho lekl nemusíš mi to říkat já to vím. Děsí tě vše tady, že mám pravdu?“ Čarodějka se otočila a podrbala Flíčka za obrovským uchem. Ten se blahem sesunul na zem. Hned na to mu začali malý tvorečkové nosit jídlo. „To jsou skřeti co mi pomáhají na hradě se zvířaty.“ Jeden se uklonil. „Dnes být zvířátka spokojena. My ti radí sloužit. Splatit dluh co máme.“ Skřehotavě promluvil a vycouval v předklonu ze stájí. „Co ti dluží? Počkej neříkej mi to.Taky budou tvoji vězni.“ Neřekla jsem na to nic a mysl uzamkla, aby Deris nemohl přečíst moje pocity ani myšlenky. Svraštil čelo a já věděla, že se o to pokouší. „Naučím tě, jak si zablokovat myšlenky. Není to fér já tvé vidím a ty mé nemůžeš.“ To plně souhlasím a co mě ještě naučíš? Jak se čaruje nebo jak být poslušný sluha. Nemusím mluvit, ale ty víš co mám na mysli co bude moje práce. „Ty jsi pánem hradu můžeš, co se ti zlíbí, ale nejdřív by sis měl přečíst jak to tu chodí.“ Usmála jsem se a přičarovala knihu. „Tady.“ Vzal jsem si ji a přečetl název. „Jak pomáhat čarodějnici. Ty ode mě chceš pomoct? Vždyť tě ani neznám a nechci ti pomáhat.“  Knížku jsem hodil směrem k posteli, no spadla na zem skoro jsem se trefil. „Něco jiného tam nemáš? Třeba jak zrušit naše manželství?“ Podívala se na mě s takovým pátravým a vyčítavým pohledem. „S takovým přístupem se ti to možná povede.“ Utrousila a zmizela. V rukou mi přistála tenká kniha s názvem Chcete se stát volem?  Musel jsem se usmát, měla smysl pro humor to musím uznat.

 Jedno mávnutí hůlkou a koště přiběhlo. „Ano má paní?“ V téhle chvíli jsem sama nevěděla co chci. Mám se dál dívat jak tu za několik dní trpí. „Opravdu je to on? Deris není šťastný a já cítím, že je ode mě dál a dál. Dnes se jeho náramek na ruce ještě ztenčil. Jak dlouho vydrží pouto mezi námi, co když se přetrhne?“ Co se stane se mnou a co s ním? Nechci mu nijak ublížit. V obličeji jsem pobledla a na čele se vytvořilo pár nových vrásek. „Má paní nezoufej.“ Koště se postavilo na násadu a ukázalo co zůstávalo skryto. „To je pečeť.“ On je dokonce vyvoleným stát mi bok po boku do navěky. „Má paní pečeť se jen tak sama neobjeví pokud to není ten správný.“

„Proto tě vzbudil, když byl ještě na míle daleko.“

„Ano má paní. On bude ten kdo ti je roven ve všem jak v lásce tak v kouzlení.“

„Jenže já pořád stárnu. Chtěla bych být zase hezká. Čarodějnice učením kouzel přichází o své mladí. Já se učila, až moc rychle.“

„Jste mladá paní má a zase se vám vrátí krásná tvář.“

„Pouto mezi námi slábne. Řetízek na jeho zápěstí je téměř neviditelné.Bojím se, že se vyplní kletba a jeho srdce se promění v led. Pak nebude naděje.“

„Nezoufej paní má. Měli by jste něco dělat spolu třeba sběr bylinek. Čím víc bude ve stájí tím dál od tebe.“

„Máš pravdu času měl na rozkoukání dost. Přestěhuj ho do pokoje vedle mého.“ Já se tak snadno nevzdám. On je můj osud a já jeho.

Flíček mezitím spořádal slušnou hromadu jídla. Pohnul se a stodola se celá otřásla. V ten moment přiběhl odněkud skřítek a dal mu něco do tlamky. „Pán být v klidu. Flíček malý.“ Tak tohle jsem ještě neviděl. To obrovské zvíře se začalo zmenšovat. Byl trochu větší, než já. Naklonil ke mně hlavu. „Pán podrbat Flí.“ Řekl skřítek a já opatrně natáhnul ruku. Nejdřív k ní čuchnul a pak na mě rovnou skočil. „Počkej vždyť mě umačkáš. No tak ne neeee nelízej mě. Fuj sundejte ho ze mě.“ Smál jsem se, když přiběhlo několik skřetíků a Flíčka ze mě sundali „Má rád vás pane. Paní taky ráda.“

 „To pochybuju skřete máme jen smlouvu a co váš dluh čarodějnici?“ Za zeptání nic nedám třeba mi ani neodpoví. Čekal jsem, že se urazí, ale on zůstal. „Laja byt moc hodna čary máry. Pomoct nám v nouzi. Zabít obra co nás jedl. Toto být pár posledních našeho druhu. Bezpečně žít tady a pomáhat. Dar Laje za naši svobodu ne otrok.Z vlastní vůle mi jít s ní “ Jeden menší skřetík něco držel. „Pohleď.“ Odkryl kousek plátna. Malý skřetíček sotva by se mi do dlaně vešel. Spal spokojeně v rukou své matky. „Mi být moc šťastný.“ Pochopil jsem a litoval těch slov co jsem čarodějnici řekl. „Laja tě mít ráda.Buď na ni hodný.“ Dořekl skřítek a byli všichni pryč, zůstal jen flíček, který se na mě zase chystal skočit. Hned se zarazil, když uviděl blížící se koště. „Můj pane.“ Koště se uklonilo a doslova mě na sebe položilo a už jsme frčeli. Rychle jsem se chytil násady, abych nesletěl. Prolítlo hradními chodbami a vyklopilo mě v jednom pokoji, kde čekala čarodějka. „Ať se ti dobře spí já budu hned vedle.“ Prošla spojovacími dveřmi a já zůstal zkoprněle stát na místě.       

Manželem proti své vůli 5.díl

No jo co jsem si nadrobil to mám. Dveře naproti se zavřely, ale nebylo slyšet zamknutí. Myslím, že mám problém a to dost velký. Jak se mi podařilo si takhle zavařit? Přestal jsem řešit neřešitelné a rozhlédl se po pokoji. Byl prostorný a prosluněný sluncem. V rohu byla knihovnička a pohodlné křeslo. Celému pokoji vévodil krb obložený mramorem a před ním položená medvědí kožešina. Jen tak si lehnout a nic neřešit. Zaklonil jsem se a spadl přímo do měkoučké peřiny na postel. Hlava se mi zabořila přesně do polštáře. Je tu lépe jak ve stáji, ale co budu dělat s ní? Je hned vedle, stačí sáhnout na kliku a..

„Co by si rád?“ Dveře se otevřely a v nich stála moje žena. Stará a shrbená čarodějnice. Paní tohoto hradu a moje věznitelka. Jak rád bych odsud zmizel, ale slib je slib a já ho nikdy neporuším. Dívala se na mě tak zkoumavě. Sjela mou postavu od bot, až po konečky vlasů, které by potřebovali zastřihnout. Děsil jsem se toho co příjdí, co po mě bude chtít. 

Poslouchala jsem jeho mysl a znovu mě ho bylo líto. Můj osud je s ním zpečetěn. Otřásla jsem se při té myšlence. „Je ti dobře?“ Okamžitě vstal a díval se tak starostlivě po myšlenkách na útěk ani památka. „Ano, už je to pryč.“ Polkla jsem na prázdno, byl tak blízko. Chtěla jsem se vrátit do pokoje, když mě chytl za ruku. „Pomůžu ti.“ Podepřel mě a vedl do pokoje, kde jsem si sedla do křesílka. „Nechceš napít? Jsi celá pobledlá.“ Jeho oči byly jako kniha. Opravdu měl o mě starost. „To je v pořádku.“ V ruce se mi zhmotnila sklenice s vodou. „A jo já zapomněl, že si vše můžeš přičarovat.“ Všechno ne. Povzdechla jsem si v mysli a ani si neuvědomila, že Deris tohle slyšel. Potřebovala jsem jít pro byliny, které se musí včas sklidit. Dvě máchnutí do vzduchu a na hlavě mi přistál šátek a u nohou se objevil košík. „Ty někam jdeš?“ Povytáhl obočí a vyčítavě na mě pohlédl. „Bylinky nepočkají. Jestli chceš můžeš jít se mnou. Chtěl bys?“ Usmál se. Do žil se mi vlila nová krev. Tváře zrůžověly a vrásky trochu ustoupily jako bych mládla. Odfoukla jsem tu myšlenku a zvedla se z křesla. Natahuji ruku po košík, když ho Deris zvedl ze země. „Já to vezmu.“ Byl jako vyměněný. To se o mě tolik bál a nebo vše předstíral? Snad nechce venku utéct, napadlo mě a otevřela dveře na chodbu. Deris šel za mnou a já si opakovala, že ať se stane cokoliv budu to muset příjmout. „Na tady máš.“ Přičarovala jsem kabát, aby mu nebyla zima. „Děkuji.“ Přejel po něm dlaní a pak si ho přehodil přes ramena. Prošli jsme další chodbou a vyšli do stájí. „Flí půjdeš na procházku.“ Stačilo slovo procházka, aby ze sena vyskočil Flíček a snažil se mě povalit. „Nesmíš. Hodný dráček tady máš.“ Schlamstnul to na jeden zátah a mohli jsme vyjít tajnou chodbou. „Jak jsme se dostali rovnou do lesa?“ Kouzlo to nebylo. Hrad je takto propojen, aby se dalo při obléhání uniknout a taky proto, aby Flíček mohl ven, když jsem ho našla stáj na hradě nebyla. „To je šikovné.“ Podotknul Deris a držel se dál od Flíčka. „Promiň zase mluvím jen v myšlenkách.“ Zavrtěl hlavou, že to nevadí a rozhlížel se po okolí. „Co vlastně hledáme za bylinky?“ I on venku pookřál stejně jako Flíček, když je venku na čerstvém vzduchu. „Leť si a brzo se vrať.“ Deris se díval jak roztáhl křídla a vzlétl, po chvíli zmizel mezi vršky stromů. „Musí se protáhnout stáj je na něj občas malá. Ještě kousek a budeme na místě.“ Podívala se na nebe. „Je správný čas za chvíli bude tma, uvidíme je. Pojď za mnou.“ Přišlo mi to blbé, ale nakonec jsem se čarodějnice zeptal. „Proč vlastně chodíš sbírat bylinky. Proč si je nepřičaruješ jako vše ostatní?“

Zastavila a otočila se ke mě.“Nemůžeš vše dělat jen magii. Jak myslíš, že vlastně vznikla, kde se tady vzala?“ Nad tou otázkou jsem zůstal stát, až mě napadlo řešení. „No z knih. Ty jich máš plnou knihovnu.“ Trochu se mi orosilo čelo. „Derisi a co myslíš, že bylo před nimi? Někdo musel být natolik chytrý, že začal bylinky sbírat a zjišťovat jakou mají moc. Pak to sepsal a podařilo se mu vytvořit první kouzlo. Podchytil význam pravé magie a zkoušel dál. Sice to někdy nevyjde, ale kouzelníci a čarodějnice se nikdy nevzdají. Vždycky zkoušíme něco nového co nás posune dál a někdy se o poznatky podělíme a jindy si je necháme pro sebe jako výhodu.“ Vysvětlovala jsem  pomalu slovo za slovem. „Magie je v srdci dokonce i v tom tvém. Stačí najít ten správný klič.“ Vzpomněla jsem si na pečeť koštěte  a na slova. Ve všem se ti vyrovná i v čarování. Říkalo koště před pár dny. „Nevěřím já jsem jen obyčejný, nic neumím ze světa čar a kouzel. Ty si ze mě utahuješ ?“ Někdo se urazil. Zvlnily se mi rty do lehkého úsměvu. Znovu sem vykročila známou cestičkou k bylinkám, které se musí dnes otrhat. Kolem nás zavládla tma. „Nevidím na cestu.“ Postěžoval si trochu namíchnutý Deris a zakopl o větev. Narazil do mě a já skoro spadla. Na poslední chvíli získal balanc a chytil mě. „To bylo o fous.“ Oddechl si a nepouštěl mě z rukou.