COSI JAKO EXPLIKACE ((13))

Zápisek za den 4. 6. 2020:

Našel jsem jeho podobiznu.

Teď ještě dát dohromady jeho příběh.

V ůterý někdy po 8. hodině ranní mi, sedícímu na kraji pacientského lehátka uvnitř místnosti vyšetřovny akutních kardiologických případů, MUDr. Cesnek oznámil, že se mu nelíbí jakási půldruhamilimetrová tečka na rentgenovém snímku mých plic.

Zeptal jsem se ho prostě, zdali se jedná o rakovinu.

Že zatím ještě ne, ale že to místo vypadá velmi podezřele.

A pokud když ano, takže máme štěstí, že jsem se dostavil v tak raném stádiu.

Postupně mě seznámil s několika žádankami na příští ambulantní vyšetření, jak už je předtím zajistil.

Jako první že mi naplánoval cétečko, jak říkal, což pro mou představu ihned neznamenalo nic jiné nežli cestu na zádech vleže tubusem jakéhosi tunelu.

Tedy vlastně podobu prvního záběru možného filmu, s nímž se mi ihned vybavilo znění úvodní věty bilancující povídky, která s názvem snad MOJE RIMINI vyšla tenkrát někdy v osmašedesátém ve Světovce.

Jejím autorem byl, no ano, Federico Fellini.

To tedy bylo v úterý, ve středu potom jsem si zajel odsud z Českého Těšína ranním rychlíkem Ostravanem do Prahy, z Hlavního nádraží to pak vzal pěšmo kousek Jindřišskou a dolů půlkou Václaváku, pak po Národní a nalevo zahnul do Voršilské.

To abych potom zasedl na půldruhou hodinu v badatelně Archivu bezpečnostních složek, jehož čtyřpatrová budova, takový obyčejný ničím nenápadný činžák, stojí jenom pár kroků za dějinným majestátem Zlaté Kapličky Národního divadla.

Protože takto pěkně pospolu to takhle pohodlně to tady v Čechách míváváme odjakživa všecko vespolek zařízeno.

Příběh estébáckého kapitána Tikovského, v jehož služebních složkách jsem před středečním polednem listoval, souvisí na několika místech s příběhem mým, za což se jím už hodně déle nežli jen posledního čtvrt roku zajímám.

Předešlu, že dotyčný zemřel zcela zapomenut málem na den před 5 roky, pak byl spálen v kterémsi krematoriu, obdobný tunel s padajícími zavírajícími se dveřmi čeká za nějaký čas i mne.

Takže mám zcela jasně, a samozřejmě, vymezen takovými rozhraními interval mého příběhu.

Dvěma vjezdy tunelu.

Tmou začátku jak i konce filmu.

A mezi nimi jsem se do tohoto tubusu rozhodl řadit jako nějaké kosmonautické kapsle následující, s dějem i se mnou samým související obrazy.

Na kusy by takovýchto dílčích syžetových pilulí naskládaných natěsno za sebou mělo být na sám konec scenáristicky potřebných 150, a při jiném způsobu počítání téhož už čehosi jako tedy těch obrazů sřazeno v osmi návazných sekvencích, píšu, byť sám nevím, oč se v případě poslední vymezující podmínky čísla 8 vlastně jedná.

Ale prý je to tak napsáno ve skriptech klasika Františka Daniela, udám pramen této mé znalosti, abych vzápětí připomenul i další nutnou podmínku vycházející z účelového čtení jedné poučky starověkého mudrce Aristotela, z jehož nutných tří výstavbově nebo gradačně dramatických částí jich kdosi jiný po něm jako závažných stanovil hned 5.

Expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa, mumlám, nezapomínaje na závažnost přesného umístění tak zvaného bodu obratu, jenž by se měl ve skupenství rozsahu hmotnosti tohoto vyjmenovaného nacházet někde uprostřed.

Na konci dnešního zápisku pak už jenom předešlu, že pokud se kde v příštím ději vyskytne postava se jménem Ivan, bude se jednat o syna ředitelky mateřské školky – a nebude nijak v čemkoli shodná se mnou, poněvadž moje matka působila víceméně celý její život v institucích zdejšího mateřského školství jen jako pouhá učitelka.

.