Pohřbená v lese

I.

Paprsky slunce prosvítají mezi jedlemi. Voda v potůčku dostává pod slunečním světlem lehce fialový odstín. Svěží mech, který lemuje kamenné meandry, září do všech stran. Léto je na spadnutí.  

Jeden z výletníků se zapomene s čumákem zuřivě zabořeným do hlíny podél asfaltové cesty, kterou lemuje vysoká tráva.

„Bary, k noze,“ zavolá muž. K vojenskému batohu má přivázaný liščí ohon a hliníkový ešus. V ruce třímá dlouhý klacek, o který se opírá jako o hůl.

„Jen ho nech,“ říká žena s havraními vlasy stočenými do kapuce a pohladí si Baryho, statného hnědého ridgebacka, když míjejí velké mraveniště. „Vypadá to, že našel stopu.“

Hodí mu zelený tenisák s oranžovým pruhem, který jí Bary nese celý oslintaný zpátky.

„To nic není, Pavlíno“ zasměje se muž, „počkej, až sejdeme z cesty.“

Pavlína rozhrnuje kapradiny, které jí sahají pod ramena – takové ještě neviděla. Ale díky Milanovi jich ještě objeví… A nejen kapradin, skal a zapomenutých lesních koutů.

To vše po měsíční známosti!

Pavlína byla holka z města, zvyklá na svoje pohodlí. Sem tam zašla do parku, kde poslouchala zpěv ptáků, pak ale pokračovala domů, kde si dřepla na gauč a pustila televizi. Až Milan přišel na to, jaká je, když v ní objevil touhu po dobrodružství.

 

II.

Pavlína stoupá ke skále po pískové pěšince. Tře si ruce o sebe, má je celé zarudlé od kapradin. V tu chvíli jí něco skočí po nohavici.

„Bary!“ okřikne ridgebacka Pavlína. Pavlína škobrtne o kořen a spadne na zadek. Bary ji táhne za nohavici dolů.

„Hned mě pust, Bary!“ zařve Pavlína.

Bary pustí nohavici.  

Teď abych to šlapala znova, postaví se na nohy Pavlína.

Vzduchem se mihne dlouhý klacek a dopadne na Baryho hlavu.

Bary zavyje bolestí. Celý se naježí a vystřelí směrem ke skále.

„Zbláznil ses, Milane?“ vyhrkne Pavlína. Nejradši by Milanovi jednu vlepila, ale sotva se drží na nohou.

Milan ukáže klackem ke skále. „To teprve uvidíš.“

Uklidňující vůně lesa je pryč. Vše překryla šedivá mlha. Pryč je i Milan, jak si ho vysnila. Teď je z něho cizí člověk, který jí chce ublížit.

Milan dostrká Pavlínu k okraji skály, který je lemován půlkruhem břízek. Na větvích jedné z nich je pověšené barevné pončo, náramek s vlčími tesáky, otrhaný lapač snů a řetízek s portrétem brunety, která by Pavlíně jako z oka vypadla.  

Bary ryje v zemi jako pominutý. Objevují se lidské kosti. Lebka přistane na kopci hlíny jako květináč.

Milan popadne Pavlínu za vlasy a dovleče ji k jámě. Bary se však nehne z místa a štěká na něj.

Milan vytasí nůž se střenkou z paroží.

Bary po něm skočí a zakousne se mu do paže.

„Teď něco zažiješ!“ zařve na Baryho Milan.

Pavlína se rozeběhne pryč.

Je to teď, nebo nikdy.

Když vběhne na pěšinku, sjede jí noha po kluzkém mechu. Pavlína proletí hustým kapradím jako srna, než se zřítí do dvacetimetrové rokle.  

 

III.

Pavlína pozoruje protější šedivou zeď, která páchne jódem. Leze po ní svinka. Pavlína by taky chtěla umět lézt po hladkých stěnách.

V hlavě si přehrává, co ji dovedlo sem. Předně to, že si našla známost na internetu, kde lidi lžou a přetvařují se ještě víc než normálně. Kamarádky ji odrazovaly, ale Pavlína byla dokonce tak pitomá, že si s Milanem vyrazila do zapadlých skal po měsíční známosti.

Jak to, že neslyšela, neviděla? Nebo proč slyšela a viděla, co zrovna chtěla?

Člověk se tolik bojí samoty, že si lže do kapsy. Je lepší chytit se naděje, než přiznat prohru. Ale u Milana to bylo o to horší, protože působil přirozeně, i když Pavlíně lhal. Zřejmě žádné city neměl. Dokázal ale emoce barvitě předstírat, aby Pavlínu dostal tam, kam potřeboval.

Nechybělo málo a Pavlína by skončila v lesním hrobu s neznámou ženou. Utekla díky Barymu. Chudák Bary! Celou dobu se Pavlínu snažil od cesty na skálu odradit.

Pavlíně ujela noha a zřítila se do rokle. Její pád však zbrzdily větve smrků. Odnesla si jen pár oděrek a naražený loket.

Horší to bylo s její hlavou.

Pavlíně nikdo nevěřil. Ani police, která pročesala les na základě Pavlínina popisu (jak by taky to místo mohl najít někdo, kdo tam nebyl, vždyť jsme šli s Milanem kapradím!), ani doktorka, která Pavlínu nacpala sedativy. 

„Zítra vás pustíme,“ usměje se na Pavlínu sestřička.

„To jsem ráda.“

„Vypadáte dobře. Už se nebojíte toho vraždícího trampa s velkým psem, že ne?“

„Už ne,“ zalže Pavlína. „Teď myslím na postel, do které si doma lehnu.“

 

IV.

Pavlína dosedá na kámen.

Tolikrát měla pocit, že už objevila vyšlapanou cestičku mezi kapradinami. Veškerá snaha ale byla zbytečná. Cesty, které se křížily, si byly podobné jako vejce vejci.

Budu hledat, dokud to místo nenajdu. Pak zburcuju policii. A taky dám vědět do špitálu, ať si posypou hlavu popelem. Já jim dám přeludy! Ten hajzl je reálnej víc než dost, a já si nedám pokoj, dokud nebude Milan pod zámkem.

Pavlína se napije hořkého čaje z termosky. Když pokládá termosku na asfaltku, zaujme ji velké mraveniště, po kterém kmitají mravenci s jehličím. Je to mraveniště, za nímž jsme zahnuli na lesní cestu?

Pavlína prohledá vysokou trávu vedle asfaltky.

„A zde je důkaz!“, zvolá Pavlína radostně, když vyloví zelený tenisák s oranžovým pruhem. Je to on, takových oslintaných a pohozených u mraveniště moc nebude.

Pavlína zabočí na lesní cestu. Prošlape si cestu vysokým kapradím. Po pískové cestičce vyleze na skálu.

Obrysy břízek s navěšenými cetkami ji hodí zpátky v čase.

Listy kapradin se rozvlní.

Ozve se praskot větví.

Blíží se sem!

Už je tady! Vrhá se na Pavlínu, která pod jeho tíhou klesá na zem.

„Ty jsi mi dal, Bary.“

Pavlína obejme hnědého ridgebacka. „Neudělal ti nic?“

Bary zaštěká. Chytne Pavlínu za rukáv a dostrká ji k jámě. Mezi kostmi leží Milan jako odhozený pytel se smetím.

Když mu chce změřit puls, ožene se po ní Milan nožem.

Ne, to se jí jenom zdálo.

---