Pod námi

Umírá noc den přichází být

tichá je ve stínech z posledních sil

na rtech ti zbylo mých polibků tmy

když jazyk nalézal tvého jak cíl.

Mezitím za okny přibylo světla víc

ruce mé dávají bokům tvým šat

v očích ti zůstalo včerejších létavic

shořet jim zbývá v mém pohledu snad.

A tisíc zrcadel věčných jak rtuť

rdí se, že před nimi ztrácíme zem

že ňader jak dítě poznávám chuť

že ráno bílé je jak duše žen.

Jen můra zbloudilá létá dál u stropu

nenašla plamene a spásy své včera

jakoby vypadlá z krás kaleidoskopu

jako pták, kterému smrt vzala pera.  

Svítání jak soumrak je mostem nad výškou

pod námi postel je nahoře nebe

a každý polibek je uvnitř s bolístkou

tak jako shledání loučením zebe.