Nevím - 1.kapitola

1.      Kapitola

O šest let později….

Do prdele! Kdybych se teď probrala z tříměsíčního kómatu, rovnou by mě z JIPky převezli na psychiatrické oddělení. I když jsem měla čas si na to zvyknout, stejně mě pořád nepřestávala fascinovat aktuální celosvětová situace.

Protože tu jééééééé epidemiéééé…to byli Wohnouti, kdybyste to nepoznali.

Převážně jsem pracovala z domova, – a to ne kvůli Covidu – ale při těch vzácných cestách do kanceláře v našem hlavním městě jsem si vždycky o něco víc uvědomovala krutou realitu. Lidi ztratili tváře.

Napadlo mě, že bych svou příští knihu pojmenovala nějak jako Pod rouškou tajemství nebo něco podobně laciného. Skvěle by to dobarvilo skutečnost, že jsem nepsala plnohodnotné knihy, pouštěla jsem do světa krátké detektivní příběhy s lehkými romantickými zápletkami. (Někdy hodně lehkými, což znamenalo, že musím psát pod pseudonymem, protože moji tcháni byli víc než prudérní.) Nic víc se ode mě neočekávalo, koneckonců nebyla to moje hlavní náplň práce. Mojí hlavní povinností bylo číst a opravovat, takže co se týče psaní vlastních knih, byl to spíš rozmar. Kupodivu se to i docela prodávalo.

„Já vám teď pošlu smlouvu a vy si ji přečtete. Buď mi ji můžete poslat podepsanou zpátky, nebo se domluvíme na schůzce a vy se ve vydavatelství ukážete osobně,“ odmlčela jsem se a poslouchala ženský afektovaný hlas na druhém konci, „ano, vidím ve vás velký potenciál, dokonce jsem donutila pár lidí si přečíst vaši poezii a mělo to velký ohlas,“ těmi pár lidmi jsem myslela Romana. Zapískala mi důležitě něco do ucha. Odtáhla jsem telefon od ucha. No jo, umělci. Většinou jsou divní. Ještě, že tahle se nedala na zpěv. Její básně vážně nebyly špatné. Roman souhlasil, že jí vydáme sbírku.

„Ne, takhle to nefunguje,“ vzdychla jsem unaveně, „ta smlouva je předem daná, sepsaná právníky a úpravy nejsou bohužel možné. Pokud nepřijmete naše podmínky, obávám se, že dohodu neuzavřeme.“ Zkoušeli to pořád dokola a tahle dokonce ještě dřív, než jsem jí vůbec něco poslala. Ty básně vážně nebyly špatné, ale ani nebyly tak dobré, aby to stálo za ústupky. To si šetříme pro geniální autory. Kteří navíc umějí vyjednávat. Bez toho, aby vám popraskaly ušní bubínky.

…

Dominika jsem vyzvedla ve školce přesně ve tři. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to protentokrát stihla včas. A ano – Dominika. Ten kluk tenkrát v baru, přesně ten, co se v pubertálním věku choval jako džentlmen, mě inspiroval ve výběru jména pro vlastního syna. Bylo to tehdy sice ještě dítě, ale zanechal ve mně určitý pocit a ten pocit se teď hrdě skvěl na jistém rodném listě. Tak jak se prezentoval osmnáctiletý chlapec v den našich opilých narozenin, ve mně vyvolal dojem, že chci, aby můj chlapeček byl jednou jako on. Milý. Na rozdíl od svého otce.

Veroniku přivezl tchán na minutu přesně v sedm, jak slíbil. Nepřekvapilo mě to. „Terezo, ty děti musí mít řád, pevné mantinely, jasné hranice. Režim, přísnost, autoritu,“ říkal někdo, kdo jí koupil tričko za patnáct stovek jen proto, že řekla, že hezčí nikdy neviděla.

Řekl mi, co jí v učení nejde a co máme trénovat. Násobilka ale nebyla ani moje silná stránka. Navzdory tomu, že jí její otec vštěpoval, že anglický jazyk a matematika jsou nejdůležitější předměty ze všech a na ostatní se může vykašlat, tíhla přesně k tomu, čemu jsem rozuměla. K literatuře. K mateřskému jazyku. K filozofickým úvahám. K zevrubnému zkoumání. K psychologii. Bylo jí osm a byla tím nejinteligentnějším dítětem, jaké jsem kdy viděla. No dobře, asi jsem zaujatá, ale ona opravdu byla chytrá holka. Se slovy to uměla jako nikdo jiný, tvořila, hrála si. Někdy jsme ty slovní přestřelky chápaly jen my dvě. A měla smysl pro humor. Nevím, po kom to zdědila. Ale rozhodně ne po Honzovi. Ten byl suchý, jako větev starého stromu, která někomu brzo zlomí vaz.