V Šumperku

Již začal jsem opět věřit v hvězdy

to soumrak přilétal v šedivých holubech

uvnitř města jsem čekal, až světlo propustí to neviditelné ze žaláře

a ženy v bílém, že i slepý by spatřil anděly

plácaly své nezvedené děti

ale jen tak, aby to nebolelo

a pak přišel čas

malý chlapec skákal před vitrínou se zmrzlinou

aby spatřil

šmoulí, mangovou, čokoládovou, jahodovou, vanilkovou i pistáciovou

a ten velký, který jej držel za ruku zase nalezl výstřih mladé zmrzlinářky

která nabírala kopečky a dobře věděla, že ji chlapi svlékají pohledy

a ženy též

měla oči obtažené sienou, cinobr rumělkou a černozemí, na rtech nakreslené plátky divoké růže a ruce takové, že do jejích dlaní byste vložili osud světa

nejen své tělo

a pak došlo pivo

a slunce přestalo zapadat

než zpocený číšník vykutálel ze sklepa orosený sud

jako brzy ráno, když se ocitneš v lukách a na stéblech trávy jsou světy vody

a sledován zlobnými pohledy štamgastů jej probodl pípou

jako Longinus Ježíše na kříži

a všechno se zase rozeběhlo

ručičky hodinek se odlepily od ciferníku

dvě slečny s brčky v ústech si udělaly selfíčko

kluk s holkou si strčili jazyky do úst a pokračovali hloub, až na konec sama sebe

bylo to poprvé

a naposledy  

neboť to bylo věčné

pes u nohou hostů zahradní restaurace si olizoval koule, takže to vypadalo jako scéna z béčkového pornofilmu

ale chlapi to mají prostě rádi

a mouchy byly otravné jako jindy

to všechno se stalo během jedné vteřiny

vteřiny, která se otevírá, když v Šumperku sedmnáctého června přesně v devatenáct dvacet pět a jedna milisekunda

padne císařův stín na dlažbu přesně tam

kde se dotýkají kameny vylomené z vychladlého těla Země

se stolpersteiny se jmény šumperských Židů a názvy jako Osvětim či Treblinka

a odráží se do tváří a my si nasazujeme sluneční a jiné brýle

a tváříme se

že jsme