Příběh rodiny M.K., nar. 1909

Před nedávnem mě kamarádka přizvala k projektu své neziskovky, který se týkal totalit. Byli do něj zapojeni prarodiče i děti. Posílám výsledek. Doplnil jsem ještě pár bodů, které nepatří dětským uším. Vznikl tak nesoulad mezi dětským a dospělým.

Paměti jsou vyprávěné z pozice mé matky

Matka se narodila předčasně, v 7. měsíci. Babička uklouzla v síni a upadla, když otvírala dědečkovi.

Děda se zajímal o stavbu vodovodu, o Sokola, o vše, co nesouviselo s hospodářstvím. Byl direktivní. Spojení těchto dvou vlastností vedlo k tomu, že pro matku vybral jméno Milada, po sokolské náčelnici Miladě Malé.

Matka byla zvyklá na tvrdou výchovu. Ve třech letech jí otec potrestal za to, že bránila svého staršího bratra, kterého bil. Vyskočila mu na záda a kousla ho do krku. Řekl jí, že když kouše, je pes, a přivázal ji na řetěz k boudě. Potom na ni zapomněli. Přišla bouřka. Babička se vyděsila a běžela k boudě. Ale matka tam v klidu spala.  Později vyprávěla, jak moc se bála. Na druhou stranu dostala v deseti letech pod stromeček vlastní hříbě, na kterém jezdila do svých šestnácti let. Vynesli jí ho až do patra. Byla vyhlášená jezdkyně v okrese. Kůň si pak při skoku přes příkop zlomil nohu matka ho sama zastřelila, aby se netrápil.

Matka byla nejlepší žákyní ve třídě. Vynikala především v matematice. Děda jí ale jako dívce odepřel vzdělání. Nerada, ale přece se podřídila. Navštěvovala hospodyňskou školu, kde se naučila šít, vyšívat a vařit.  Celý život trpně snášela svoji nevzdělanost.

 

Seznámení mých prarodičů, útěk a svatba (20. – 30. léta)

V dospívání pořádala pěší túry pro okolní mládež a podílela se na stavbě sokolovny. Stala se aktivní sokolkou a cvičitelkou mládeže. Účastnila se sokolských sletů doma i v cizině. V té době se také seznámila s tátou. Studoval v Praze díky Hlávkově nadaci a jako chudý student vítal každou příležitost k výdělku. Dědeček měl revír a pořádal hony, na které si zval studenty jako náhončí. Tak se táta dostal k rodině, kde se mu zalíbila má matka.

 

Jak to, že byl Čech, ale doma se cítil v Jugoslávii?

Totiž – za Rakouska Uherska na naši zemi měli velikou chuť Turkové. A proto se udělal veliký pás země z Rumunska přes Srbsko až do nynějšího Chorvatska a tam žili rakousko-uherští vojáci. Marie Terezie pak rozhodla, že už se nemusíme Turků bát a bylo by dobré vojsko zrušit. Zůstala tam veliká neobývaná zem, která byla nabídnuta k osídlení Čechům a Slovákům, kteří tam proudili. Můj pradědeček tedy odešel s rodinou do tzv. Slavonie. Dostal tam půdu a bochník chleba a bylo na něm, jak si poradí. Měli tři děti, jedním z nich byl můj dědeček. Tolik na vysvětlenou, proč jsou někteří lidé krví Češi, ale žijí v jiné zemi.

Když matku později chtěli donutit k ekonomickému sňatku, vzepřela se. Utekla z domova do B. a později do Prahy k vzdáleným příbuzným. Hlídala jim dítě. Otec rodiny byl houslista v České filharmonii a doma u něho se muzicírovalo. Medici, kteří u něho doma hráli, to později dotáhli na profesory: pediatr B., ortoped H., stomatolog Š. a gynekolog L. Všichni se s babičkou kamarádili.

V Praze se díky získaným známostem seznámila i s Miladou Malou, po které byla pojmenovaná. Seznámila se také s podnikatelem a sokolem B., který měl v Praze síť drogerií. Měli naplánovanou svatbu, bylo po ohláškách a byli pozváni hosté. To už se děda s matkou usmířil. Zato babička si nedovedla představit, jak její bujná dcera bude hospodařit ve vile na Hanspaulce. Zřejmě i matka cítila, že to není to pravé. 

Táta mezitím úspěšně ukončil studia v Praze. Odjel, do Jugoslávie, kde se vzhledem k rodinné historii cítil doma. S vervou začal pracovat v Novém Sadě na reorganizaci zemědělského obchodu. Zakládal po celé Jugoslávii družstva pro výkup zemědělských plodů, která pomáhala zamezit okrádání drobných zemědělců. S matkou stále udržovali písemný kontakt. Jednou mu však napsala, že se bude vdávat a že si tedy už dále psát nemohou. Otec neváhal. Odpověděl telegramem, ať ho matka čeká za dva dny na hlavním nádraží. Matka jela na nádraží. Byla jako v transu. Do otevřené tramvaje před nádražím k ní přiskočil otec. Matka jej očekávala až na nádraží. Otec hned babičku požádal o ruku. Matka kývla. Jako ve snu se vrátila domů a svěřila se babičce. Ta to s obavami sdělila dědovi. Ten kupodivu zůstal klidný a řekl, že holky před svatbou mívají různé vrtochy. Druhý den však otec přijel s kytkou požádat rodiče o babiččinu ruku. Otec „nevěsty“ ho však srazil ze schodů a v rozčilení přitom sám přišel o oko (měl zelený zákal).

Na svou dobu to byla svatba atypická. Matka v babiččině kostýmku, ačkoli ji v nóbl salónu došívali svatební šaty. S vypůjčenými prstýnky. Jen na úřadě, protože ženich byl katolík a nevěsta protestantka. Hned po svatbě končila otcova týdenní dovolená. Sedli do vlaku a hurá do neznámého světa. Mladí manželé odjeli do Nového Sadu ve Vojvodině.

Za rok se měl narodit první syn. Před porodem ale matku při kontrole nakazila porodní bába tetanem. Ten byl v zaostalé Jugoslávii dost běžný. Matka porodila v křečích a všichni čekali, zda přežije. Maličký Jeník nepřežil, matka ano. Na dveře domů nakažených se kreslila rakev. Na návštěvu přijeli i prarodiče z Čech a dočkali se dceřina uzdravení. Další děti však matka jezdila rodit do Prahy, ke kamarádovi profesoru L., kterého znala z hudebního kvarteta.

 

Rodina během 2. světové války

Otec byl důležitý pro Jugoslávii, protože měl kontakty v Čechách. Byl úspěšný a dál bojoval proti nekalému překupnictví. Oblíbil si ho kolega, který se později stal ministrem v prvorepublikové vládě. Otcovo zaměstnání v zahraničním obchodě ale znamenalo neustálé cestování. Na rodině ovšem lpěl. Časem proto došlo k přestěhování do Záhřebu, kde rodiče stavěli dům a vychovávali děti.

Matka s dětmi navštěvovala rodiče svého manžela v Medjuriči, ve Slavonii, české oblasti v Jugoslávii. Učila tam mladé dívky vařit a péct. Fungovala často jako doktor i psycholog. Tamní venkov byl tehdy daleko za námi. Třeba poradila chlapci s tuberkulózou kostí, aby prodal kolo a za vydělané peníze jel do Záhřebu do nemocnice. Kluk ji poslechl, nohu mu zachránili a on matku do smrti velebil. Podobných případů bylo víc.

Když v Jugoslávii vypukla 2. světová válka, matka byla zrovna s dětmi u moře na Krku v Omišalju. Otec pro ni přijel taxíkem, protože železnice už byla rozbombardována. V Záhřebu se matka rozhodla vrátit do Čech, kde válka zatím nebyla. Posledním možným vlakem odjela přes válečnou frontu se syny ve věku 1 rok a 5 let. Díky zlatému penízu, který dostal jeden z bratrů ke křtu, našli přenocování ve Vídni, kde se dali před další cestou trochu do pořádku. Netušila, že nový dům v Záhřebu, kde bydleli teprve 3 měsíce, již nikdy nespatří.

Ve V. u rodičů byla matka s dětmi sama. Dědeček mezitím zemřel na rakovinu slinivky. Každá vesnice musela přijmout alespoň jednu německou rodinu. Náš statek se líbil. Matku i s dětmi během několika hodin vystěhovali na ulici s nemocnou babičkou a dvěma malými dětmi. Stáli na návsi a čekali, kdo se jich ujme. Jedna ze sousedek se matky ptala, proč si pořídila tolik parchantů. Matka jí na to odpověděla, že parchanty má kurva, máma že má děti. Ujal se jich místní lékař, který se svou rodinou obýval domek 2+1.

Matka byla včelařka, měla asi 14 včelstev. Včely je za války i později udržely při životě díky prodeji medu a výměně za jiné zboží.

Otec zůstal v Jugoslávii, kde měl pracovní závazky. Občas přijížděl na návštěvu. Roku 1943 se narodil další syn. Babička poslala nejstaršího osmiletého syna, aby se z 30km vzdáleného M. jel do Prahy na novorozeného bratra podívat. Bylo to v lednu. Josef tam dojel, vyspal se někde na lavici a doma pak vyprávěl, jak bratr vypadá (že je to takový malinký kluk). Maminka s novorozencem podepsala reverz, předčasně opustila porodnici, podnikla cestu vlakem následovanou 4 km dlouhou poutí v mrazu a závějích. Novorozence měla na těle, ale stejně dostal zápal plic. Měl asi jen kilo třicet. Pan doktor si nechal poslat nově vynalezený penicilin a ze zápalu plic ho dostal.  

Poblíž byla hranice protektorátu. Děti z vesnic u nových hranic dříve chodili do školy do místa, které se ocitlo mimo protektorát. Chodili tedy 8 km pěšky do vesnice, kde žila moje matka a 8 km zpátky. Když byla v zimě fujavice, stávalo se, že tyto děti přišly, přestože děti z 1 km vzdálené vesnice kvůli fujavici nedorazily.

 

Po válce

Po válce se matka vrátila na statek a s vervou se pustila do hospodaření. Po Němcích zůstali na statku zajatci, kteří také pomáhali. Jeden z nich byl zemědělský inženýr. Po válce to byly těžké začátky. Matka na radu dědy pěstovala cibuli a prodávala ji do hotelů. Sousedé se jí smáli, ale ona s tím byla úspěšná. Pak tam cibuli pěstovali všichni. Za vydělané peníze matka vyplatila svého bratra. Než se bratr s manželkou rozhodli, který dům pro svoji rodinu koupí, přišla měnová reforma a o všechny peníze přišli.

Matka sousedky udivovala tím, že na poli pracovala v kalhotách, které si ušila sama z cukrovarnického pytle.

 

„A ty ses, babi, narodila na ulici nebo kde?“ (ptají se vnuci …)

Já jsem se narodila v Praze u Apolináře jako moji bratři. Jak to bylo s mým křtem? Matka se postupně odkláněla od náboženství ze dvou důvodů: Za první republiky to byla emancipovaná, energická, moderní a vlastenecká žena. Dva poslední přívlastky byly spíš proti víře. Pak přišly starosti, deziluze, problém Boha po Osvětimi. Bratři ještě byli pokřtěni, ale nade mnou už bylo mávnuto rukou. Když mě byl rok, nezletilí bratři mě odnesli do kostela. Přednesli žádost o křest a před zaplněným kostelem čekali, kdo se přihlásí na místo kmotra. Udělala to jedna sousedka.

 

Kolektivizace

V padesátých letech byla v okolí V. silná kolektivizace. Znamenalo to, že komunisté nejdříve zlikvidovali největší hospodáře. Menším hospodářům, jako byla moje matka, bylo zakázáno mít zaměstnance. Matka tedy do práce zapojovala své děti. Můj tehdy desetiletý strýc jezdil s koňmi a povozem do deset kilometrů vzdáleného M. Cestou sjížděl prudký kopec, a to bylo strašné, protože kdyby to neubrzdil, tak by se zabil. Matka měla i plemennou stanici prasat a nadále se jí dařilo i jako včelařce.

V srpnu 1952 mi bylo mi 8 měsíců.  Předsedové zemědělského družstva, krejčí a švec, tehdy matce řekli, že buď do večera vypadne ze statku, nebo ji zavřou. Bratr mě strkal v kočárku a se mnou odváděl 20 hus. Já jsem mu nedala žádnou práci, ale těch 20 hus donutit, aby odešli z hospodářství, to bylo těžké.

Když k tomu došlo, tak se jí prý trochu ulevilo, že už nemusí dřít děti. Ostatní okolnosti ale nebyly tak pozitivní. Byli jsme přiděleni k velmi nepříjemným lidem. Matka šla pracovat do hotelu, který komunisti vyvlastnili a udělali z něj školu pro soudruhy z ČKD. Tam vařila. Děda stále pracoval v Praze v zahraničním obchodě, měl tam i miniaturní byteček.

Můj nejstarší bratr nesměl studovat zemědělskou školu, protože měl předky v zemědělství a takové oni nechtěli. Desetiletý Jenda musel i v zimě sám chodit 3 km do školy do V.

Dům, co si naši postavili v Záhřebu, jim také sebrali. Navíc do Jugoslávie se nesmělo, protože byly zavřené hranice. Byla to doba, kdy se v časopisech a ve filmech maloval jugoslávský prezident Tito krvavý pes. Měl v ruce širočinu, ze které kapala krev. Odolával Stalinovi. Jugoslávie byla odsouzena. Mého otce vyhodili z práce jenom proto, že se narodil a žil v Jugoslávii, i když byl čistokrevný Čech. Umírali mu rodiče a on nesměl domů.

 

„A komunisti si mohli vzít úplně všechno?“

Všechno. Zvířata, všechny stroje. A někdy dokonce zakázali lidem i vstup do vesnice nebo do celého okresu. Matka nebyla výjimkou ani v tomto.

Mezitím táta vyměnil svůj malinký byt s bytem v Holešovicích. Bylo to větší 1+1 a naše sedmičlenná třígenerační rodina se tam přestěhovala. Koupelnu jsme rozdělili na 2 místnosti, z kuchyně jsme udělali ložnici. Bylo to tam tak malé, že na noc se do dveří musela vždy dát rozkládací postel. Dost jsem bratry otravovala, ať si se mnou hrají a oni se nemohli učit. A tak jsme já a babička pobývaly raději v blízkosti V.

Babička už nemohla chodit, ale musela mě hlídat. Byla tam veliká tůň a ona mě nedohonila. Tak mě uvázali za prádelní šňůru. Strašně jsem se vztekala. Nakonec mě babička chytila, hodila mě do hloubky a vytáhla, až když jsem se začala topit. A pak mě tam hodila ještě jednou. Přesto mám dnes vodu ráda.

Maminka mi vždycky říkala: „Kdyby babička spala a nechtěla se probudit, doběhni k paní Š.“

 

„To byla nějaká bába kořenářka?“ (vnoučci)

To byla hospodská. Měla telefon. Babička to ale docela zvládala, sbírala jsem jí borůvčí proti cukrovce. Byly mi čtyři, nosila jsem vodu a chodila nakupovat.

Později jsem z důvodu malého bytu trávila mnoho času v Krkonoších, kde měl bratr podnikovou chatu s velice spartánským vybavením.

Matka začala pracovat v ČKD v Praze v Kolbenově ulici. Dřela ve slévárně a později v kuchyni, kde bylo po kolena vody. Odtud si přinesla doživotní revma. Tehdy bylo rodině nejhůř. Babička byla stále nemocnější. Bratrům zakázali komunisti studovat a otci pracovat v oboru, aby nemohl vydělávat peníze pro rodinu. Pronásledovali ho stále víc a dosáhli toho, že se zhroutil a skončil v psychiatrické léčebně.

Matka měla tak dobré vztahy s Miladou Malou, že k ní posílala bratra, aby se u ní a její kamarádky jako astmatik vzpamatovával z bydlení v Holešovicích, které tehdy byly velmi průmyslovou čtvrtí, kde běžela naplno elektrárna, byla v ní továrna, která kdysi vyráběla železné díly pro zastřešení nástupišť hlavního nádraží. V padesátých letech byla každé ráno na parapetech vysoká vrstva sazí.

Vzpamatovávání probíhalo v podkroví, kam byla Milada Malá zahnána, podobně jako naše rodina do Holešovic. Bylo to v tehdy atraktivním prostředí Houšťky u Staré Boleslavi, kde trénoval i Zátopek. Nyní je místo včetně lázní pokažené dálnicí.

Matka již byla psychicky vyčerpaná a ve špatném zdravotním stavu. Dostala těžký zánět pobřišnice a byla dlouho v nemocnici. Babička byla hospitalizována také. Otec byl stále zavřený v psychiatrické léčebně. Byli jsme na tom zle, bratr Josef pracoval u námořnictva a přispíval do rodinného rozpočtu.

A tak jsem v 1. třídě jsem bydlela skoro celý rok sama se svým šestnáctiletým bratrem. Bratr Mirek se o mě staral se dobře. Na Mikuláše mi dal punčochu s jablky a ořechy za okno. Šestnáctiletý kluk, úžasné …

Ručně jsme si prali. Mirek to namočil všechno do jednoho kbelíku. Obarvil mi prádlo nebo mi ho spálil na kamnech. Děti se mi pak smály. Nebyly ke mně hodné. Brzy jsem se naučila bránit, což jsem odkoukala od svých bratrů. Do školy jsem v té době chodila nerada.

Navštěvovat rodiče v nemocnici jsem nesměla. Brácha si však poradil. Přetáhl mě přes plot blázince, schoval v zahradě a tatínek mě viděl alespoň z okna.

 

Po návratu z nemocnic si rodina trochu polepšila. Přestěhovali jsme se statek ve Větrušicích. Začala jsem jezdit do jednotřídky v Klecanech a tam jsem byla za hvězdu, protože jsem toho z pražské školy hodně uměla.

Brzy jsme se opět stěhovali. Získali jsme lepší bydlení v bratrově bytě na statku na samotě v Šárce. Babička se toho nedočkala, zemřela po opakovaném záchvatu mozkové mrtvice. Byla tam ale strašná učitelka. Natrhla mi ucho, protože mě za něj zvedla do vzduchu. Byla to paní, která třeba diktovala diktát a kouřila při tom. To bylo období politických procesů 50. let, kdy se každý bál promluvit na ulici.

S rodiči jsme sušili léčivé rostliny (hluchavky, kopřivy, vlaštovičník) a pak jsem je sušené odevzdávala do školy. Soutěžilo se, kdo přinese nejvíce. Za první cenu byly tři vanilkové věnečky, za druhou dva a pro ostatní sběrače jeden. No a mě, ač jsem donesla nejvíce, pořád pro věneček nevolali. Tak jsem si šla pro něj sama a učitelka mi řekla: „Co ty bys chtěla ty jeden přivandrovalče přivandrovalá!“ Bylo mi to moc líto a myslím, že kdyby mi tahle paní učitelka zůstala, byla bych musela do zvláštní školy. Úplně jsem se bála do školy chodit. Lhala jsem doma, že máme jen odpolední vyučování od 16 hodin. Za to jsem tenkrát dostala nařezáno od maminky (jinak mě nebili). Pak se ta stará paní učitelka zhroutila a přišla úžasná paní učitelka N. Dala celou naši třídu dohromady a já tam konečně chodila ráda …

 

1968

Táta se po děsivém pobytu na psychiatrii vykřesal natolik, že se naučil českou historii (měl chorvatské školy) a díky znalosti cizích jazyků začal provázet zahraniční turisty. To ho velmi naplňovalo a také to zlepšilo příjem rodiny. Rodina obdělávala velkou zahradu. Pořídili si zvířata. S chutí pracovali a vedlo se jim dobře.

V roce 1968 matka čekala, že se jí opět zhroutí její těžce nabyté jistoty. Život šel ale dál bez výrazných změn. Jenom otec přišel o své místo průvodce, protože se neudržel a vyprávěl jim o Janu Palachovi.

Potom matku dohnala rakovina. Byla potvrzena pozdě, v neoperovatelném stavu. Mně se v té době podařilo dostat na medicínu. Můj tehdejší učitel chirurgie se pokusil o nemožné a matku odoperoval. Z břicha jí vyoperovali nádor velikosti fotbalového míče. Pooperační stav byl hodně náročný, ale vybojovala si ještě 13 let života. Matka se nikdy o své rakovině nedozvěděla.

Matka měla dvakrát tolik červených krvinek, než průměr a při všech operacích dostávala jen krevní plazmu. Příbuzní to později vysvětlovali tím, že na statku měli hnojník hned vedle studny, do které tak stékala močůvka. Na strýci se to projevovalo tak, že měl velkou odolnost proti alkoholu. Byl voják a při poválečných častých návštěvách ruských vojáků byl jako jediný z českých vojáků schopen držet s nimi krok. Byl u nich proto velmi oblíben, což mu i přes nedobrý kádrový posudek dlouho pomáhalo se udržet v armádě. Když ani to nepomohlo, tak začal pracovat jako tramvaják. Když přijeli ruští vojáci, velmi se divili, a nakonec si pro něj nechali poslat do vozovny.

 

80. léta

Posledních sedm let strávila matka v panelovém bytě s námi. To už byl na světě můj starší syn. Většinu svého volného času trávil v jejím pokoji. Byl to balzám po pobytu v příšerné komunistické školce.

Matka měla neskutečnou trpělivost a nikdy nedala najevo omrzelost, když jej hlídala. Měla pro něj ještě hodně energie. Milovala zeměpis a přečetla každý cestopis, který se jí dostal do ruky. Cestovala se ním celé hodiny v atlasu nebo po glóbusu.

 

Krátce před rokem 1989

Když jsem byla se synem na rekreaci, matka upadla cestou na záchod. Manžel ji našel při návratu ze zaměstnání a zavolal sanitku. Doktor ve Vinohradské nemocnici špatně přečetl rentgen. Nevšiml si zlomeného krčku a nechal matku převézt na rehabilitaci.

Zemřela na vyčerpání po rehabilitaci chůzí se zlomeným krčkem rok před sametovou revolucí. Představuji si, jakou by měla radost. S jejím elánem a předvídavostí by se určitě pustila do řízení celého statku a motivovala by své potomky, které uměla motivovat jako nikdo jiný …

 

 

---