Nevím - 2. kapitola

2.      Kapitola

Z Katky se stala umělkyně. Bylo jí dvaadvacet a studovala uměleckou školu. Měla fialové vlasy, piercingy, kam oko dohlédlo a pětadvacet procent těla pokryto tetováním. Hrála na klavír a na housle, občas prodala portrét a ve volných chvílích psala básně. Slíbila jsem jí, že až se na to bude cítit, může jí naše vydavatelství pomoct, ale zdálo se, že píše pouze pro vlastní potřebu.

Dmula jsem se pýchou. Byla vážně velice talentovaná na více frontách. A navíc měla srdce na dlani. Její máma by na ni byla hrdá, a tak jsem se dmula pýchou i za ni. Za Janu.

A přišla mi hlídat děti, protože já měla lekci angličtiny a Honza tu nebyl. Hned, jak otevřeli hranice, pláchnul do Německa pokračovat na stavbě. Říkal, že vzhledem k událostem tam bude muset zůstat dlouho, ale ani věčnost nebyla tak dlouhá, aby mi chyběl.

Asi bych konečně měla objasnit svůj vztah ke svému manželovi: Když mi bylo sedmadvacet, pár týdnů jsem se s ním už scházela, byl záplata…převozník? Byl to dokonalý džentlmen, svlékal mi kabát, otevíral dveře, ptal se na názor, zval mě do drahých restaurací (ne že by drahé restaurace pro mě něco znamenaly, ale bylo zajímavé poznat svět zas z jiné stránky). Jenomže po těch několika týdnech jsem neplánovaně otěhotněla (haló, skoro ve třiceti, je to v dnešní době možné omylem? Ano, antibiotika a roztržitost se dnes jmenují Veronika.)

Ale něco se v tom vztahu nepovedlo. Nevím, čí to byla vina. A, a teď velké: A jak mě proboha napadlo udělat si s ním druhé dítě, ptáte se? S Veronikou měl vřelý vztah, finančně nás zajišťoval a hlavní důvod? Jednoduše jsem si přála, aby moje dcera měla sourozence. Aby měla vlastního sourozence. Takže jsem si ho dokonce i vzala. Tehdy jsem nemyslela na to, co to udělá se mnou, chtěla jsem prostě dvě děti a aby ty děti tady pro sebe navzájem byly. Tak, jak já jsem v nejtěžších chvílích existovala pro sestru. A ona v té samé době tu byla pro mě.

Protože, však víte, vždycky se může něco stát, i když lidi by tak negativně přemýšlet neměli, vždycky musíte myslet na to, aby vám někdo zůstal. Špatný přístup? Jenomže já znala lidi, kterým zemřelo dítě. A když jim zemřelo jediné dítě? Konec života, jen tma. Takže jsem sobecká, že jsem dobrovolně otěhotněla podruhé s mužem, kterým jsem svým vlastním způsobem pohrdala? Možná, ale i tak je to jedna z mála důležitých věcí, kterých jsem v životě nelitovala. Které bych udělala znova.

A jestli to bylo fér vůči mému muži? Ano, bylo. Věřte mi.

Po porodu jsem se cítila slabá. Ne fyzicky, kupodivu. Jen mé myšlenky byly vyčerpané. Měla jsem inteligentní tříletou dceru a novorozeně, chlapce, který se nezaměnitelně podobal svému otci. Po všech těch záležitostech s těhotenskou cukrovkou jsem se modlila, aby byl v pořádku. A když nás pustili z porodnice domů, byla jsem vlastně svým způsobem šťastná, že je všechno, jak má být. Ale něco v hlubokém podvědomí mě opakovaně varovalo. Mozek mi neustále říkal, že se něco děje. V hlavě mi blikaly červené vykřičníky. A ty sny. Nejsem psycholog, ale ve světlejších chvílích jsem si uvědomovala, že nejspíš nejsem v pořádku. Přesto, chtěla jsem kojit a starat se o své děti, jak jsem nejlíp mohla. Ale čím dál častěji jsem si uvědomovala, že jsem nemohla. Že už nemůžu. Trvalo to rok, než mě konečně hospitalizovali. Když mě sanitka odvážela do Plzeňské nemocnice, vedle myšlenek na sériové vrahy malých dětí, úchylné kněze, konec světa, války a hladomory, pedofily, trpící děti zavřené celý život ve sklepě a znásilňované malé holčičky, které nikdy nepovedou plnohodnotný život proto, že na světě se z ničeho nic objevila obrovská spousta zla zaměřeného na děti, jsem v koutku duše tiše doufala, že v době našeho odloučení budou spokojeně žít a že jim nikdo neublíží. Ale bohužel jsem celou bytostí byla přesvědčená, že se stane něco opravdu špatného.

Doktor se vychcal do květináče. Netušila jsem, jak se mu to povedlo, když měl plenu. Byl to kdysi uznávaný doktor a profesor, kapacita, ale dneska vyváděl, že jestli ho nepustí, jeho koťata mu zničí pletený ubrus. A že by to matka nesnesla.

Maďar se mě zeptal, jestli si může dát moje kafe a jestli bych mu neobjednala boty na stavbu, o kterých jsem věděla, že je nepotřebuje. I tak jsem mu je objednala. Stavba jeho syna byl rozpracovaný dům dvou lidí, kteří zemřeli při autonehodě. Ale kdybyste se mě zeptali, jak to vím, tak nevím. Nerozuměli jsme si ani slovo.

Maďar kouřil Mallborky, měl objednané boty a mrtvého syna. A měl mě. Mluvili jsme spolu. Českomaďarsky nebo maďarskočesky – naším vlastním jazykem. No evidentně jsme spolu nemluvili dost jasně. Protože Maďar se oběsil na záchodech psychiatrické léčebny v den, kdy já jsem si poté poprvé dobrovolně vzala léky. Protože na rozdíl od Maďara, já jsem měla děti ještě vcelku, alespoň jsem v to doufala. A na rozdíl od Maďara, i já jsem kupodivu byla ještě vcelku. Neoběšená.

Takže to, že mi právě Katka vyprávěla o tom, že ji jistý italský umělec požádal o ruku po dvoutýdenním vztahu, protože ji svým speciálně uměleckým způsobem neskonale miluje, mi přišlo naprosto normální. Vlastně úplně všechno pro mě teď bylo normální. Nic mě nezaskočilo. Měla jsem pocit, že mě už nedokáže překvapit vůbec nic. Jako bych už snad zažila všechno. Vlastně jsem se asi i trochu nudila z toho, že bylo všechno tak všední, ale rozhodně jsem za to děkovala Bohu, i přesto, že jsem nikdy nebyla věřící. A navíc, se stoprocentní jistotou jsem věděla, že, narozdíl ode mě, to má v hlavě v pořádku.

Ve svých dvaadvaceti letech vážně uvažovala o tom, že se provdá za pětatřicetiletého muže, kterého znala jen krátce, a to i přes jazykovou bariéru a věkový, společenský a kulturní rozdíl? A já? Ani jsem nemrkla. Jediná moje otázka?

„Budete žít tady?“

„Prý by se chtěl jednou vrátit domů, ale zatím ne, má tady skvělou práci a údajně Českou republiku miluje, ale poslyš…děsíš mě.“

„No dovol.“

„Jo, už jsem o tom mluvila s Monikou i se Zuzanou. První jmenovaná si asi deset minut klepala na čelo a říkala, cituji: ´Jsi ještě větší magor než Tereza a ta, mimochodem, už byla i v blázinci!´  Zasmála jsem se, „a Zuzana se dala do pláče a úpěnlivě mě prosila, abych to nedělala. Že si zničím život, protože Florencie vůbec není tak nádherná, jak se říká.“ Obě jsme se rozesmály.

„Tak a já tě děsím čím?“

„Tím, že mi netvrdíš, že jsem magor a nebrečíš. Čekala jsem, že mi aspoň řekneš, abych se zamyslela nad tím, co by na to řekla moje máma. A pak by ses rozbrečela při vzpomínce na ni.“ Zamrkala jsem, abych zahnala slzy.

„Hele, s tvojí mámou jsme toho zažily opravdu hodně. Ráda bych podotkla, že jsem byla u toho, když v šestnácti otěhotněla. A taky vím, že už předtím, než jsi se narodila, se rozhodla, že ti nikdy nebude mít právo říkat, jak se máš v životě chovat. Tím, že by při této novince nehnula brvou, by ti dala najevo, že ti věří a že je ráda, že i přes tvůj temperament jsi ve dvaadvaceti pořád bezdětná. A upřímně řečeno, pokud do toho nezatáhneš malý černovlasý snědý miminka, pořád si můžeš se svým životem dělat, co chceš. Takže Ital? Vážně? Víš, jak jsou na ženský?“

„Tak za prvý,“ zvedla ukazováček, „už nikdy přede mnou neříkej, že jsi byla u toho, když mě rodiče dělali. Mám tě fakt ráda, ale tohle je nechutný. A za druhý,“ ukázala dva prsty, „nikdy jsem neřekla, že si ho vezmu, ale byla bych ráda, kdybys to těm dvěma sudičkám neříkala. Jsem neskonale šťastná, když někoho šokuju. Jen mě mrzí, že ty jsi tak pokřivená, že u tebe se mi to nikdy nepovede.“

Když jsem odcházela z domu, přemýšlela jsem nad tím, že mi neodpověděla na mou poznámku o tom, že jsou Italové přelétaví. Jako by ji to ani nezajímalo. Usmála jsem se, protože jsem najednou jasně věděla, že si ho nikdy nevezme.