Ve stopách

Na obzoru stojí bílá hradba mraků

a den voní deštěm, který ještě není

potápí se ke dnu v nebi tolik vraků

hořkost jenom smutku cukr mého snění.

Dívám se na to vzhůru, jak byl bych pod plachtami

a přitom před tebou stín můj jenom klečí

a v pokoji s tichem s tmou a záclonami

za mouchu v pavučině padlý anděl brečí.

Snad přichází soumrak otevírat dveře

mezi světy, které jsou zde mezi námi

nebo kdosi cizí za kliku právě bere

kdo je němý zpívá, kdo je mrtvý žil by.

Vedeš moje ruce sama jenom k sobě

dech se jako svíce moje stále krátí

a tma je již všude černá jako v hrobě

ve stopách jdou psi a pro nás všichni svatí.