VERITAS

Jsem stropem který
mne tíží, nepochopen.
Čeho jsi schopen, jsi
dostatečně sklopen k
zemi. Jsem koncem
sebe, kolikrát žízním
ve studni plné chladné
vody.

Už nevzlykám, sám nebo
v davu lidí. Stejně tak
zmatečně si duním ve
své říši, tam kde jsou
všichni věrohodní tišší.

Ukaž oči, ukaž uši ukaž
vše co máš, dáš co máš?
Historie neexistuje, historie
právě teď skončila. Budoucnost
nová začíná, je tak zbědovaná
kdo ji co zlého udělal.

Hrom a blesk pořádají komorní
ples. Kostýmy a šaty přehlídka
neskutečné krásy. Človíček
na zem si lehl a už nevstal.
Srdce už netluče už neposílá
krev, je už mrtev cítí se poněkud
ztuhle. Blesk se ho nedotkl, prostě
jen zbaběle víceméně promptně, utekl.

Něco mi uniká, jo jen taková nemotorná
maličkost. Ta krev už je ve mne tak
málo, ono se zdálo že je nekonečně
urputná. Ale náhle skončila svůj proslov.
Málo slov, více té rudé není už pozdě tkvíš
v zrůdě zrůdné, tak co jak kdo tu přeci jen
zbude.

Spálíš ty mosty, je jich tolik a je v nich
toliko morbidity. Mrtvoly házejí do hrobu
masových. Je jich tolik, milióny, kdo je
zabil, jejich touhu žít, tak krutě zradil.
Je tu takový smrad, nestačí už pohřbívat.
Tak je polévají benzínem a spálí, cítíš to
aroma, spáleného masa. Je v tom schovaná
ta ukrutnost doby, tohle se určitě někdy stalo.
A ještě tolikrát stane, člověk vstane aby na zem
po té, na bodec permanentně upadal.