Můj Bepi 10

Kapitola 10

Měla jsem v plánu čekat pár dní, no… popravdě tak maximálně dva, ale ozval se mi sám. Nechal uběhnout celý jeden den a potom odpoledne do schránky přibylo psaníčko. Bylo moc krásné s obrázkem a překrásným rukopisem napsaný text sděloval cosi ve smyslu, jestli bych s ním nešla na punč, detaily prý dodá do pátku. Měla jsem tedy několik dní na přípravu. Moc mě mrzí, že ten dopis nemám, původně jsem si ho schovávala, ovšem někde v bývalém bytě jsem ho ztratila. Bohužel už si ho opravdu nepamatuji. Tak asi chápete, že tu není nic doslovně a dost si toho přimýšlím, ovšem obsah toho dopisu si pamatuji skutečně dobře a vidím v tom svůj hlavní literární talent, pokud tedy nějaký mám! To už jsem vlastně možná psala, vrátím se tedy raději k příběhu.

Těch několik málo dní do schůzky jsem trávila před zrcadlem trénováním různých pohledů úkosem, přes rameno. Potom jsem si dokonce před naše největší zrcadlo v koupelně přinesla židličku a trénovala elegantní a sexy způsoby sezení. Musím se smát při té vzpomínce, jak jsem byla praštěná. Bylo to na kolejní buňce, a právě když jsem byla uprostřed tréninku, do bytu vstoupila moje nejméně oblíbená spolubydlící Marta. Měla špičatý prasečí rypáček pokropený sprškou zrzavých pih, zrzavé vlasy a divně napuchlé oči, které jí lezly z hlavy nepřiměřeně ven. Nebyla štíhlá ani tlustá, taková oplácaná, a hlavně se neuměla líčit a oblékat. To první asi kvůli té držce, s tím nic moc dělat nešlo, ale ta krátká trička a vyšisované kalhoty... Neznám jiného člověka, který by tak nosil obnošené hadry jako Marta. No jo, Marta, tak tahleta zrůdička se zrovna vrátila a samozřejmě, že první, co musela udělat, bylo zkontrolovat svojí držku, jestli se náhodou mezitím nezlepšila, zamířila přímo do koupelny, a to jsem už neměla nejmenší šanci se zamknout či jinak připravit. Jakmile otevřela dveře, protočila oči v sloup a zaklela: „Ježiši Kriste!“ otočila se a šla do svého pokoje. Mohlo uplynout nanejvýš tak patnáct vteřin a přišla ke koupelně, zaklepala, otevřela dveře, aniž bych jí k tomu dala svolení, a potom otráveným tónem pronesla něco ve smyslu: „Budeš tu ještě dlouho?“ a dala mi najevo, co si o mně myslí. Usoudila jsem, že největší trest pro ni bude ji k tomu upřímnému zrcadlu pustit. Když už byla nacpaná v koupelně, utřela jsem domnělou šmouhu na zrcadle. Koukala na mě, proč to dělám, a už už bych podle ní mohla vypadnout. „To aby ses lépe viděla!“ dodala jsem žoviálně.

Do pátku jsem netrpělivě čekala, že mi dodá přesnější info. Info nakonec přišlo, ale až v pátek! Tedy lehce po půlnoci, což by Pepi řekl, že je ještě čtvrtek, den pro něj začínal a končil s východem a západem slunce. Čas je jenom prostředek pro koordinaci společnosti, ale noc a den jsou závazné. Nejvíce se smál evropskému systému, který je vlastně nefunkční a lidé tuto svoji chybu oslavují každé čtyři roky přesně 29. února.

Právě po půlnoci Pepi zaklepal na dveře a podstrčil ono psaníčko pod dveřmi. Následně odešel, takže když jsem se přišla v pyžamu kouknout, kdo otravuje, stoupla jsem nejdříve nad psaníčko. Zvedla ho. Následně otevřela dveře a vykoukla na chodbu. Tam nikdo nebyl. Roztrhla jsem obálku a přečetla psaníčko. Tam stály podrobnější informace. Ovšem napsal mi celkem nelichotivou zprávu, že může pouze od sedmi hodin. To se mi samozřejmě vůbec nechtělo, normálně spávám minimálně do devíti hodin, když můžu. Navíc rána bývala pořádně chladná a onen punč byl jistojistě nereálný, protože takhle brzy nemá nikdo otevřeno. Tento pátek jsem tam zůstala hlavně kvůli němu, protože jinak jsem raději z kolejí jela na víkendy domů a víkend mi začínal čtvrtečním odpolednem. Musel prý neodkladně do Prahy, s čímž nepočítal, a dříve se neozval, protože pracoval na novém obraze. Mrzelo by ho, kdybych nešla, jelikož se již na setkání těší – to velice potěšilo mě – a další volný termín měl nejdříve až za měsíc. Nemohla jsem prakticky odmítnout. Takže i s tímto děsivým časem na rande jsem se musela smířit, pokud jsem ho chtěla vidět. Suverénně nejbrzčí rande, na jakém jsem kdy byla.