Spoutaní

Po tváři světlo ti maluje stíny

jako když po rukou noc kreslí henou

a ptáci se hádají, zdali jsem vinný

nebo jen v pokoji, že ležím s ženou.

Sám nevím co říci na štěbet ve větvích

to jen snad sousedky o mě tam ševelí

že prý jsem rarachem i svatým v nebesích

a anděl co padá večer do postelí.

A já jen mlčky jsem jak stébla obilí

jimiž k nám před žněmi promlouvá vítr

střízlivý z vína jen a tichem opilý

na černých punčochách zůstal hvězd flitr

To jsme šli městem snů, odkud již nevím sám

my věčná světýlka půlnočních tramvají

my kruhy na vodě co ještě nejdou spát

a kolem svítání těch kdo jsou nadějí.

Už vím, kde vzal se ten pel noci na šatech

to květy neonů rozkvetly nad námi

a včely polibků sbíraly med na rtech

a my tou věčností ještě jsme spoutáni.