Těžká koruna

Znám já království,

nevelké je.

Prý se tam uchytla beznaděje.

Je pusté a prázdné.

Není tady noha.

Nevěří zde v boha,

ani v jasný rozum.

Neroste tu nic než bodláčí.

Prý si tu s tím však vystačí.

Již si na to dávno zvykli.

Hlasy houslí ztichly.

Není vidět hřejivý úsměv

Není slyšet radostný zpěv.

Po ulicích se potlouká ustrašený Hněv.

Nesnáší hlavně sebe.

Úzkost ho na zádech zebe.

Někde schován krčí se Strach.

Pořád přeměřuje misky vah.

Bojí se, že by snad něco se mu stalo.

Nechce vidět, že již nemá co ztratit,

a život mu mezi prsty utekl.

Nechává se denně domněnkami zmlátit.

A támhleten človíček, to je Smutek.

Nechce ani pomyslet na veselí.

Všichni mu prý ublížili.

Neví, jestli si může za to sám.

Měl dělat něco naopak?

Proč ho nikdo nemá rád?

Proč se pořád cítí sám?

Namlouvá si, že on za to nemůže.

A přitom každému jen lže.

Nejvíc však sobě.

Možná mu to dojde v hrobě.

Určitě za ním přijde Nedůvěra.

Je jeho dobrá známá.

Neuvěří, kdyby viděla anděla.

Udělala by z něj hada.

A z toho hada zákeřnou zmiji.

Tou zmijí si oči ovíjí.

Proto svých přátel nevidí.

Snad se jí to tak líbí.

A hle.

Na projížďku vyjíždí,

elegantní Nenávist.

Vážená to paní mezi místními.

Jemného vzhledu.

Srdce z ledu.

V jejích očích plane,

nehynoucí zášť.

Má tenounký hlas

a člověku zlomí vaz.

To jsou mí poddaní,

líto mi je jich.

Já jsem tady králem.

Jsem nejhorší z nich.

Každý den usedám na svůj křehký trůn.

Poslouchám zvuk roztrhlých strun.

Slyšíš? Ticho. Píseň mého života.

Toto je mé království, říkám mu Samota.

---