Dobrý kafe

Lampy jako pochodně co lemují tu cestu do tajemné říše.Stojí tiše a poslouchají pilu, která přede jako koťátko co si zatím uvědomuje jen málo.Po dálničním nadjezdu co se klene nad tou cestou, sviští příběhy co hledají lásku, která by je naplnila tak dokonale, jako pan výčepní naplní  půlitr, když čepuje pivo sobě. Rychlost jim však zaclání ve výhledu, jako čahoun v kině. Nakonec nevidí, že to co myslí, že hledají, právě míjejí. Štěrk mi připomíná pláže u balatonu a vetší kameny jezero, do kterého bych tak rád vstoupil s vírou, že mě očistí od ega a už zbude jenom bytí. Bytí, které mě bude nadnášet nad těmi iluzorními překážkami, ve které věříme, jen abychom si zachovali svojí lidskost. Z nádražní budovy vyjde vládce nádraží a upozorní mě, že vlak má zpoždění. Kolik okolností měří čas... Pět minut není nikdy pět minut. Někdy je pět minut celá jedna fáze života a jindy motýl, co letí vzuchem, když přemýšlím nad svou cestou. Zapálím si cigaretu. Ne snad proto, že bych rád kouřil, ale proto abych tomu okamžiku dodal na autenticitě.

Až přijede vlak, můžu do něj nastoupit a doufat, že koleje nevedou stejnou cestou a tím pádem i já sám, se potom vydám do míst méně známých. Už se nechci vracet nikam. Jen být v okamžiku a vnímat ty vibrace. Bez smyslu, jen vnímat tu krásu bytí, na které se asi nejvíc podílejí ty věci, které právě teď vnímám jako nejošklivější. Už slyším cinkání šraněk opodál. Připomínají zvuk zvonečku, kterým nás rodiče drží v iluzi, která nás má aspoň jednou za rok na vánoce přenést do snového stavu. Tak si představuju zvonek, který má bůh na dveřích. Právě na něj zvoním. Bůh mě pozval na kafe. Ulehám na koleje, abych si aspoň trochu odpočinul před tím, než vstoupím. Vlak projede a na stanici zastaví. Musím říct, že jsem doufal, že bůh bude mít doma lepší kafe.