ODKUD

Hledím nebo jenom čumím.
Na sebe, jsem takový porostlý.
Mechem, čním si tu zarputile.
Něco řeknu, nu tuhle tu srostlou
větu. Pak se posadím, hlučnost
naladím. Zvednu se odnesu si
produkt svých zápasů.

Skáču si tu jako guma která
zrovna vygumovala sebe. Sešit
plný různých slov, obutý do různých
zákoutí mé mysli. Něco si stále myslí
a musí to umístit na ten imaginární
papír. Takový deník který tě donutí..

Obutý do svých bot, našlapuji pohnutě.
Něco se stalo, někdo mi unesl to slovo.
Slovo tak význačné, nahlas ho neříkej.
Je takové jedovaté a šíří se plynně vzduchem.
Nepros, nenaříkej, chovej se úctyhodně, nudně.

Start věcí staly se právě teď, někdo nevím kdo.
Měl v ruce granát, ne jablko, ten opravdový, byl
nový. Pojistku odhodil držel v ruce a pak se ujistil
že ji už nemá i kus hlavy a ještě více z toho těla
někam, uniklo. Zbylo tam jen torzo člověka, být to
socha možná umělecké dílo. Ale tohle dílo je snad
asi pekelné, celé od krve a od všech různých tekutin,
které ten člověk pochytil.

Jasná řeč nebo jen na povrchnost zteč.
Šaty svleč ukaž ty své přednosti. Taky ti
je ukážu, jo líbíš se mi tak co upečeme něco.
Prolnutí v extázi na bázi co je zrovna teď provází.
Jsou nazí v sobě zaklesnuti, bez řečí jen ze sténáním.
Nikdo je nevyruší, jsou v magickém kruhu, ještě chvíli.
Nebo ještě dvě, na sto tisíc takových chvil, utrženi umotáni.
Tiché výkřiky nedotknutelnost světa, zteč výstřik finále.
Ucouraný monument už tu není, zbyla tu jen tečka věčná.