Manželem proti své vůli 16. - 17 .díl

 Manželem proti své vůli 16. díl

 „Dobré odpoledne.“ Deris ležel vedle mě!!! Tohle je na mě silná káva. Vylítla jsem z postele co nejrychleji to šlo. To bylo těsné. Srdce mi tlouklo tak rychle. Musím se… co toooo. Řetěz se zviditelnil a táhl mě zpátky do ložnice. Ve dveřích se mi podařilo zachytit o futra. Pootočila jsem hlavu a málem přestala dýchat. Deris měl ovinutý řetěz kolem rukou. Vždycky kousek přitáhnul a uvinul okolo zápěstí. „Co co … to děláš?“ Vyjela jsem na něj, když se mu na zápěstí sedřela kůže do krve. „Chci si promluvit, ale ty pořád utíkáš.“ Zarazilo mě to a místo, abych se snažila o útěk  pokračovaly mé kroky, až k němu. „Ty jsi hrozný, už zase tě musím léčit.“ To se někdy stalo? Nic si nepamatuju.

Hadříky a mast byli jako vždy hned v prvním šuplíku vedle postele. „Pusť ten řetěz, ať ti to mohu ošetřit.“ Pustil ho a řetěz zmizel, na jeho zápěstí byla místy sedřená kůže do krve. Růžové flíčky se jen mírně odřely a nenapáchaly víc škod. Neviditelný náramek se zviditelnil. Když jsem se ho dotkla. „Jak to, že ho necítím. Není ani těžký.“ Aniž bych si to uvědomila odpověděla jsem mu v mysli. Trhnul sebou. Myslela jsem, že to bylo bolestí vůbec mě nenapadlo co se právě stalo. Čistím pravou ruku, když se mě zeptal.

„Proč mám odejít?“ Vypadal tak nevinně. Jako by to nevěděl.

„Derisi chci, aby si byl šťastný.Zruším naši smlouvu.“ Po čištění jsem se natáhla pro mast a obvaz.

„Nechci, aby si ji rušila dlužím ti svůj život.“ Skoro to vypadalo, že si vzpomněl. Choval se zase nabručeně a povýšeně.

„Manželem proti své vůli, takhle si říkal naší smlouvě.“ Ovázala jsem zbytek ran a zjistila, že je moc blízko.

„Já se změním.“ Krásně voněla po bylinkách. Nechtěl jsem se od ní odtrhnout. Vypadala starší, ale na malý okamžik omládla. Stalo se to, než jsem omdlel v té divné místnosti s knihou.

„Běž a vrať se domů Derisi.“ Nemělo smysl to prodlužovat. Můj náramek zůstal vidět, ale jeho ne. Nesmí se dovědět pravdu. V tu chvíli jsem zamkla a opředla kouzlem místnost v nejvzdálenějším koutě hradu. Můj obraz, už nikdo neuvidí a ke knize mohu jen já.

„Tady je můj domov. Vedle tebe.“ Tohle neměl říkat do očí mi vhrkly slzy a já znovu utekla.

 Moje kroky šli automaticky do stáje k Flíčkovy. „Fli fli.Flíííí.“ Chtěl mě utěšit, obluda jedna malá. „Já vím neboj budu zase v pořádku.“ Okolo se shromáždili skřetíci. „Pani Laja my vždy s tebou.“ Skřet s brýlemi vylezl na balík slámy a pohladil mě po vlasech. Jemný dotek uklidnil jak moji duši tak srdce. „Můžete Derise vyprovodit z hradu?“ Všichni se dívali na můj uplakaný obličej. „Udělat vám něco?“ Byli malý, ale zvědavý. „Ne, ale nechci ho tady držet jako předtím. On potřebuje být volný. Pouta se dají přetrhnout a tentokrát to přežiju sama bez jeho pomoci.“

 „My ti pomoct. Deris mít rád Laja. Vrátit mu hlavu.“ Chtějí, abych mu vrátila jeho vzpomínky. Možná, že to tak bude lepší a odejde sám. „Dám mu je.“ Vstala jsem a pomalu odcházela ze stájí zpátky do komnat hradu. Napadlo mě jestli neodešel sám, ale stále čekal na posteli v ložnici, kde jsem ho nechala. „Chceš zpátky své vzpomínky?“ Podívala jsem se na něj chladně a držela si odstup. Chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Jen trochu soustředění. Myslel přesně na to, že si nemůže vzpomenout. „To bych rád.“ Bez varování. Bez slitování se mu nahrnuly do hlavy. Chytil se za hlavu a povalil na postel. Zavřené oči v křeči. Vše se vracelo zpátky na své místo. Myslela jsem, že ho nechám samotného, ale nakonec jsem si k němu lehla. „To bude v pořádku. Neublíží ti. Příjmy je všechny.“ Pohladila jsem ho po tváří. Přestal sebou cukat a házet. Můj hlas ho uklidnil. Po chvíli jsem ho kouzlem uspala. „Bude se ti zdát dlouhý sen, kdy se vše dovíš.“ Obrazce se míchaly a uskupovali na své místo. Sen, který se v minulosti opravdu stal.

Vstala jsem a zatáhla závěs okolo postele, aby ho nic nerušilo. Venku nastala tma a osudová hodina začínala za pár minut. Byl čas na sběr bylinek. V rukou mi přistál košík a okolo ramen se uvázal šátek.

Manželem proti své vůli 17.díl

 Byl tak akorát čas na sběr několika hlavních bylin na lektvary. Proti bolestem a špatným snům. Na pomoc při horečce a několik dalších, ale ty pokvetou ještě několik nocí. Cesta mi pěkně uběhla a Flíček dávno uletěl na svůj pravidelný lov. Byla jsem sama a opatrně našlapovala v temném lese. Sem tam vykouknul pár zvědavých žlutých očí. Noční drobotina byla vzhůru a hlídala spánek, těch co v poklidu doupat spali. Poznali mě po čuchu a místo, aby zaútočili dál zůstali v tmách. Ještě pár kroku a budu mít výhled na celou stráň. Stačilo si to jen představit a louka se ozářila jemným světlem, který neublíží bylinkám a nezničí jejich moc. Šátek jsem si přehodila na větev starého dubu a sundala nůši. V ní bylo několik menších košíčků. Každá květina musela mít svůj, aby se nesmíchal pyl a naopak, než aby pomohly, škodily by.

 Nejmenší košík a do něj dám tu nejhorší práci. Malé drobné zvonečky. V okolní trávě sotva postřehnutelné. Kdybych sbírala něco jiného rovnou bych je zašlapala. Krůček po krůčku jsem se dostala do středu palouku, kde jich kvetlo nejvíce. Někdo nezkušený by si jich ani nevšiml, jen oko znalce může posoudit jak moc jsou pro nás čaroděje důležité. Byla to práce, při které nervy museli jít stranou a vystřídala je trpělivost. Pár zvonečků na dlani se přidáním do košíčku úplně ztratilo. Tak maličký a přitom mají obrovskou moc. Při téhle práci jsem zapomněla na starosti s hradem i Derisem. Klid lesa uklidnil moje srdce a svěží vánek mi zbarvil líce do růžova. Pěkně mi to šlo od ruky a než se ještě víc setmělo zvonečků bylo pro dnešek dost. Vrátila jsem se a odložila je stranou, když se někdo nemotorně blížil.

 „Lajo?“ Zase to udělala. „Neříkal jsem ti, aby si nesbírala všechno sama. Pomůžu ti.“ Začaly se mi třást ruce div, že jsem košíček se zvonečky nerozsypala do trávy. „Běž domů.“ Nemělo cenu se o něčem bavit můj názor nezmění jen tak někdo, ale Deris umí být taky pěkný beran s tvrdou palicí. Nejednou mi to dokázal svým chováním. „Odtamtud právě jdu.“ Ukázal za sebe na hrad. V té tmě byl zlehka vidět obrys cimbuří a několik věžiček. Jiným zůstal ukrytý pod rouškou magické moci. Ukázal se jen potřebným a les ho pustil dál.

Povzdechla jsem si a opatrně položila košíček pod strom a popadla jiný a rychlím krokem šla na další bylinky. Šel za mnou. „Nešlap mi tu. Ještě vše podupeš a nebude to k užitku.“ Zarazil se. Čekala jsem, že se naštve. Nic. Jako by tam se mnou nebyl. Nehodlám se otočit a dívat se na něj. V zádech cítím jeho pohled. Jistě měl na jazyku spoustu otázek, ale nezeptal se. Neodešel a trpělivě čekal. Žlutých květinek v košíčku notně přibylo. Za chvíli byl po okraj plný. Nechci se tam vracet. Napadlo mě použít magii jen na přenesení. Vzduchem proplul plný a vedle Derise se vznesl prázdný košík. „Donesl bych ti ho.“ Dušoval se Deris a zkřížil ruce na hrudi. Poznala jsem, že začíná pěnit. „Běž domů.“ Seděl jak hřib u stromu a ani se nehnul. Něco si mumlal, ale nebylo mu rozumět. „Mám já tohle zapotřebí.“ Luskla jsem prsty a přemístila Derise aspoň do hradu. Dveře v jeho pokoji se zavřely a byl slyšet zvuk zamknutí. „Lajo!“ Zařval tak hlasitě, až to ozvěna donesla do lesa. Ptáci na vršku stromů vzlétli úlekem. „Příště ho pošlu rovnou za jeho sestrou.“ On byl manželem proti své vůli a já budu dobrovolně zase svobodná. Nepotřebuju ho. Bodlo mě u srdce jak to bolelo. Posadila jsem se vedle keře a tiskla si ruku k hrudi. Bolest nepřestávala, naopak se ještě zvětšila. Nevím co se to se mnou dělo. Najednou to stejně tak rychle přestalo. Něco se změnilo. Já se měním! Z uzlu se uvolnil pramen jindy bílých vlasů. Hnědé a lesklé. Přivolala jsem si zrcadlo a podívala se na svůj odraz. Tvář byla stejná, jen ty vlasy se změnily na původní. Za tohle může Deris. Co s ním mám dělat? Nechat ho tady a čekat, až se vrátím do původní podoby nebo ho vyhnat. Poslat pryč. Donutit ho odejít. Možností bylo hodně, ale Deris není hlupák, aby mi na něco takového skočil. Budu o tom muset přemýšlet víc, než bych chtěla. Dosbírala jsem další druh bylinek a donesla ho k ostatním. Zbyla jen jedna velká, které nepotřebuji mnoho. Uspávala lidi s nočními můrami, ale když se to přežene vyvolává halucinace. Používám jí hodně málo, protože by mohla i škodit. Přes vlasy jsem si přehodila šátek. Zatím to bude malé tajemství. Očarovala jsem ho, aby nešel sundat a vlasy byly stále přikryté. Teď vážně vypadám jako starší babka na bylinkách uchechtla jsem se při pohledu do zrcátka. Vzpomněla jsem si na Derise a nechala odemknout zámek u dveří a přičarovala pozdní večeři. Určitě nespí a čeká, až se vrátím. Košíky s bylinkami se vznášely ve vzduchu. Všechny plné přesně, když začalo svítat. Noc končila a vládu převzal den.

 Vyrazila jsem k hradu. Těsně nad hlavou mi proletěl Flíček a spokojeně si pomručíval. Letěl nízko, protože se přežral a křídla neunesla jeho váhu. Je to takové velké tele. Na rtech mi to vykouzlilo usměv. Pomyslela jsem na Derise a nálada byla ta tam.