CITADELA

Dokonalý protivník v zrcadle
se odráží. Jeho podoba je tak
má jako je i tvá, kdo jsem tedy
já. Ptám se se supa, který na mně
hledá kousky masa.

Kousky mé jsou protivné, odbyté.
Pokryté tebou ztělesněné mnou.
Odlétám někam tam kde není světlo.
Nechci tu být, jako upjatá zdechlina.

Tak co už to začíná, nebo teprve končí.
Bortím se těly, bezejmennými co chtěly.
Něco chtěly ale asi to nedostali, tak zněly.
Vstoupím do jejich těl, svojí botou zkrvavenou.

Nu a co potom, jdu dále snad dojdu do finále.
To co má začátek, mívá pravděpodobně i konec.
Vystoupím někomu z bachoru, rozšlápnu někomu
hlavu. Nu prostě jdu po cestě z lidí, oni to nevidí.

Zastavím se a zůstanu tam, jako jeden z nich.
Jako další cesta někdo si po mně šlápne.
Slza neukápne, jsi tam chceš se taky procházet.
Po změti těl, jejich pokračování, jako telenovela nekončící.
Vše tu už jednou bylo, tak jen to věčné opakování zbylo.
Venku lilo jako z konví, naplněných krví těch co odpadli.

Je tu tma která říká, utíkej a neohlížej se frnkni.
Tak utíkám, moc to nejde zcela zadýchaný. Už
mě mají co hrají tuhle hru která se určitě někde
jinde ještě hraje. Nudící se miliardáři koupí si za
prachy, lidskou oběť a pak ji jako zvěř nahání.

Ne to není béčkový film, to je pravda už někým
odžitá. Slizkost člověka a jeho hniloba je tak veliká
jako jeho konta. Soudci fízly, dávno zakoupeni. Jsou
jeho nástroji a hledají možné oběti z řad bezdomovců.
Utíká nemá sílu nemá nic jen ten život, který mu chtějí
vzít. Padá vyčerpáním psy, z něho rvou kusy masa.

Už nesvítím zhasnut jsem, moje svíčka ještě svítí.
Kdoví kolik ještě schází, dotknu se padlé hvězdy.
Ukotvím loď na které pluji, vstříc apokalyptické hrůzy.
Jsem nebo teprve budu, už nevím spím či čile bdím.
Vracím tu pozvánku, ne už ji nemám vítr bídák mi ji vzal.
Do nutnosti žití upadám, jsem tam sám pokládán, uhlodán.

Vhozen do drtičky odpadu, vzadu jen jakési krvavé, fuj.
Utlučen vlastní rukou, před maličkou chvíli kým si odtrhnutou.
Nevyslyšen soudcem odsouzen doživotně k životu až do konce.
Hledám slova co by mohla ale nemohou, jen má tvář to vypoví.
Podívej se do ní, vše je tam už vepsané skryté v mém překladu.
Nohu za nohou kladu, jo chodím dýchám ale taky se života bojím.

Neozbrojený nedaly mi zbraně, k tomu abych obstál, zaržál, vysmál se.
Utopen v lžíci v jedné kapce, protlačen sítí na ryby tak co už nic, nechybí.
Jsou lidi a lidi, a taky je člověk co jsem já, možná nějaká zatím neznámá
odrůda. Do sebe se propadám, po cestě si uvadám, sbírám to co ze mně
vypadává. Jen shluk buněk ale nějak blbě, prosím o další poslední pokus, zkus.