Nástřiky na vedoucího experimentálního onoho [aneb drbou ho]

Pokud se ti někdy zdála pravda, nemohli bychom ti ji v žádném případě disclaimovat (jak se někdy podomácku vrhá, že?), snad jen za některých, ne tak docela minoritních, podmínek.

MARTA: Idiocie, s kterou sem přichází, nemá mezí.

MARTA: Ba dokonce je ani nezná.

POHOSTINNÁ MARTA: Základy se mi tu nějak třepou, asi se mně nelíbí některá ze slov, s kterými musím vyjednávat na tripartitě. Upozorním tě, že pokud to půjde takhle nebo podobně, možná jinak, ale s tím nic nenadělá… prostě tak nějak dál, přijde ti upozornění a bude tě kočírovat jedna z nemnoha možností. A to ta, že jej nějak vyhodnotíš. Vyhodnotíš ale nikoliv objektivně, jak by se ve slušné, civilizované společnosti konečně slušelo, vyhodnotíš tedy subjektivně. Jak se sluší teďkons!

..a to ti musím říct, je s tak odporným nádechem (či spíš výdechem, jenže pro lepší srozumitelnost, která je jedinou podmínkou, která je na mě kladena, se musí [tedy vlastně činně, ergo já] přistupovat k významům pouze na základě obecných konotací) nějaké nějacícné.

V lidském systému se už tak někdy stává, že se vyskytne chyba. Není špatné na ni upozornit, není špatné nechat ji o samotě (v lese, někdy i na palouku, srov. XYZ). Co ale špatné je a na co upozornit je povinností, je chybovost, s níž se setkáváme nejen opakovaně, ba i frekventovaně (pokud jde o jedy, co se jich týče, co se týče jedů). CHYBA!

Abychom se vrátili zpátky k věci, když se všechny přítomné hlasy obořily proti té nehoráznosti, se kterou mohly počítat snad jenom v nejniternějších potencích, vyvstalo mezi zúčastněnými podivné „se“. Takové „se“, jaké nevidíme leckdy a leckde. Odvážný dobrodruh by se „se“ mohl pokusit analyzovat v textu, který vyšel zatím časopisecky[1] před pěti lety a jehož název dle mnohých recenzentů má tu čest být jediným novem, o nějž se autor dodnes zasloužil (kritika ho zraňovala, mimochodem říkám, že o ní mluvím, protože obstojí v proudu času, spáchal totiž díky ní sebevraždu).

Pokusil bych se, jen kdybych tenkrát neměl takový strach. Jen kdybych tenkrát nebyl tak plný bázně. Přesně takové věty i se vztahy, které se vyskytují mezi nimi a mezi jejich částmi, poločástmi tvořícími další samostatné celky, u nichž není záhodno pojmenování, opakoval pro smíření se s aktem tak krásným, že neproběhl a který měl proběhnout jako následek mé vůle. Měl jsem to udělat. Měl jsem se ubránit jejich škaredým výpadům! Byl-li bych to býval udělal, neutahovaly by si ze mě, jako bych tam nebyl.

Před prací se hodí postěžovat si na ni. Je fůra je to hroznové. Ne, je. Nebudeme to dělat, budeme se pručkovat! Pručkovat přese vše.

I kdyby se čtenář nenávratně ztrácel v sobě (čtěme v textu), máme pečlivě zastrčené argumenty na tajném místě, kterých bychom byli schopni užít v nemnoha predikativních případech a odstranit tak jakékoli výhružky, které zde nejsou podávány, naopak.

Naříkáme-li, že zastrčené, neodkazujeme na tu noc, kdy se při svíčkách sestoupili mnozí občané města ve chlévě pro  hloupého a mlouvajícího (i derivací slova mluva) zahaleče a kdy se zastrkovalo o sto šest. Takto to tedy myšleno nebylo, i když musíme přiznat, že významově je tato s touto myšlenkou dost podobná. A to spíš strukturálně než jinými dobrosernými výmysly.

Zbývá mi spousta jídla, kterým bych tak tlustého vepře vykrmil, nemám ale žádné prostředky na provoz vepřína. Obě zmínky stojí za koupi svíček. Jelikož ale zhasínají poctivě, nemám důvodů nevyslyšet jich.