MONTREAL

Zabij mně, nenuceně něžně,
Odstartuj výtah, souběžně do nebe.
Buď tím čím si nechtěl, tak tuze být.
Odevzdej vše co není zrovna tvé.
Nepiš telegramy od tebe, do oblak.

Zapiš každý cvak, tvé spouště.
Nos jen vak plný, nahraditelných ztrát.
Nebuď toliko upevněn k té tvrdé zemi.
Někdy odleť jako pták, nebo jako jeho vtip.
Spouštím se nevidím kam, dno je prý bonus.

Večerníček už svoji práci dětem odevzdal.
Horor prý jsi viděl, čajíček proti realitě dní.
Někdo divný nahořkle divný, vytahuje divy.
Stroje místo lidí, lidi místo strojů, kroky molů.
Stohy papírů popsaných, zatuchlost je pohltí

Unikal, zakopl o svůj nekonečně, krotký stín.
Jsem tím za co jsem vydáván, prodám taky tak.
Útlocitně bez pocitu náležitosti, vnitřně strůjce všeho.
Klíče ode všeho, klíčník nedobrovolný, ústup kvapný.
Z pozic mně tam daných, jsem jen tak krátký jako i široký.

Zažil různé pohledy, úsečné, podmínečné, jen škleby.
Vodím se za ruku po tom bytí zde, nezakopni o lidi.
Nevinní mohou být jen malé děti, vinen jsem nevím zač.
Ukaž mi vše všechny dveře ještě odevřené, někdo zebe.
Začal tak jak skončil, točil se dokola než poslední dávku
olova posla do světa. Nedopsaná věta, jako lítá sketa.
Propukl v pláč, kapky slz z tváře ztékají a přitom se vztekají.