Manželem proti své vůli 18. - 19 .díl

Momentálně končí blog.cz, takže svůj blog stěhuji na jinou adresu. Zde jsem to upravila, ale raději přidávám. Sem nedávám vše co napíši.   https://povidkyodkat.blogspot.com/

Manželem proti své vůli 18.díl

 Pomyslela jsem na Derise a dobrá nálada ze sběru bylinek byla pryč. Šouravým krokem se vracím zpátky a přitom každý krok kupředu byl těžší a těžší. Únava se dostavila dřív. Košíky se sami snesly na své místo do tmavého kouta, kde nikdy nesvítil jediný paprsek slunce. Sama se musím dostat do postele a trochu se prospat. Později uvařím vše co mi bylinky nabídnou k užitku a večer znovu sbírat další várku. Tyhle dny jsou nějak náročné. Zabočila jsem za roh a prošla dlouhou chodbou. Pár skřetíků se pokoušelo dát to tu do pořádku. Vzpomínka na koště mi vehnala slzu do očí. Jen jedna zbloudilá, víc si jich nemůžu dovolit. Musím být silná a vše zvládnout sama, tak jako tomu bylo předtím. Nemá cenu vzpomínat a zůstávat v minulosti. Přítomnost je důležitější. S tou myšlenkou jsem se dostala ke svému pokoji. Vezmu za kliku, když se přímo ve dveřích srazím s Derisem. „Co tady děláš? Běž domů.“ Tohle je pořád dokola, i když jsem mu vrátila jeho paměť stále odmítá odejít. „Tady je můj domov. Mám tu tebe.“ Na tohle jsem moc unavena pomyšlení na dlouhý rozhovor mě nutil to rychle ukončit. „Jdu spát.“ Vyhnula jsem se právě včas, aby mě nechytil za ruku a proplula okolo. Zabouchnout dveře bylo mnohem horší. „Tvůj pokoj je támhle.“ Dal mi nohu do dveří. „Ne. Spím tady.“ On to snad myslí vážně. Narval se mezi futra a snažil se protlačit do pokoje. Zatím co já se je snažila naopak zavřít, abych měla chvíli klidu a odpočala si. 

„Zblázním se z tebe!“ Stejně neuhnul a tlačil na dveře, až jsem ztratila rovnováhu a spadla přímo na něj. Krásně voněl po koupeli. „Co to. Vstaň.“ Cítila jsem jeho dech na tváři. Byl tak blízko. „ Ještě… ještě chvilku.“ Byl na mě přilepený jako žvýkačka. Objal mě a pevně držel. Moje srdce splašeně tlouklo stejně jako jeho. „Flí flí. Paní Laja chtít pomoc na nohy?“ Na chodbě u dveří se zastavil jeden z křetíků s Flíčkem za zády. Deris najednou bez problému vstal a podával mi ruku. Pomohl mi na nohy a skřetík šel s úsměvem dál. Flíček se ani neohlédl. „Spím tady!“ Otočila jsem se a Deris se rozplácnul na mojí velkou postel. Napadlo mě jít do jiného pokoje. Je jich tady spousta, ale nakonec jsem s mírným zaváháním vešla. Pozoroval každý můj pohyb. Nalila jsem si do lavórku trochu vody a umyla si obličej a ruce. Dávat si vanu jako to udělal Deris byl pro mě dnes moc velký luxus. Cítila jsem jak mě propaluje očima. Asi si myslí, že se budu převlékat, ale to se přepočítal.

Lehla jsem si co nejdál od něj na druhou stranu. Oblečení neřeším a šátek stejně nešel sundat. Polštář byl pěkně studený a já si potřebovala zchladit rozpálené tváře. Najednou se ke mně něco hřejivého přilepilo. Deris se ke mně naplácnul a přehodil ruku přes můj bok. Držel si mě u sebe. „Co to děláš?“ Úplně mi rozhodil nervy. Byl jako vichřice. Pustošil a dobýval se do mého srdce. Dávno v něm byl. Náramek na ruce se leskl jako nikdy předtím a vyjadřoval moje city. Kdokoliv z čarodějů by to poznal, naštěstí Deris byl jen člověk, který se pomalu mění na čaroděje, aniž by si něčeho všimnul. Můj osud propletený s jeho byl čím dál víc zamotaný. „Chci být s tebou.“ Odpověděl prostě a ještě víc se na mě namáčknul. „Vždyť spadnu.“ Varovala jsem ho opatrně a ještě o malý kousíček se odsunula. Hrana postele mě tlačila. Cítila jsem, že brzo spadnu. „Já tě držím a nepustím.“ Byl jako dítě, které nedá z rukou svou hračku na spaní. 

„Co takhle trochu prostoru?“ Zamručel jako uražený medvěd a vrátil se na druhou poloviny. Kousky jeho myšlenek doputovali ke mě. Čas, pomalu, opatrně, proč má ten šátek. Byli to jen malé záblesky. Musela jsem se usmát, když se na to samé zeptal. „Proč máš ten šátek? Ty s ním i spíš?“ Budu muset. Nechci, aby sis toho všimnul. „Ano spím. Ode dneška.“ Trochu si z něj můžu utahovat. Hřálo mě to na hrudi. Malé hašteření bylo jako kapky elixíru mládí. Dlouho jsem se tak nezasmála. „Mě se líbí, když ho nemáš.“ Znovu se ke mně přisunul. Dotknul se šátku a chtěl ho sundat. Magická síla odstrčila jeho nenechavé prsty. „Nesahat. Mohlo by se ti něco stát.“ Podívala jsem se na něj s jiskřičkami v očích. Nevěděl jestli to dělám schválně. „Po dobu co tady budeš ho nesmím sundat. Byla bych ráda, kdyby si odešel domů ke své sestře.“ Slyšel mě? Pootočila jsem se na posteli, abych se mu podívala do tváře. Spokojeně oddechoval a spal. Co mám dělat? Chtěla jsem vstát a jít do jiného pokoje, ale něco mě přinutilo zůstat a dívat se na jeho spící tvář. Pohladit ho po rozcuchaných vlasech a dívat se jak se mu zvedá hrudník s dalším nádechem. Slunce zasvítilo do pokoje, jak bylo čím dál výš. Měla bych se taky vyspat. Jedním mávnutím se spustily závěsy.

 První zápas jsem vyhrál. Nechala mě u sebe a spát nepoznala, že to jen předstírám. Teprve, když usnula přitáhnul jsem si ji do svého náručí. 

 Manželem proti své vůli 19.díl

Otevřela jsem oči a podívala se škvírou v závěsu k oknu. Je tak brzo, sotva poledne. Dlouho mi ten spánek nevydržel. Deris mě objímal. Jeho ruce mě držely tak pevně, ale přitom spal jako pařez. Pokusila jsem se osvobodit. Jeho stisk zesílil. Nešlo to po dobrém, tak pomůže kouzlo. Stačilo jen pomyslet a během pár vteřin jsem byla volná. Opatrně se mi podařilo vstát a vycouvat z pokoje. Nechci ho probudit, když tak pěkně spí a navíc by to opět bylo na dlouho. Jestli si myslel, že nade mnou vyhrál tak to se plete. Únava je strašná věc a on toho využil ve svůj prospěch. Jindy by proti mně neměl šanci.  Spaní v jedné posteli je pro mě hrozbou. Nevyspalá, neodpočatá a naštvaná.  

 Mohla jsem proti němu použít některé ze svazujících zaklínadel, ale to mi bylo proti srsti. Lepší by bylo, kdyby sám odešel. Hrozně mě to bolí a čím déle to trvá, tím se rána zvětšuje. Neměla jsem hlad ani dobrou náladu  Přemístila jsem se o patro níž, kde byla moje laboratoř. Přebrat košíky, míchat lektvary. Přidat bylinky a vařit a nalévat. Jeden z lektvarů se musel nechat vychladnout. Tím, že jsem se probudila brzo se mi podařilo vše dokončit, ale to napětí ze mě nespadlo. Ještě ani nezapadlo slunce a v hrnci pobublávala poslední várka. Prázdné košíky odpluly ke dveřím a nachystaly se na další sběr. Deris se za celou dobu neukázal. Spí? Je vzhůru? Pokud ano co dělá? Moje křišťálové oko by se na něj podívalo, ale nakonec mi přišlo zbytečný nahlížet na někoho kdo je jen o patro výš. Nezajímá mě to! Nejdu ho hledat! Ať si trhne nohou! Hlavě poručíš, ale srdci se stýskalo. Bylo to pár hodin a mě to přišlo jako věčnost. On mě ani nehledal a to mě ještě před chvíli držel v teplém náručí. Jeho city jsou plné falše a lží. Tak moc mě to rozzlobilo, že jsem se rovnou sebrala a šla se projít ještě za denního světla. Košíky se vlekly za mnou přes houštiny a zarostlé háje, kde léta nikdo nechodil. Na těch místech nerostlo nic co bych mohla potřebovat. Samé jedovaté přísady, které jen škodí. Zvířata v téhle části byla jiná, ale dobře věděli co dokážu a tak se s vrčením drželi v ústraní.

 Les prosvítal zapadajícím sluncem. Pomalu se vše chystalo na spaní. Neuvědomila jsem si, že hrad je daleko za mnou. Poprvé mě to napadlo, až když mě rozbolely nohy od dlouhého pochodu. Sedla jsem si na kus dřeva. Košíky se taky zastavily. Samí trn a nabrali po cestě šišky, listy a větvičky. Ten vrchní měl dokonce obalené trny okolo dna. Vše se mi podařilo obrat a vyklepat. Nadcházel soumrak, když bylo slyšet táhlé zavití vlka. Necítila jsem se na tomhle místě ve své kůži. Noční zvířata se probrala a začínala svůj den. Okolo mě se rozsvítily lucerničky s mihotavým světlem. V mysli promlouvám s přírodou a tiše šeptám, že neubližuji, ale pomáhám potřebným. Přesně tohle mi pomáhalo odplavit zlost a vztek. Zůstalo to dobré a já se mohla konečně usmát. Byl čas vrátit se. Bylinky čekají. Trochu energie nebude škodit. Aktivoval se teleport a přenesl mě skoro na místo. Měsíc se vyhoupnul nad palouk přesně včas, aby mi posvítil. Chci začít, když si uvědomím, že tu nejsem sama. „Dneska mi můžeš pomoct.“ Deris sebou škubnul v houští. Jeho bych poznala všude, vždycky tak pěkně voní. Vylezl a vzal si košíček. „Opatrně nepošlap je. Vidíš ty žluté před tebou trhej jen květy.“ Nesnažil se na mě mluvit, oba jsme si hleděli práce.

 Ve dvou šlo všechno rychleji. Za poloviční čas bylo hotovo. „Chci si s tebou promluvit.“ Jeho výraz vypadal vážně. Mysl si chránil a nedalo se nahlédnout. „Proč si odešla? Vedle mě bylo tak studeno a prázdno, když jsem se probudil.“ Musím ho donutit myslet na něco jiného. Nemůžu ho nechat, aby se vyptával. Ležet vedle něj a vědět, že to nemyslí vážně je utrpení. Mě se na zápěstí pohupoval náramek, ale u něj ne. Musela bych ho přivolat, aby se zviditelnil. „Dobrá. Nechám tě tady.“ Chtěl mě vzít za ruku. „Lajo já tě..“

„Ale mám podmínky.“ Tázavě se na mě díval a z té usměvavé tváře byl uzlíček nervů.

„Manžel proti své vůli.“ Nadechoval se k odpovědi, ale nedala jsem mu možnost. „Nechám  tě na hradě, ale budeš spát ve svém pokoji. Spal si u mě proti mé vůli, alespoň uvidíš jaký je pravý význam toho slova. Začneš se učit kouzla.“ Pokud je opravdu Deris ten s kým mám být jeho kouzlení by se mělo vyrovnat tomu mému. „Lajo, ale já nejsem čaroděj a bez tebe neusnu.“ Zastavil mě na cestě k hradu a vážně se mi podíval do očí.