Problémy s létáním

Tak jsem dnes zase lítala. Zbožňuju tyhle sny o lítání. Je to velmi jednoduché – roztáhnu ruce, povyskočím si a začnu šlapat nohama – jako ve vodě; taky musím dbát na úhel rukou a rychlost šlapání, protože někdy mě hlava převáží a letím střemhlav dolů. To je potom makačka to vyrovnat.

Když už máte určitou výšku a rychlost, tak to se jen pak už plachtí a sem tam kopnete snožmo nohama pro udržení výšky.

Jednou mi takhle ujel autobus do práce, tak chca nechca v kostýmku a v lodičkách jsem musela. Ale v tomto drezu je to velmi náročný, tak jsem jen dohnala autobus a sedla si mu na střechu.

Také se musí udržovat optimální výška. Když letíte vysoko, špatně se dýchá a mám trochu závratě – a pak je tu to nebezpečí z nevyrovnanosti těla (to byste neřekli, jak ta hlava je těžká) a střemhlav pádu.

 Největší problém mi ale dělá elektrický vedení a mosty. Jsem šeroslepá a krátkozraká a ty blbý dráty většinou vidím až na poslední chvíli. To je potom fofr to vyrovnat, to se vždycky hezky zapotím.

A protože mám špatnej odhad, tak ty mosty, ty sice vidím, ale nikdy nevím, zda proletím nad, pod, či skrz.

Tuhle jsem zavadila o strom a větev mi vzala botu – no, botu; já jsem nepoučitelná a furt lítám jen v pantoflíčkách, tak to bylo cobydup.

Jednou jsme si udělali se sousedy výlet a já nevím, kterej chytrej to vymyslel, no začali jsme závodit. Letěli jsme v šiku – bylo nás asi deset; byla to nádhera. Ale špatné dorozumívání. Já nevím proč, ale všichni na mě mluví z levé strany, přestože ví, že levé ucho mám totálně hluché. No, a samozřejmě, že já v tom šiku byla na pravoboku, takže jsem slyšela pouze svůj dech.

A jak jsem se snažila přetáčet hlavu, abych aspoň tím pravým uchem zachytila letové povely, nevšimla jsem si továrního komínu. To ale byla pecka! Málem jsem umřela ! Čelo odřený, z nosu mi to taky teklo, dlaně rozdrásaný od cihel, jak jsem se po tom komíně sunula dolů – ještě, že tam měli žebřík. Z posledních sil jsem se odrazila a hopla na něj.

Nejhůř se ale lítá v dešti a ve větru. Déšť vás bije do obličeje a zaslepuje oči, a i když máte vhodný oděv, což mívám málokdy, tak stejně termoregulace těla je problémová. To většinou chytím chřipku a takový výlet odmarodím.

A ve větru, ve větru je to doopravdy o život. To vůbec netušíte, kam vás poryv větru odhodí.

Tenkrát jsem letěla na zakázku někam něco rychle zajistit a bylo dost špatné počasí – takové, že byste ani psa nevyhnal. Mě vyhnali, že je to prý akutní. No nechtělo se mi, a mně když se nechce, tak je to vždy oprávněné. Taky jo. Dostala jsem se do větrného víru a ten mě hnal na stožár vysokého napětí. Kdepak, pádlování rukama, směrování dlaněmi, šlapání jen jedné či druhé nohy, abych změnila směr – nic. Naše tělo je velmi lehké a musela bych mít sílu hrocha, abych to ukormidlovala.

Vroucně jsem se modlila a uměla jsem snad i ty modlitby, které jsem dosud neznala.

Najednou mi nad hlavou proletělo letadlo a to mi zachránilo život. Jeho spodní vír mě vcucnul, popoletěla jsem nahoru a jentaktak jsem stačila skrčit nohy, abych si je o stožár neurazila.

Taky jsem ale potom vysoudila slušný rizikový příplatky…

Jeden čas jsem si ale myslila, že je s létáním konec. To jak mi zvojtili tu operaci ucha a pochroumali mi motoriku. To jsem se motala, kudy jsem chodila a vzlétnout se mi nepodařilo. Každý pokus skončil na „čumáku“.

Celkově to bylo tříleté opravdu zoufalé období, navíc, když mi vyhrožovali, že to mám nadosmrti. Nemohla jsem kloudně chodit, natožpak létat, psychika byla – psychika vlastně už nebyla; jen jsem přežívala.

Když ale potom přišel můj nový pan doktor s tím nápadem, že by to šlo, možná, opravit, že bych se mohla přestat motat, tetelila jsem se radostí, jak si hned udělám výlet za přáteli na Moravu. Né, nemohla jsem se pana doktora zeptat, zda budu moci i znova létat, to by mě asi hned dal někam zavřít.

Jen jsem se potichoučku těšila, až zase roztáhnu paže, povyskočím a začnu šlapat nohama – jako ve vodě – a ono to zase poletí.

A ono to fakt zase lítá !

Pan doktor mě navrátil do života, navrátil mi úsměv a to, že už zase taky lítám, to jsem mu ještě neřekla. 

Ale já mu to jednou určitě řeknu…