KOPIE

Svými pocity, roztržen.
V půli svého, mého já.
Ustřižen jako pěkný obrázek.
Vhozen do vody jako oblázek.
Natažený jako hračka, stará.

Schody do nebe, jenom pro.
Sklo na zemi, krev na tobě.
Upilovaná brokovnice, pro
smrt dělaná. Útočná puška
náhle vhozena do žita.

Utíká tak rychle, kdo to je.
Prý tvůj život a je přímo tvůj.
Kam tak pospíchá, běží nutnou verzí.
Plochost dána na stranu, pomalu
Vnímám drtivou, neznámou strohost.

V ruce jenom kýč dnešní, je to nůž.
Bodá, už rána za ranou, život uniká.
Krev taky zastavte ty mraky, prší strachy.
Stopněte vraha uskočte, vytvořte synapse.
V křoví je ukryt, zalit rosou duha žalm zpívá.

Jsem ten co na tváři má nějaký pokus o úsměv.
Moc se nepovedl, zkusím to zítra znovu.
Přečtu si v knihách moudrých, jak se to dělá.
Když jsem byl malí, tak jsem to prý také dělal.
Smál jsem se a byl jsem taký, ještě neustřihnutý.

Co jsem teď několik vět tu psaných, odevzdaných.
Vzdávám se a přiznávám že mi cosi chybí. To
jsou chyby kdo je napraví, rozkolísanost odvěká.
Dá se mě ještě opravit, nebo mně prostě jen zahodí.
Zvuk uskakuje monotónnost, zkušenost prostá odňatá.

Vstup do tebe, je tam otevřeno, je tam útulno. Mohu
tedy vstoupit doprostřed tvého těla, je tu vlhko jsi připravena?
Na cestu skrze tvou vagínu k tvé duši a touze nutností, náklad shozen. Cítím tě voníš hezky, je mi tady krásně zvláštně, přibližně. Ocitám se na tvém ostrově, moc to tu neznám, poptám se. Užívám si tvé přízně, snad to není naposled, kdy ochutnám tě vnitřně. Slyším ty tvé steny jsou tak něžné, podepsané tebou.
Jsem už tam, je ti tak jako mně nebo podobně, asi ano, přirážíš.
Tváříš se tak podivně jsi jiná očarovaná, tak jako já, škoda že bude
brzy konec. Zazvoní zvonec ne na kostele ale v těch tělech, tak počkej
chvíli, jen se vyčůrám a může začít druhé kolo. Tam a zpět a okolo ta
cesta je tak, komorně  vesmírná a přitom každý si ji může užívat.