TROCHU

Odbíjí hodiny, zabíjí tvé slzy, brzy.
Že by dnes, v cele té poslední.
Jsi tam aby jsi nebyl, probudil
se jako nic protože dále už není nic..
Uvrhli tě tam, jsi tak stručně sám.
Odvržen možná nevinen, to aby jsi
někoho zabil. Aby tě nezabili jen tak.

Zabij ale koho, na cele zcela sám.
Vyrábí si zbraň a v nestřežené chvíli
útočí na bachaře, udělá mu druhá ústa
krvavá na krku. A teď už ho mohou zabít
když zabil, spravedlnost neobutá, neučesaná.

Já jsem taky odsouzen, nepravomocně.
Avšak o to důsledněji, smrti do ksichtu
se směji. Útočím, bodám ji, kradu kosu.
Uschován, ukován jako zbytek z nitek.
Prý je to z něčeho úskok, nebo jeho tajný
poskok. Zatínám zuby, ta bolest ve mně
je nevyzpytatelná, podlá vehementně.
Vniká do mě, znásilní mě a nechá tak.

Rozdrásaný nahý, zcela notoricky bezbranný.
Na první pohled zcela normální, paradox
tak velmi krutý. Nepoznaná bolest, utopena
tam jen v tobě. Nikdo ji nezná, nikdo nepochopí
oči sklopím, jsem tam v sobě ve svém světě
nepochopen nikým. Jsem už vlastně mrtvý
jen stačí díru do země udělat a vhodit.
Potkáš a mě a nepoznáš nevidíš do
mně, neusměji se na tebe, tak co potkal
jsi mně.

Už jsem ho potkal, je nevlídný a tak tichý.
Nic nepoví jen je tak vykřičeně zticha.
Ne není pyšný, je jen nelidsky odmítnut.
Zamítnutý jako lidská bytost, pitomost
vypadá jako člověk, či podobný mu projekt.
Zapadnu za nepotřebnost, skrytý odmávnutý.
Otrávený jedem a však nepoznáš jakým.
Je tak smrtící, uchopí tě a mlátí s tebou
o zem dokud naposledy nezdechneš.
Válíš se tady po té zemi, tedy zbytky z
tebe, krev jako podcast mlčící.

Něco spadlo na zem a teď se to kutálí. Má
to oč,i obočí, jeden nos a ústa, že by lidská
hlava. Někomu byla odňata, odříznuta useknuta.
Jen tam leží bez zármutku, je tak smutná, prý
taková byla i když mrkala. Udělej z ní míč lidský,
aspoň k užitku konečně bude. Hele dál gól, ta
hlava se poprvé v ne životě usmála.