UTKAL

Obtéká mnou řeka, něco řekla.
Nebo jenom cekla, ukrutně vzteklá.
Jsem tam v tom proudu z vody, coby.
Kdy mně vezme sebou, vzlyky minuli se.
Proklet na tisíc let, nu proč tolik a tak zběsile.

Zamykám a odemykám proklán mečen, nahý
svlečen. Do pupíku zrovna tam díra skrz na skrz, vězí.
Je svěží čerstvá, něco z ní vypadává, vnitřnosti.
Mé možnosti žití takto nechutně omezeny, otevírám
brány smrti. Teče ze mně krev a ještě mnohem více.

Moje svíce pohasíná, kolik zbývá, prý jen maličko.
Ještě tolik jsem chtěl toho vidět, třeba zdi mého bytu.
Tak tu ve skrytu ležím, kam si běžím, ne už nejsem svěží.
Jsem takový ospalý, ale teď už vím že se doopravdy neprobudím.
Nebudu spát červy mně budou žrát, nechají jen kosti, dál už nic není.
Žádný život posmrtný, jen bludy pro blby, smrt je konec všeho podle
všeho. Moje tělo už není mé, není ničí už nekvičí nevzteká se prostě...