Zahrada

Na svých bocích jsem cítil jemné teplo. Procházel jsem zahradou zalitou jasnou a oslepující září Slunce. Nataženýma rukama před sebou jsem hledal jakýkoliv hmatatelný podmět. Až se mé konečky prstů dotkly něčeho studeného a mokrého.

Byl to zvláštní pocit. Záře slunce tak hřála, ale i přesto dovolila existovat vlhkému bílému prostěradlu pověšenému na šňůře. Vlálo lehkým letním vánkem ve vzduchu, jenž sebou kradl parfém prádla.

Vůni pracího prášku. Cítíl jsem levanduli. Ale nebylo to jediné co sebou lehký vánek nesl. Cítil jsem šeřík, cítil jsem růže. Cítil jsem vůni čerstvě posečené trávy. Na nohou mezi prsty se mi zachytávaly její roztrhané kousky.

A neviděl jsem nic.

Jen oslepující bílé světlo. Ale to nebylo důležité.

Protože jsem věděl, že jsem doma. A že oné teplo na mých bocích jsou dlaně mé ženy, která se mě drží. Kterou vedu zahradou bez konce, bez hranic. Kde je všechno možné.

Životem.