Fragment deníku chronomádova

Sociálně distanční poznámka - je zajímavé, jak zůstává interakce nebo její zdání zřejmě stále základní lidskou potřebou, a při její reálné absenci se společenský život přesouvá do snů.

Zrovna teď se mi zdálo, že jsem popíjel jakési příšerně sladké bílé víno na večírku jakési neziskovky, která podle mě neexistuje, v podniku v Dlouhé ulici, který podle mě také neexistuje, a naslouchal melancholickému trilkování nějaké adekvátně časem zplužené ženštiny (stále však nepostrádající jiskry), kterou jsem v životě neviděl, na téma: "Manžel prchá z domu při každé příležitosti a dny plynou stále rychleji a rychleji, a já mám panickou hrůzu, že zanedlouho ztratím kontrolu nad rychlostí plynutí svého času docela."

Odpověděl jsem na tu obavu poznámkou, že pokud je pro exemplář řekněme čmuchalky potoční připraveno terárium s dodstatečně velkým kusem potoka, optimálním poměrem světla i stínu, dostatkem zobné směsi s odpovídajícím poměrem sacharidů, lipidů i proteinů, a přes tuto všechnu péči zmíněná čmuchalka chřadne, pak nelze vinit chovatele z nedbalosti, ale zmíněný konkrétní exemplář čmuchalky z toho, že patrně z nedostatku taktu nesdílí své individuální potřeby s odborně dokumentovanými potřebami svého druhu. Paní se zarazila a vzhlédla v nejistotě, zda se jedná o poněkud primitivní a  přímou kritiku, zjistila však, že jde ve skutečnosti o náznak empatie a zase rychle skryla čmuchátko ve sklenici s nápojem.

V tu chvíli následovala představa, jak se nad testovanou sekvencí neuronů příslušeného "mozvitu" (mozkového závitu) rosvítilo zelené světélko, a lipidický leptač vyrazil do myelinové pochvy prvního neuronu v sekvenci časové razítko a závěr revizní zkoušky: "Prozatím funkční!".