JÁRA & PEPČA 5. kapitola

JÁRA & PEPČA

5. kapitola

[ Dva nebo tři roky poté, po onom vídeňském folkovém koncertu, k němuž nesvedu jen tak hned napoprvé najít v jakýchkoli dějinách zdejšího disentu žádné rozšiřující podrobnosti, mohlo to být i někdy na podzim roku čtyřiadevadesátého, když už jsem nemohl vydržet tu stále víc a více se vršící oslavnost a s ní související nekončící se davům vypočítavě podlézající laureátství Járovo, jehož jsem měl vrchovatě dost už někdy v osmaosmdesátém, že jsme se znávali a věděli o sobě leccos, vypsal jsem tuhle svou obavu, červenou propiskou jako krví, na obě stránky jednoho linkovaného listu.

To po jednom setkání nás dvou na chodníku lemujícím směrem od východu na západ ostravskou císařskou silnici před hospodou Starý mlýn.

Věděl jsem tenkrát sice méně nežli dnes, jedním však jsem si byl jist od tamtoho výslechu, při němž mi estébácký nadporučík Liberda v jedné, a pro mne velmi nepříjemně nenadálé, chvíli pošoupl po lesklé desce kancelářského stolu tvořícího hranici mezi námi onen ápětkový bílý pololist vázacího protokolu, abych jej podepsal.

Od tamté chvíle samé i doprovázejích okolností tamtoho pokynu jsem si byl navěky jist, že Jára má podepsáno.

A s touletou jistotou jsem tedy po létech červeně popsal na líci i rubu tamtu vzpomínanou řádkovanou dvoustránku, došel s ní podél toho až mýticky kdovíproč se mi pořád vnucujícího Starého mlýna a extrovky v něm napravo hned za jeho vchodem, o kus dál obešel roh školního hřiště, a posléze vhodil tento můj vzkaz, složený nadvakrát a bez obálky, do Járovy poštovní schránky rovněž umístěné napravo na zdi uvnitř zádveří tamtoho už mnou zmiňovaného českotěšínského paneláku s adresou Zelená 7.

Járu jsem znával natolik, že jsem věděl, že všechno jeho se týkající odjakživa schraňuje, když se odevždy považoval za cosi jako živý pomník. Není proto divu, že jsem s takovýmto svým míněním měl dílčí oplétačky s nadporučíkem Liberdou v průběhu onoho již tolikrát zmiňovaného výslechu.

Přičemž přesto platí, že jsem Járovi nesmlčel o tomto svém zdánlivě drobném incidentu, kdy mi ujelo tvrzení, že Nohavica je velikáš, které jsem sice ihned duchapřítomně napravil dodatkem, že cosi takového samozřejmě potřebuje k úspěchu jeho produkcí. Přesto taková návnada, jak oběma vyslýchajícím zazářily oči, kdybych o ní Járovi neřekl, se dopříště mohla stát mou vinou jeho přetěžce těžkým zas jeho výslechovým břemenem.

Pastí, jejímž prostřednictvím by na něj mohli.

Třebaže mi to bylo předvýslechovými instrukcemi zakázáno, hned nazítří už jsem pádil k těšínskému nádraží, z jehož jednoho venkovního perónu tenkrát odjíždíval dopolední půljedenáctý pražský rychlík, obvyklý přepravní prostředek všech jeho turné, jak se Jára o svých cestách přede mnou vyjadřoval.

Stihl jsem ho, našel jsem ho, skryti za boudou občerstvení, která stávala při zdi na konci prvního nástupiště, jsme vykouřili po cigaretě, tvrdé spartě, každý ze své krabičky. A já mu mezi šluky co nejpřesněji vyložil onu pasáž z mého včerejšího výslechu, která se ho týkala. Byť jsem už vzdáleně tušil, že má podepsáno, a že by mohl moji dnešní iniciativu vyložit kdykoli příště estébákům na stůl.

Na tamtom červeně popsaném listu jsem se o předchozí příhodě nevyjadřoval, můj zásadní zájem se týkal čehosi jiného. On totiž Jára zrovna v časech tohoto mého psaní ohlásil termín, posléze pro nohsledy už každoročně klasického, vánočního koncertu na jevišti kulturního domu Těšínského divadla. A já ho s touto příležitostí červeně do zděře plechové domovní poštovní schránky požádal, ať se v průběhu téhle předvánoční produkce postaví a řekne přítomným kvůli čemu svou agentskou spolupráci podepsal. Kvůli jaké vlastně, a lidsky omluvitelné, prkotině.

A že pokud ne, že ho dopříště přestanu navždycky zdravit.

Kteroužto přísahu jsem vydržel hodně déle nežli deset roků, třebaže jsme na sebe s Járou tu a tam někde na ulici narazili, původně jen pouhé předměstí, Český Těšín, který se dneska k Járovi ještě mnohem hrději hlásí, je přece jenom plošně hodně omezené maloměsto. Jeden druhému, až do času jeho vystěhování do Ostravy, jsme se tu a tam vyhnout nemohli.

Jára přesto na Těšín nemohl zapomenout, vždyť se v něm přece udělal.

A třebaže se o tamtom mém červeně napsaném listu mezitím nikde nezmínil, a rovněž ani nikde pouhé citáty z něj nepublikoval, přesto se tahle psaná existence nad onou jeho velikášskou sebevědomostí rozprostírala jako deka, popřípadě, a vlastně jakže naléhavě, jako ona osudová plachta vozová.

A ačkoli já zdánlivě nepředpokládal ani úkradkem, po několika letech bez pozdravů a jen pouze náhodných míjení s občasnými drobnými provokacemi z jeho strany, přesto došlo ke konfliktu. Jehož explozi sice žádná seismologická stanice z těch všech, co jich na světě je, nezaznamenala, ale co kdybych já ji nýčko zmínil, z nedostatku jiné látky, ve kterési z těch ještě příštích aristotelovsky oprávněně možných posledních 5 kapitol závazného či jen zavazujícího kompozičního schématu celku složeného z úvodu, statě a závěru. ]

[ Film je dlouhý pokaždé jiný blank průběžně vyplňovaný dílčími barevnými střípky – něco tedy jako středověké chrámové okno vitráže.

Duchovně celistvý obraz složený z dílčích dílků, které jednotlivě samy o sobě každý jeden nevypovídají vůbec nic. ]

.