Skleněný dům

 

Skleněný dům

o    Obrať se nad úsvitem  16. února 2020 v 23:10 | Marie Bernadeta

o    Ráno nad kávou  25. července 2019 v 8:02 | Marie Bernadeta

o    Rosa v pavučině  11. února 2019 v 0:06 | Marie Bernadeta

o    Láska a žal  6. ledna 2019 v 19:05 | Marie Bernadeta

o    Klepání na dveře Věčnosti  29. prosince 2018 v 22:51 | Marie Bernadeta

o    V domě skleněném  17. prosince 2018 v 21:08 | Marie Bernadeta

o    Ledové varhany  13. prosince 2018 v 23:44 | Marie Bernadeta

o    Mrazivé květy  30. listopadu 2018 v 22:48 | Marie Bernadeta

o    Dračí  30. listopadu 2018 v 22:25 | Marie Bernadeta

o    Střípky pod oknem  30. listopadu 2018 v 0:47 | Marie Bernadeta

o    Skelné oči  27. listopadu 2018 v 10:29 | Marie Bernadeta

o    Bez hnutí  26. listopadu 2018 v 11:44 | Marie Bernadeta

o    Na jedno kousnutí  26. listopadu 2018 v 11:35 | Marie Bernadeta

o    Sen za sklem  26. listopadu 2018 v 11:19 | Marie Bernadeta

o    Skleněný dům  26. listopadu 2018 v 10:36 | Marie Bernadeta

 

Skleněný dům

26. listopadu 2018 v 10:36 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

 

 

Skleněný dům

 

Uprostřed přírody, mezi stromy,

kde ptáci v noci loví,

v údolí tichém leží,

sním o něm celé roky

a v myšlenkách se do něj skrývám

a oplakávám chvíle,

v nichž musela jsem

slýchat věty nesmyslné.

 

A kdybych byla slepá,

z oken toho domu nic bych neviděla.

A kdybych byla hluchá,

nic za okny bych neslyšela.

Přebývám v domě průsvitném

a nerozeznám noc a den.

 

Neboť už slunce nevychází z mraků,

je čas smutných dní,

vrány krákorají ve svém fraku,

dům skleněný mi odemkni,

Ty, jenž při mně stojíš

v každém dni!

 

Chci zůstat v tichu svého domu,

však neskryju se před tím zlem,

co kolem obchází

a každou noc se připlazí,

neboť jsem nezemřela, živá jsem.

 

 

 

Sen za sklem

26. listopadu 2018 v 11:19 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

 

Sen za sklem

 

V tom domě skleněném,

v němž skrytá jsem,

dívám se skrze něj

a vnímám všechno tak,

že živá jsem,

však nesmím do oblak

vzlétnout jako pták.

 

A tok času plynutí

mne ve snu zůstat přinutí,

když ležím sama bez hnutí.

Nade mnou křídla z perutí

slýchám zašustit.

 

Sním o princi v šatech z brokátu

a zatím jenom sova létá tu.

A hvězdy planou ve tmě,

princ říká koni: Veď mne!

 

Ještě je na cestě

a neví kudy jít,

snad kůň ho donese

skrz měsíční svit.

 

Ještě je čas spát,

nesmím se ze sna probudit,

ty budeš u mne stát

a já budu věčně žít!

 

 

Na jedno kousnutí

26. listopadu 2018 v 11:35 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

 

Na jedno kousnutí

 

Jen do toho!

Zakousnout se do zloby,

co každé jídlo ozdobí

a dovede nás ke smrti.

Jen malé sousto postačí

a rázem se mi zatočí

a svět mi leží u nohou...

 

Bezbranná vprostřed lesa,

napospas zvěři hladové,

já kráčela jsem bosa

skrz vody ledové.

 

Tělo mé leží bezvládně

a trpaslíci pláčou,

marné je jejich objetí,

oni mne smrti

z lopaty nevytáhnou,

vždyť jsou bezmocní!

 

Kolikrát k zemi padneme ztěžka?

Kolikrát nemůžeme dál?

Jen Láska probudí nás ze sna

a odveze nás do života tam!

 

 

 

Bez hnutí

26. listopadu 2018 v 11:44 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

 

Bez hnutí

 

Co zloba přichystala,

leží v útrobách,

mdloba mi oči zastřela,

bloumám ztracená!

 

A přece střípek naděje,

když v domě vlastním skleněném

jsem bez hnutí

a pouze Láska probudit mne přinutí!

 

Marné jsou všechny doteky

bez tvého blaženého objetí,

jakoby holubičky křídly svými

kreslily na obloze stíny

a za mne slunce prosily,

 

ať mraky svitem rozptýlí!

Skelné oči

27. listopadu 2018 v 10:29 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

Skelné oči

 

Po skleněných schodech

kráčím do stříbrného zámku,

bolí mne v zádech,

snad mám už na kahánku.

 

V místnosti tiché

hoří bílé svíce,

mé touhy liché,

není jich více.

 

Zmar krouží nad průhlednými sály,

ta tam jsou z mládí bály

a úsměvy všech tváří skutečných,

je zima a do vlasů nám padá sníh.

 

Na nohách teplé papuče,

schoulit se pod peřinu smím

a všude kolem zima, v srdci obruče

v noci i v čase poledním.

 

 

Střípky pod oknem

30. listopadu 2018 v 0:47 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

Střípky pod oknem

 

Pod oknem střípky našla jsem,

snad mráz je z oken roztříštil,

jen tichý vánek vnímám

a trochu bídných omrzlin,

co si jich málo všímám.

 

Ruce jsou pouze sluhové,

tak jděte ruce moje, obsluhujte,

ať jako kouzlem všude jsou

bílé a bílé vločky se sypou

a tichost doteků těch vloček

uspinkává mimina,

co v náručích svých maminek

mohou se celá schoulit

a vůni matky vnímat.

 

Jsem na rozpacích,

když kdesi v mracích

sypu z dlaní bílé vločky

a odříkávám každoroční přání,

jen leťte k zemi, co vás chrání?

 

 

Dračí

30. listopadu 2018 v 22:25 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

 

Dračí

Do slov a tichých vzdechů

skryla se láska tajná

a jakoby pro neplechu

příšera bájná

mne rozproudila.

 

Kde rudí draci oheň plivou,

zůstávám tvojí divou

a půvab můj v plamíncích

se rozhořívá

na límcích

a v plné teplo se slívá

nad čajem s citronem.

 

Chci milovat tě dál,

vždyť není nikdo,

kdo v cestě by nám stál,

jen duši v tobě skrytou objímám

a doteky se vzdálenými těším,

i když jsi tam,

kde života nit tě odvedla,

nikdy už nemusíš být sám,

vždyť nemohu nikdy zapomenout

na tebe, lásko má.

 

 

Mrazivé květy

30. listopadu 2018 v 22:48 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

Mrazivé květy

Do oken mráz mi květy kreslí,

skrz srdce paprsky se překřížily

a v přízemí když stojím,

hledám mezi mraky,

světlo sluneční.

 

Věřit na zázraky už je zbytečný,

vždyť každý z nás je skutečný.

 

I ti, co v této zemi nejsou živí,

znovu se v Nebi narodili

a z Nebe poslali mi pozdrav živý,

a prostými slovy mne pak potěšili,

abych se necítila zbytečná.

 

Já po zemi se plazím zatím

a pod tíhou těžkostí

svádím boje s hloupostí,

od kterých pouze láska oprostí.

 

Však zatím jako za sklem jsem,

vždyť na zemi jsem člověkem.

 

 

Ledové varhany

13. prosince 2018 v 23:44 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

 

 

Ledové varhany

 

Jen tiché stýskání v srdci,

zůstává se mnou v noci,

není mi není pomoci,

od lásky nejde odpomoci.

Objímám v sobě pocit

blízkosti tajné a cit

nechávám znít

z varhan ledových.

V domě skleněném

17. prosince 2018 v 21:08 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

V domě skleněném

Jsem v domě svém

celém skleněném

a nevnímám už slova

cizích lidí,

co pouze sami sebe vidí,

já prozřela jsem již

a hledám ve svém srdci skrýš

před zlobou lidí zkažených

a ve chřtán pekla stažených.

 

Jsem sama skryta v podzemí,

i voda studánek se prodírá

a ze všech pramínků se posbírá,

aby mohly srny pít

a před vlky se skrýt.

 

Studánka čistá jsem jen tvá,

můj Strážný Anděli,

vždy láska tvá mne objímá

a dává všechnu naději.

 

Na chvíli ještě posečkej,

mou duši hýčkej, ruku hřej,

než budu připravená

sdílet s tebou Nebe,

ty máš jen mne a já zas tebe.

 

Jsem zrcadlo tvé věrné,

svůj obraz vidíš ve mně.

Já cítím v sobě tvoje oči,

jak plamínky se ve mně točí.

 

Ať světlo ve mně hoří

a lásku mou nic neumoří.

Kdo blízko mne se ocitne ,

ať ze sna rychle procitne!

 

Již čas se blíží radostný,

mé srdce nabodlo se na ostny

tvé trnové koruny, Můj Ježíši,

tys mému srdci přítel nejbližší!

Klepání na dveře Věčnosti

29. prosince 2018 v 22:51 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

Klepání na dveře Věčnosti

 

Jen duše má se chvěje,

nač míti srdce z beznaděje?

Láska ta trvá v nás,

jen nechat plynout čas.

Vždyť všechno kamsi spěje

a pro tu věčnost jedinou

kráčíme světem krajinou

a než se kdo naděje,

skončí se všechna trápení,

smrtí svůj život uzavřeme

tady na zemi

a dveře otevřeme

v jiném světě,

pro který v duši své jsme určeni.

 

Svoboda není tady na zemi,

vždyť svět nás nutí žíti v soužení.

Vždyť každé naše rozhodnutí

stále nás jíti dále nutí

v každý čas

a vnitřní hlas,

jenž svědomím je jistě,

ví, co se stane a bude příště.

 

Zvítězit duchem nad tělem

a dáti světu jeho díl,

zatímco k Bohu státi čelem

a býti jeho světadíl.

 

Všechno co je, to pomine,

ztratíme tělo z hmoty,

smrt, ta nás nikdy nemine

a všechny divné sloty,

co se z nich dostat toužíme,

vedou nás k cíli jedině.

 

 

 

Láska a žal

6. ledna 2019 v 19:05 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

 

Láska a žal

 

Když srdce úzkostí se svírá,

stačí jen naděje a víra,

když bolest srdce zmocňuje se,

to láska v duši zhmotňuje se.

Vždyť každý učíme se milovat

a místo bráti učíme se dát.

 

Všechno je totiž navždy spjato

se Zdrojem života

a co zůstává nepřijato

v nás, nemůžeme odevzdat.

 

A komu bylo mnoho dáno,

ten musí také více odevzdat,

tak je to také s láskou,

čím víc jí dostáváme,

tím víc jí můžeme i dát.

 

Láska je ale křehká květina,

rozum ji někdy nevnímá

a nedokážeme pochopit,

nač milovat, když Lásku nelze uchopit,

jen ve své mysli svírat

a učit se ji vnímat.

 

Milovat pouze v duši máme,

darovat se zcela

a nic nazpátek nečekat,

jen radost prostou z bytí,

v němž oheň lásky svítí,

tu jiskru živoucí si smíme

v srdci ponechat.

 

Bůh naplní nás láskou po okraj,

až opustíme tento kraj,

stesk po domově pravém

v svém srdci stále máme

a proto bolest poznáváme

skrze žal,

jímž každý člověk milující

je stále objímán.

Rosa v pavučině

11. února 2019 v 0:06 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

Rosa v pavučině

 

Nejde mi usnout,

srdce mi zpívá píseň smutnou.

Kapička rosy visí

na křídlech z pavučinky

průhedné jako diamant

anebo briliant čistý snad.

 

Jaký je její osud?

Slunce ji nezlíbalo dosud.

Jen černá půlnoc nad údolím

sklání se jako smrt s holí,

o kterou opřela se

v půlnočním čase.

 

Na křídlech z pavučiny

leží tu odevzdaně,

nesčítá ničí viny,

netouží nikdy planě.

 

Průsvitná srdce slza,

poslední moje múza,

svlečená vílí blůza,

pod hlavou řvoucí lůza.

 

Nemám kam zavolat,

prázdno je mi.

Není se koho ptát

v této zemi.

 

Kapička rosy na křídlech z pavučiny

zacinká, zastudí prázdné rýmy,

ke komu závoj položím jemno stinný,

komu jen vypláču z lesa stíny?

 

 

Ráno nad kávou

25. července 2019 v 8:02 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

 

Ráno nad kávou

 

Den obul pantofle,

umyté vlasy schnou

a voda v konvici už zahučela,

popíjím ranní kávu

a užívám si tichou chvilku ranní,

vzduch vstoupil do kuchyně otevřeným oknem,

starý dům pookřál,

i když se tvářil zasmušile

a zval mně do zahrady....

 

Tělo jsem usadila ještě na židli

a nechala si kávu k ruce,

mysl se ovšem touží pobavit

a tak jen zkouším slova uchopit

jako dlaň něčí,

kterou chci stisknout

na rok či na dva,

než se zas potkáme

na cestě, kterou hledáme,

společně v srdci se pak vydáme

tím stejným směrem,

který si vyberem.

 

Zůstáváš v srdci mém

ukrytý tajně,

když okna otvírám,

abych se vzduchu nadechla,

nechávám ticho

v našem domě

a tlukot srdce svého

posílám, lásko, tobě.

 

 

 

 

Obrať se nad úsvitem

16. února 2020 v 23:10 | Marie Bernadeta |  Skleněný dům

 

Obrať se nad úsvitem

 

Obrať se nad úsvitem

a vezmi úsměv do dlaní!

Vždyť každý den jsme blíže

náruči, které odevzdáme duši bez ptaní!

 

Obrať se nad úsvitem

a věř, že jsme jen poutníky

na cestě za okamžikem,

který neskočí!

 

Obrať se nad úsvitem,

ty, který ke mně přicházíš,

Slunce nám cestu prosvětluje

a večer se nám uklání!

 

Obrať se nad úsvitem,

když ještě lehce spíš,

stojíme před úkrytem,

víc mne nespatříš!

 

Flétny jak meluzína

skrytě a pisklavě mne probouzejí,

ještě je venku zima,

však skráně nachoví...

 

A růžolící tváře se na mne usmívají,

tvé dětské oči toužím spatřit

a vstávat s tebou s radostí, ne v pláči,

až řekneš: Ty můj sedmi spáči,

probuď se a směj se!

 

Obrať se nad úsvitem,

jenž nám cestu ukazuje

a měsíc nocí dlouhou pluje,

zatímco láska vedle odfukuje

 

a já s veršíky pod hlavou

si tančím známou dálavou

do krajin němých dlaní,

až nad úsvitem položím se do nich!

 

 

 

 

---