Ráno

Na malé zahrádce - velké jako dlaň,

chladí se tam rosou - moje milá laň.

Nad hlavou ji vítá - zpěv černého kosa,

zatím co má láska - brouzdá travou bosa.

Každé ráno slýchám - z húry tichý hlas,

a doufám - že i zítra,  já uslyším ho - zas.

Když slunce na mě volá -  tak člověče už vstaň !

Vždyť život není věčný - mé paprsky jsou zbraň !

Pod kloboukem skrývám - marně svoji tvář,

že nebojí se smrti - tvrdí jenom lhář.

Nemohu se zbavit - myšlenky bláhové !

Že zůstaneme spolu - tu jako bohové!

Však v  dálce bouře duní  a  připomíná čas,

než smrtka máchne kosou  - a umlčí můj hlas.

Pak nebude už ráno  - to jitro nachové,

a naše kosti  v prach  - změní se pánové…