Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seModrá nemoc
Autor
Ozzozorba
Žil byl človíček, který ničím zvláštním nevynikal. Žil životem jako většina človíčků, od výplaty k výplatě a to málo co vydělal, zase utratil.
Jmenoval se pan Vápeník a jednoho dne se mu na prsou objevil modrý flíček. Vypadal jako modřina, ale modřina to nebyla.
Zpočátku si myslel, že se zamazal, a když místo přetřel ručníkem, poznal, že to barva není. Na druhý den zjistil, že má modré flíčky i na břiše, a proto odjel k praktickému lékaři.
MUDr. Dloubal pozoroval modré fleky a střídavě na ně tlačil a ptal se, jestli to bolí. Ale pana Vápeníka nic nebolelo.
Doktor napsal několik latinských slov na papír, bácnul razítkem a řekl.
„S tímto lístečkem prosím jeďte neprodleně za profesorem Exotikem, mám podezření na cizozemskou chorobu. Byl jste v poslední době v zahraničí?“ Ptal se doktor.
„Za hranice nejezdím. Nemám ani pas.“ Řekl pan Vápeník.
Uběhnul týden a pan Vápeník čekal v ordinaci profesora Exotika. Nic ho sice nebolelo, ale fleky se zlomyslně rozmnožovaly a měl pocit, že za dobu v čekárně se mu vytvořily další.
Ani profesor Exotik si nevěděl rady a proto řekl:
„Není to ani bolestivé ani infekční. Nemocenskou nedostanete. Vraťte se domů a zkuste se s tím nějak tak sžít a přijďte za měsíc.
Za měsíc vypadal pan Vápeník, jako by měl modré neštovice, kdyby existovaly. Profesor Exotik mu předepsal pilulky a mast a dal nemocenskou.
Ale žádná mast ani léky nepomáhaly, a když pan Vápeník zmodral celý, upadl do kómatu.
Zdál se mu sen. Byl na poušti, kde se brodil v horkém písku a hledal vodu. Když už si myslel, že zemře, uviděl krásný strom. Sedl si do jeho stínu a přál si vodu. Do klína mu spadla měděná konev. Okamžitě ji přiložil k suchým rtům a napil se. Voda byla výtečná. Když dopil, přál si jídlo. V klíně se objevil talíř se smaženým kuřetem a miska rýže. Když vše snědl a utřel si mastnotu z brady, pomyslel na fotbalový zápas.
Před jeho zraky vzniklo hřiště i s hráči, kteří běhali na pouštním slunci a dávali góly, a když byl poločas, všiml si pan Vápeník kosti v písku. Přál si vědět, co to bylo za zvíře. Kost se obalila masem a spojila s dalšími kostmi. Tygr obživl, a protože byl hladový, vrhl se na pana Vápeníka. Ten si pomyslel, že je s ním konec a byl.
Pan Vápeník se probral z kómatu a zhluboka si oddechl a šel se osprchovat. Když se podíval do zrcadla, zaradoval se a začal tančit. Jeho kůže byla narůžovělá, přesně taková jakou človíčkové nosí na sobě. Modré fleky zmizely až na jeden. Vzpomněl si na sen o zázračném stromu a chtěl, aby mu i ten poslední flek zmizel a zmizel.
Přál si dvacetiletý rum a láhev byla na stole. Pan Vápeník se dostal do skvělé nálady, a když měl láhev dopitou, objevil se na karibské pláži pod slunečníkem, kde mu společnost dělaly dvě krásné dívky. Na světě je přece jen krásně, pomyslel si a stál na palubě luxusní jachty. Měl přání si zarybařit a tak rybařil. Na udici chytl tuňáka, kterého mu uvařil lodní kuchař.
Když dojedl. Pustil si televizi, kde uviděl krásného koně. Zatoužil mít zrovna takového a ocitnul se v sedle černého hřebce. Ten poznal, že to s koňmi neumí, vyrazil vpřed a pana Vápeníka ze hřbetu shodil. S natlučenými žebry a vyraženým dechem proklel pan Vápeník svou schopnost přát si.
A od té doby mu zůstala jen vzpomínka na neobyčejnou příhodu v jeho obyčejném životě.