NOCTURNO

Slzy v rytmu běsu, kapou.
Já se jako rosol třesu.
Na mou podivnost, tvrdě
šlapou. Odemykají mou
tvář, ne já nechci nechte
mi ji tak. Utvořen, bořím
se do blat, do balastu zvuků.

Uřícen, pořízen, prý jen tak.
Utvořen z mnoha částí. Jsouc
uhněteny, bořeny však tvrdě.
Kdo za to může, ptám se falešně.
Tuším neprozradím, sebe zvracím.

Bořím zdi svých vlastních vizí.
Jsou postaveny z bolesti, všichni
nějakou mají. Odmítají, nebo jen
ji hořce tají. Jsem ji pln, zasažen do hrudi.
Potvrdím nevidím nic jen jakýsi obzor.
Propadám se hlouběji, do té života nevěry.

Nevěřím ti zbla už nic, vše je pasé. Jo
už zas, zítra další každý den, neprodyšný
sen. S koncem bolestivým ne nejsou víly.
Ptám se kde to jsem, v kleci kde mne na
kusy, zvířata trhají. Hyeny a šakaly v tlamách
moje údy, moje střeva, má játra vyvržen
jako prase, dnes ano zítra zase. Jsem už
unavený, uřícený. Hlava na kůl vražena
jako takový symbol, lidské lhostejnosti.

Lidské povrchnosti, ty ji nosíš on taky, já
taky možná. Všichni vinni, hlavně ti co mají
býti na pozoru. Pokrytectví, heslo všedních
dní upleteno z mých střev, srdce ještě tepe.

Krev je rudá krutost dána v nutnost, toho života.
Nevzkvétá upadá, padá každým krokem, všude
podlitiny, všude rány vrány do nich klovají. Maso
si rozdělily, jen ležím nic necítím, nebo už je mi
to jedno. Je mi zle opotřebovaně, jsoucí sám
nesoucí ten kříž, zhovadilosti. Nic už nezní hudba
ustala, ticho běží po silnici, sraženo je autem.

Krvácí, řidič ujíždí není slyšet jeho útrapy, jo jako
i ty mé, jsou jen pro mně. Svět je tiché zvláštní místo,
miliardy lidí má, ale nakonec na to poslední,
nebo na to co tě nejvíc tíží, jsi vždy jen sám.

Odevzdávám se do říše své pitomosti nevědomé
rozličnosti, útočím na svou vroucí nedovednost
nežít. Být tu svědčit ve vlastním procesu, strmém
poklesu, odlidštěn zasazen jako i neustále zmučen.
Trhán za živa rozježděný v blátě, zbytky těla mozek
rozpolcený, utržený vrácen do podoby molekuly.