KOLMO

Leží tam, mrtvola.
Je delikátně, ubohá.
Už páchne, rozkládá se.
Ne na součástky, to tedy ne.

Vytanula myšlenka na mysl.
Nu jenom tak si tam vylezla.
Něco chce říci, proslov oteklý.
Nastražený jako úmorný, nesmysl.

Jdu do boje, už musím tu se krčím.
Děla bouchají ne šampaňské nepoteče.
Jenom ta krev, je z čeho a ví z koho téct.
Utíkám ze zákopů, už nejsem hlodavec.

Jsem bojovník, ale možná jenom chvilku.
Kulky sviští okolo mne, šrapnely prchají.
Jsem tu uprostřed té scény, kdy umírají lidé.
Zatím ještě neprovdaný, za černobílou smrt.

Utíkám tím polem, plíce hoří, mozek v plamenech.
Někdo tu je leží za nohu mě chytil, prý chce zemřít.
Bez nohou s jednou rukou, střílím dávám milost.

Už jen pár metrů, jsem tam u nepřítele, máme se
zabíjet. Tak tam skočím zabíjím, střílím bodám škrtím.
Vyrvu kus krku, to není život, jak pak má žít, tak mě znič.
Nauč mě žít nebýt jen vraždící zrůda, se řetězu odtržena.
Člověk v míru, jak se má smířit, jak se oprostit od zla.

Najednou má být normální, zabíjet bylo normální.
Co teď s tím hledám nějakou další válku, vždy nějaká
je. Žoldák v rukou smrt, v očích zběsilost v srdci už nic
nezbylo.