AKTOVKA

Řasy zavěšené
na víčkách. Jsou
tam. Jsou tu, číhají
nač, na útok poslední.

Chrání je ve dne, stejně tak
i v noci. Spím jako malé
dítě, ne už dávno ne, spím
jako niterní blok svých nevyřčených
slov.

Utíkám do svého ticha.
Je tam hodně slov hodně
kolosálního rozpětí. Mých
křídel, roztáhnu je jednou
a poletím. Poletím jako pták
budu jím, budu s ním porodím
vztah tak niterný, vzatý do pruhů
zářivé komety.

Vypovím příběh ten svůj tak vlastní.
Ustoupím před bouří do jeskyně té
tak temné. Vnořím se do tajů všech
kdo tu zbyl, nicotný kolibřík tu létá. Náhle
svítá, tma ustoupila, ale tady je stále dotek
slz. Ucouraný zvuk vytažený na světlo, tak denní..

Je tu tajemství ukryté v tónech, zapšklého
ticha. Volám, odcházím, utvořím, zatvářím se
velkolepě, do kamer které točí moje oči.
Skočím pod granát vybuchne, nadzvedne tělo
tak mé. Potrhané už prožité, roztrhané už dávno.

Uskočím před smrtí zamávám ji podstrčím cosi.
Proč se točím stále do kola, kde je ta má úloha.
Co jsem, nač a proč, stále nevím utopím skříň.
Vysaji život jako upír, roztrhnu záda, vyrvu páteř.
Sklidím potlesk, useknu polibek, vytvořím všeho střed.
Škleb na tvé tváři, vytrhnu ti ho, zašlapu do nekonečna.

Utrhnu kus světa něco tam nechám, dojdi si pro zbytek.
Utekl na začátek všeho, myslel že pochopí posloupnost.
Vznikám jako člověk, pán všeho tvorstva, dotek pochybností.
Volám nahlas tak jak mohu do bodu zlomu, kde jsi u sta hromů.

Rozvěsím všude své neřesti, dám je zadarmo nic nechci, tebe pověsím
Zlost ukradená dána do krabičky od neštěstí, způsobila vyčpělou
nespravedlnost. Je tady všude, zas zítra okolo půjde vezme si tě
na starost. Bodám stále tak tisíckrát, cítím jak odchází, už tam nikdo
není. Zbyla jen schránka jako skořápka či dávka pro feťáka.
Píchá si to svinstvo do těla a vše udělá pro další, zabije, ukradne, zápasí.