Okamžik

Dívám se do nebe bolí mne oči

vidím, jak z ničeho povstává den

a hvězdy zhasíná jak smolnou louči

okamžik, kterým mne propouští sen.

A letí holubi s jinými ptáky

a krouží vysoko v oblacích let

teď křídla rostou mi na chvíli taky

vteřinou obletět smím celý svět.

Paže však se s tvými kříží a pramení

v soutoku muže a vzbuzené ženy

a těla leží jak sebrané kamení

z polí a o sebe lámou se v kmeny.

Jsme jenom přítomnost tvořená právě       

a světlo, kterému dali jsme kosti

a taky šlépěje, jež vedou v trávě

a nejvíc věčností pozvaní hosti.

Však i ten okamžik bílého poznání

kdy jiskry pohledů vylétnou z ohně

a splynou s oblohou v ráno a svítání

odpověď přináší s polibkem jemně.