Tajemství

Ležím v chladném šeru přišpendlená bolestí k prostěradlu. Občas setřu slzy, které bez ustání odtékají jako slané řeky vlévající se do moře z bílého pomačkaného plátna. Tělo mám těžké a jen nepatrná část mé mysli touží žít. Pohybuji se na ostří nože, kráčím po tenké čepeli, co odděluje život a smrt. Kašel mne trhá na kusy. Pláču a chvílemi tluču pěstí do polštáře. Bolí to nahoře, na hrudi. Co tam vlastně mám? Plíce, srdce, duši? Po sté opakuji: „Vrať mi ho, Bože, vrať mi ho. Prosím. Já chci, aby žil.“ Koloběh bezvědomí, pláče a zoufalství trvá již několik dní. Žena v tmavých šatech a šátku, která dosud neprozradila své jméno, přichází tiše, utírá mi čelo, odnáší krvavé cáry látky, zvedá hlavu a přikládá ke rtům sklenici vody. „Pšššš, pššš,“ konejší mne. Pohladí mou zbědovanou hlavu a mizí znovu do světa, ve kterém ještě vítězí život, kvetou stromy, bují tráva. Ve své tmavé skrýši tuším jaro. Již několik jar pouze tuším. Předloni i loni jsem slunce zahlédla jen vzácně. Uvězněná ve sklepě tovární budovy, s tuctem dalších žen, v chladu, vlhku, o chlebu, vodě, řídké polévce a nahnilých bramborách. Jen prádlo a prádlo, tisíce propocených košil a špinavých spodků. Všude kolem mýdlo, krvavé ruce a kašel, který se ozývá ve dne v noci. Když jedna dokašle, přijde další. Miluji tě a zlobím se na tebe. Zaplavuje mne zoufalý vztek. Němě na tebe křičím. „Proč jsi neutekl, proč ses neschoval? Proč jsi neudělal všechno pro to, aby tvůj život zůstal náš? Nevěděl jsi, že mi způsobíš tak strašnou bolest?“ Zůstala jsem sama v cizí zemi. Ve skrýši, co může přinést zkázu tolika lidem. Měla jsem raději zemřít v tom lese, kde jste se utábořili jen kvůli mé nemoci. Nemohla jsem dál, došly mi síly, horečka mne spalovala, ztrácela jsem vědomí. Ale ty jsi mne líbal a prosil, ať žiju. Teď nechci žít, toužím jít za tebou.

* * *

Byla zima, prádlo ubývalo. Dozorkyně nám občas přihodily jablko nebo nalily o sběračku víc. Se sklopenou hlavou srkám horkou smrdutou břečku s jedním hráškem a vnímám změnu. Něco se stalo, něco je ve vzduchu. Napínám uši, abych zaslechla alespoň úryvky rozhovorů. Znám jejich jazyk. Cítím z nich něco nového. Snažím se za každou cenu dostat na dvůr. Nabízím pomoc, prosím o léky. Potřebuji zjistit víc. V noci zemřela Anna. „Odneste ji,“ zavelela nám hned ráno blondýna. Její hlas dnes nezněl tak hrubě. Vyběhla jsem první. „Ach, Aničko, jak jsi lehká.“ Neseme tě přes dvůr do kůlny, naposled tě někdo drží v náručí. Chlapi tě zakopou do země. Je to lepší než vyletět komínem.

* * *

Jdeme nočním lesem, občas tmu prosvětlí bílé koláče sněhu. Klopýtám přes kořeny, nevidím na cestu, podpíráš mne, poponášíš. Jsem hrozně unavená. „Vydrž, holčičko, vydrž, za chvilku tam budeme.“ Křečovitě se držím tvé ruky. Nohy se mi klepou. „Prosím, neopouštěj mne, nenechávej mne tam samotnou. Bojím se, že se pro mne nevrátíš, že tě už nikdy neuvidím.“ Pláču jak malé dítě, které chce opustit matka. Před námi se mihne světlo a pak znovu. Někdo nám dává signál baterkou. Přikrčíme se a čekáme. Světlo znovu opíše oblouk ve tmě. Klopýtáme dál, kloužeme blátem a vlhkým jehličím. Ze tmy vystoupí ženská postava, slyším tiché hlasy. Díváš se mi zblízka do očí, držíš můj obličej v dlaních. „Počkej na mne, buď trpělivá, Liduško. Musíš zesílit a uzdravit se, pak se dostaneme domů. Věř mi, všechno na nás počká, máme celý život před sebou. Běž.“ Líbáš mne na rty. Tiše, dlouze. Mé slzy stékají i po tvých tvářích a kapou ti na límec kabátu. Třesu se celá zimou, ale i strachem jak osikový list. Cizí žena mne bere mlčky za ruku a klopýtáme dál. Vysoké smrky ve tmě, které se tyčí k světlejšímu nebi, mi připomínají šibenice. Nevím, kde jsem, kam až jsme se dostali od města Vrchlabí. Řeka sevřená údolím se prý jmenuje Metuje. Nevím, co se mnou bude. Studená ruka mne táhne za sebou, dokud se z lesa nevynoří tmavé obrysy venkovských stavení.

* * *

Na dvoře je rušno. Muži, dozorci, všichni se pohybují a míří cílevědomě za splněním svého úkolu. Zahlédnu Jana a radost se mi jako teplo rozlije po celém těle. Tak v noci často sním o horkém čaji, chlebu s máslem, jahodách. On žije. Stále ještě žijeme oba. Stačilo pár minut, pár vět a pohledů a na poušti našich vyprahlých životů se prodral na světlo květ. I v hrůze se rodí láska, snad aby zahřála, nakrmila, pohladila, vdechla naději do těch osamělých utrápených duší. Jan mne zahlédl a blíží se s kolečkem plným stavebního materiálu. Zaslechnu jediné slovo, tiše pronesené a přece křičící do nebe. „Utečeme.“

* * *

Horečka ustupuje, jednou se za mnou na půdu odvážil lékař. Poslechl si, jak dýchám a tvářil se zamračeně. Věra tiše čekala u dveří. Doktor jí při odchodu vtiskl do dlaně krabičku léků. Pochopila jsem, že nežádá peníze. Sbírám odvahu na otázky, které mne mučí den co den. „Co se stalo, proč tu nejsi a nikdy se nevrátíš?“ Nemohu tomu uvěřit. Věra si sedá na kraj postele u mých nohou. Obdivuji odvahu té drobné ženy v černém. Válka jí vzala manžela. Ještě jí není třicet, a už je vdovou. Vím, že má sotva pětiletého chlapečka. Zůstala sama na život, na všechno. Jako já. „Co se stalo s Janem, Věro? Řekni mi pravdu, prosím.“ Váhá, oči má potažené závojem smutku. Vzpomíná na den, kdy s hrůzou otvírala úřední psaní a pak se jí krátce zastavilo srdce, aby se znovu rozběhlo v překotném cvalu. „Váš muž bude popraven.“ Den, hodina, podpis, razítko. Tak končí život, manželství, rodina. Jeden jediný dokument a konec. Jen láska neskončila. „Lído, nevím jistě, co se stalo. Pohádali se, všichni byli nervózní, vyčerpaní. Tvůj Jan chtěl zůstat tady, chtěl počkat, až se uzdravíš. Ostatní se báli prozrazení, chtěli jít dál. Jana našli zastřeleného v lesní skrýši. Ostatní muži byli pryč a už je nikdo neviděl. Třeba to byla nešťastná náhoda. Až se uzdravíš a skončí válka, ukážu ti, kam jsme ho uložili. Na hřbitov to bohužel nešlo… Nezlob se.“ Věra sklopí hlavu a tiše pozoruje své kostnaté ruce. Po strhané tváři jí stékají slzy. Vypadá jako stará žena, jež celý život nesla na ramenou bolest ztráty. Já křičím svou bolest do polštáře. „To není možné, to není spravedlivé. Vrať se, Jane, řekni, že to není pravda. Udělám cokoliv, jen abys žil.“ Mé tělo se bezmocně otřásá vzlyky. Necítím nic, jen bolest.

* * *

Od bledé dívky, kterou si blondýna často volá k sobě, dostávám vzkaz. „Nespi, buď připravená.“ Hledím na těch pár písmen na papíře napsaných Janovou rukou, než je rozpustím v mýdlové vodě. Jak bych mohla spát? Nemohu zastavit proud myšlenek, utišit strach, potlačit vzrušení. Ještě dnes v noci mohu být mrtvá, nebo svobodná. Moje apatie, dcera zoufalství, je pryč. Vidím v dálce světýlko naděje. Chci, musím věřit, že se to povede. Můj krásný, chytrý, houževnatý Jan mne zachrání. Vrátíme se domů. Spolu. Usmívám se a celá se třesu v koutku sklepa, který dnes opustím navždy. Dívám se na ležící ženy, postavy schoulené na plesnivých matracích. Co s nimi bude, až ráno blondýna zjistí, že jedna chybí? Nemohu na to myslet. Plácnu se přes tvář a němě pláču.

* * *

Věra teď za mnou chodí každý den a chvilku si povídáme. Přicházela za mnou vlastně často, ale v horečkách byly její ruce jako sen. Přináší dobré zprávy, všichni věří, že válka už brzy skončí. Z východu i ze západu se blíží pomoc. Nikdo se neodvažuje dát najevo radost, ta však klíčí v každé duši, která touží po svobodě jako pták v kleci po nebi. Stále je však nutná velká opatrnost. Moje přítomnost ohrožuje nejen Věru a jejího synka, ale spoustu dalších lidí v této vesnici. Mé malé okno do světa je zakryté látkou, nemám tu lampu a teplo je mi jen pod peřinou. Ptám se Věry, jak to vypadá venku. A ona vypráví o lesknoucích se pupenech, prvních sněženkách, o hnědé vlhké trávě zválené sněhem, z které se derou na slunce první zelené lístky. Podle jejího vyprávění se nacházím v krajině stolových hor, které si nedokážu představit. Mé vnitřní obrazy jsou zpustošené. „Ráda bych viděla tvého chlapečka, Věro. Jsi tak hodná, že mi žádná slova nebudou stačit na poděkování. Do smrti ti budu vděčná.“ Věra má modré malé smutné oči, v kterých najednou vidím hrůzu a odmítnutí. „Ne, Lído, Františka sem nemůžu pustit,“ spustí Věra důrazným hlasem, až se leknu, co jsem provedla. „On tuší, že se něco děje, ale neví, že se tu schováváš. Je to ještě malý chlapec, mohl by něco říct.“ Věra se celá chvěje rozčilením a zvedá se k odchodu. Chápu její strach. Nemohu ty drahé lidi vystavit ještě většímu nebezpečí. „Promiň, Věro, nemyslela jsem to zle, jen se cítím hrozně opuštěná, a to dítě…“ Omlouvám se a hlas se mi znovu zlomí v pláč. Když si otřu hřbetem ruky oči, Věra je už pryč. Jsem sama se svým smutkem a snažím se slepit střípky, do nichž se mi rozpadl život. Má budoucnost vypadá stejně jako svět za oknem zakrytý tmavou látkou. Slunce jen tuším.

* * *

František je v celém domě sám. Maminka přiložila do kamen, nachystala mu dřevěné kostičky, které už ztrácejí svoje barvy, a tichým, ale důrazným hlasem mu několikrát zopakovala: „Františku, jsi už velký a šikovný chlapec. Hraj si tady, nechoď ven z kuchyně. Já se vrátím, až bude velká ručička ukazovat ke stropu.“ František pozoruje hodiny a přemýšlí, jak dlouho bude velké ručičce trvat, než namíří svůj šíp na strop. Stihne postavit hrad? „Přinesu cukr a mlíčko, uděláme si palačinky, ale musíš být klidný a poslušný chlapec.“ Za matkou klapnou dveře a ozve se zvuk klíče v zámku. František tiše staví hradbu, bránu, uprostřed pak postaví věž. Ale hra ho rychle přestane bavit. Musí udělat něco, co chce udělat už dávno. Půjde se podívat na půdu. Maminka mu často opakuje, že na půdu nesmí. Maminka je velká a má čarovnou moc, proto na půdu může. Nikdo jí nedokáže ublížit. Ani strašidlo, ani čerti, a ani čarodějnice, která bydlí na půdě. František někdy slyší, jak tam chodí. Leží v posteli a nad hlavou slyší kroky. Hrozně se bojí, ale nikomu to neřekne. Maminka si k Františkovi kleká a říká mu pak zblízka do očí, že na půdě je největší tajemství na světě. Nikdo ho nesmí znát, protože je strašně nebezpečné. Drží ho u toho pevně za loket, až to bolí. František vždycky slíbí, že největší tajemství na světě nikdy neprozradí. Na půdě žije něco hrozného, ale nikdo to nesmí vidět. Kdo by to uviděl, umře nebo zkamení. František se plíží po schodech nahoru. Nejdříve po těch žulových s kovovým zábradlím, potom po dřevěných, natřených zelenou barvou, které končí u dveří na půdu. Strach ho drží za nohy, takže každý krok trvá věčnost. Na zelené schody dopadá jen málo světla. U stropu odpočívají pavouci ve svých houpacích sítích. Hrůza. Dveře na půdu jsou pootevřené. Jen prstíček tam strčíme… Vzpomíná na Jezinky. Vtom ztuhne strachem. Z půdy se ozve tichý ženský hlas: „Fanoušku, pojď za mnou, neboj se.“ Chlapec se otočí a padl po schodech dolů. Klopýtá, na žulových schodech skoro upadne. Zabouchne dveře od kuchyně, schová se do kouta za dveře a rychle oddechuje. Promluvila na něj čarodějnice. Věra se vrací domů s malým džbánkem mléka a trochou cukru. Švagrová i někteří cizí lidé na ni myslí, když mají něco pro malého, rozdělí se s ní, i když mají sami málo. Věra se lekne, když vidí kostky rozházené a kuchyň prázdnou. Ale hned zaslechne tiché vzlyky v koutě za dveřmi. Bere Františka do náručí, utírá mu tváře a nos a chlácholí ho. „Copak, Fando, co se ti stalo, pročpak tak pláčeš?“ „Maminko, slyšel jsem čarodějnici, volala na mě. Nezlob se, už nikdy nepůjdu na půdu.“ Věra chlapce staví na zem a hladí ho po hlavě. „Neplač, Františku, na půdě není čarodějnice. Půda je, chlapečku, naše největší tajemství.“

* * *

„Máš uloženou tu adresu, Františku?“ „Mám, mami, ptáš se mě už potřetí.“ Věra balí dárek pro Lídu, kterou neviděla osmnáct let. Sama sebe v duchu kárá za to, že je tak pyšná na syna, kterého fakulta vybrala na třítýdenní stáž do zahraničí. Bude docela blízko města, ze kterého stále tajemná Lída posílá pravidelně dopisy. „Františku, pamatuješ si na čarodějnici na půdě?“ „Jasně že si to pamatuju, mami. Vidím to jako dnes, tu škvírku ve dveřích a hlas, který promluvil ze tmy. Krve by se ve mně nedořezal. Tak hrozně jsem se lekl.“ František se usmívá a skládá si košile a tílka do kufru. Tuhle historku už spolu mockrát probírali. „Zajeď za ní a pozdravuj ji, stále na ni myslím. A na to všechno…“ V matčiných očích se objeví slzy. „Jsme přeci domluvení, mami, rád tam zavezu dárek, na čarodějnice už dávno nevěřím.“ František bere matku kolem ramen, usmívá se a snaží se neztratit bezstarostný tón. Tuší, kam se matka v myšlenkách vrací. Někde tam v dálce zůstal také jeho otec. Mlhavá postava, vzpomínka na muže, který se usmívá, otáčí se a mává u branky ženě s malým chlapcem v náručí. „Byly mi tehdy necelé čtyři roky, když odešel,“ pomyslí si František. „Byl jsem, mami, tenkrát moc překvapený, když jsi mne vzala za ruku a šli jsme na půdu. Jako dnes slyším, jak jsi tenkrát řekla: ‚Je konec, Liduško, můžeš jet domů.